Článek
Balíček jsem schovala do skříně
Kurýr zazvonil zrovna ve chvíli, kdy jsem měla ruce od mouky. Pekla jsem bábovku, úplně obyčejnou, žádná filmová scéna s hedvábným županem. Podepsala jsem balíček, položila ho na linku a hned jsem ho zase strčila pod utěrku, protože Filip pracoval v obýváku.
Nechtěla jsem to tajit navždycky. Jen jsem potřebovala chvilku pro sebe.
Bylo mi čtyřicet dva a poslední roky jsem měla pocit, že moje tělo patří všem možným věcem, jen ne mně. Dětem, práci, únavě, gynekologickým kontrolám, kalhotám, které mě po Vánocích tlačily, partnerovým očekáváním, vlastnímu studu. Když jsem se večer svlékala, dělala jsem to rychle. Ne proto, že by mi Filip něco říkal. Spíš jsem si sama připadala jako někdo, kdo už má být hlavně praktický.
Pak jsem jednou narazila na článek o ženách, které si po letech znovu hledají vztah k sobě. Ne k výkonu, ne k tomu, aby byly lepší partnerky. K sobě. Znělo mi to trochu jako řeči z drahého kurzu, ale něco ve mně se chytlo.
Tak jsem si tu pomůcku objednala.
Nebyl to vzdor. Nebyla to náhrada za Filipa. Spíš takový malý pokus říct si, že ještě nejsem jen máma, účetní domácnosti a žena, která večer padne do postele dřív, než si vůbec všimne, že má tělo.
Čekala jsem zvědavost, přišlo uražení
Filip balíček našel o dva dny později. Ne že by slídil, aspoň doufám. Hledal ve skříni náhradní prostěradlo a krabice byla za ručníky. Přišel do kuchyně a držel ji v ruce tak divně, jako by nesl důkaz.
„Tohle je co?“
Okamžitě mi zrudly tváře. Přitom jsem dospělá ženská ve vlastním bytě. Ale stejně jsem si připadala přistižená.
„Koupila jsem si to,“ řekla jsem.
„Proč?“
Ta otázka zněla skoro dotčeně.
Nevěděla jsem, jak odpovědět, aby to nebylo horší. Řekla jsem pravdu. Že jsem byla zvědavá. Že bych se ráda zase cítila ve svém těle trochu líp. Že jsem si myslela, že ho to třeba potěší nebo aspoň nebude problém.
Filip se zasmál nosem.
„Takže já už nestačím?“
A bylo to tam.
Ne zájem o mě. Ne otázka, co prožívám. Hned soutěž. Jako by v té krabici nebyla věc, ale chlap s rameny, autem a lepším platem.
„To s tebou nesouvisí,“ řekla jsem.
„Jasně. Vůbec.“
Začal být protivný. Ne nahlas, spíš pichlavě. Večer si dělal poznámky, jestli mám „svůj nový koníček“. Když jsem se ho dotkla, řekl: „Pozor, nejsem na baterky.“ Jednou to prohodil i před kamarády jako vtip. Ne přímo, ale dost jasně na to, abych věděla.
Smáli se.
Já jsem se taky usmála.
Doma jsem mu řekla, že mě ponížil.
„Prosím tě,“ mávl rukou. „Vždyť je to sranda.“
Nebyla.
Nechtěla jsem náhradu, chtěla jsem rozhovor
Nejhorší na tom nebyla ta jeho žárlivost. Nejhorší bylo, že jsem se zase začala stydět. Krabici jsem posunula dozadu do skříně a pár dní dělala, že neexistuje. Přesně to jsem přitom nechtěla. Nechtěla jsem další věc, kterou musím schovávat, protože muž vedle mě neumí unést, že moje tělo má i vlastní soukromí.
Jednou večer jsem to nevydržela.
Děti spaly, my seděli v kuchyni a já mu řekla: „Filipu, ty se tváříš, jako bych tě podvedla s kusem plastu.“
Zvedl oči od telefonu. „Mně to prostě není příjemné.“
Poprvé to řekl normálně. Bez výsměchu.
Tak jsem se zeptala proč.
Dlouho mlčel. Pak z něj vylezlo, že se bojí, že už mě neumí uspokojit. Že poslední dobou cítí, jak jsem vzdálená. Že když jsem si něco koupila sama, připadal si vynechaný. A že místo aby to řekl, začal se chovat jako uražený puberťák.
„To jo,“ řekla jsem.
Neuměla jsem ho hned litovat. Po těch poznámkách ne.
Ale aspoň jsme konečně nemluvili o věci. Mluvili jsme o nás. O tom, že já jsem se v intimitě často cítila spíš pozorovaná než přítomná. Že on moje ticho bral jako odmítnutí. Že jsme oba roky čekali, že se něco samo spraví, jenže samo se většinou spraví leda víčko od jogurtu, když ho člověk špatně odtrhne.
Řekla jsem mu, že ta pomůcka není jeho konkurence.
Je to moje cesta. Možná divná, možná neohrabaná, ale moje.
Neznamená to, že ho nechci. Znamená to, že nechci být ve vlastním těle hostem, který se ptá, jestli smí zůstat.
Filip se omluvil. Ne dokonale. Pořád mu to není úplně příjemné, to vidím. Občas se mu v obličeji mihne staré uražení. Ale už si z toho nedělá vtipy. A já už krabici neschovávám tak hluboko.
Možná ji někdy zapojíme do našeho společného života. Možná ne. Teď je pro mě důležitější, že jsme konečně otevřeli téma, kterému jsme se oba vyhýbali jako šuplíku s účtenkami.
Já nechci partnera nahradit.
Chci se přestat stydět za to, že i po čtyřicítce mám touhu, zvědavost a právo poznávat vlastní tělo bez toho, aby se z toho doma dělala soutěž o mužské sebevědomí.
