Letěli domů na Vánoce, skončili v nočním moři. Katastrofa u Palerma v roce 1978 zabila 108 lidí

Let Alitalia 4128 byl mimořádným spojem vypraveným kvůli silnému předvánočnímu provozu. Večer 22. prosince 1978 odvážel z římského letiště Fiumicino na Sicílii především lidi, kteří chtěli svátky strávit doma. Pro řadu cestujících představovala cesta návrat z práce v jiných částech Itálie nebo ze zahraničí.

McDonnell Douglas DC-9-32 registrace I-DIKQ nesl jméno Isola di Stromboli. Alitalia ho provozovala od roku 1968. Na palubě bylo 124 cestujících a pět členů posádky. Z Říma odstartoval ve 23:52 a téměř celý krátký let do Palerma probíhal bez problémů.

Po půlnoci se stroj přiblížil k letišti Punta Raisi, dnešnímu letišti Falcone Borsellino. Leží na úzkém pásu pobřeží mezi mořem a horami. Posádka dostala povolení k nočnímu přiblížení na dráhu 21. Viditelnost přesahovala deset kilometrů, ale pod letadlem se rozprostírala téměř černá hladina bez světel a zřetelného horizontu.

Kapitán Sergio Cerrina byl zkušený pilot, avšak na DC-9 měl nalétáno 418 hodin. Letadlo řídil první důstojník Nicola Bonifacio, který měl na tomto typu 173 hodin. Závěr cesty vyžadoval přesné dodržování výšek, vzdáleností a přístrojů.

Punta Raisi tehdy nenabízelo přesné sestupové vedení, které by letadlo po šikmé dráze přivedlo až k prahu ranveje. Posádka používala postup VOR/DME: radiomaják určoval směr a zařízení DME vzdálenost. V jednotlivých bodech musel DC-9 dodržet předepsanou výšku.

U bodu Guffy, vzdáleného přibližně 30 kilometrů od majáku letiště, měl být ve 4 000 stopách. Ve vzdálenosti šesti námořních mil měl proletět ve výšce 1 500 stop, ve čtyřech mílích v 900 a ve třech mílích nejméně v 700 stopách. Pokud odtud piloti bezpečně neviděli ranvej, měli přiblížení přerušit a znovu vystoupat.

Ve 00:34 posádka ohlásila odlet od Guffy ve 4 000 stopách. O minutu později už klesala ze 3 000 stop a nacházela se třináct a půl míle od majáku. V kokpitu se brzy začalo mluvit o světlech před letadlem. Jeden člen posádky je na okamžik považoval za ranvej, ta se však zdánlivě objevovala a zase mizela.

Když radar oznámil, že se stroj nachází mírně napravo od stanoveného radiálu, piloti si podle světel připadali naopak vlevo. První důstojník následně prohlásil, že ranvej vidí. O několik sekund později už posádka připustila, že pozorovala jiná světla.

DC-9 mezitím pokračoval v předčasném sestupu. Ve vzdálenosti přibližně šesti námořních mil se nacházel jen kolem 700 stop, tedy asi 210 metrů nad hladinou. Předepsaných bylo 1 500 stop, přibližně 460 metrů. Posádka přesto vysunula podvozek a připravovala letadlo na přistání.

Letištní radar dokázal sledovat směr a vzdálenost, nikoli však výšku letadla. Vnitřní část přiblížení navíc patřila kvůli vlastnostem tehdejšího zařízení k nejhůře viditelným oblastem. Řídící proto mohl upozorňovat na odchylku od radiálu, ale neměl údaj, který by mu ukázal nebezpečně nízký let.

Podmínky odpovídaly tomu, čemu se dnes říká efekt černé díry. Při nočním přiblížení nad vodou chybějí periferní body, podle nichž člověk nevědomky posuzuje výšku a sklon sestupu. Izolovaná světla letiště či pobřeží mohou vypadat blíž, než skutečně jsou, a pilot má pocit, že se nachází výše. Výsledkem bývá příliš nízká dráha.

Záznam rozhovorů ukazuje, že posádka si svou polohou nebyla jistá. Radar opakoval, že se letadlo odchyluje vlevo od radiálu, zatímco piloti hledali světla, která považovali za ranvej, a domnívali se, že dostávají nesprávné údaje. Pozornost se přesunula od kontroly výšky k hledání správného směru.

Po překročení bodu tří námořních mil letadlo zastavilo sestup přibližně 150 stop, tedy 45 metrů nad mořem. Takto nízko letělo rychlostí kolem 150 uzlů, téměř 280 kilometrů v hodině. Posádka se stále snažila určit, kde přesně leží osa ranveje.

Ve 00:38:40 zaznělo automatické upozornění radiovýškoměru na 200 stop. Kapitán požádal prvního důstojníka, aby chvíli počkal, a chtěl znovu zavolat radar. Letadlo už však nemělo téměř žádnou výškovou rezervu.

Během mírné zatáčky k zamýšlenému směru letu zachytilo křídlo hladinu. Následovaly podvozek, ocasní plochy a trup, který po vodě krátce sklouzl, rozlomil se a začal se potápět. Náraz nastal asi tři kilometry před letištěm a přibližně 46 minut po odletu z Říma.

Část cestujících přežila samotný náraz a ocitla se v prosincovém moři mezi úlomky. Všech pět členů posádky zahynulo.

K místu dopluly jako první okolní rybářské čluny. Jejich posádky vytáhly z vody 21 přeživších. Oficiální námořní záchranná akce dorazila s výrazným zpožděním; člun určený pro zásahy v oblasti měl nefunkční motor a na místo se vůbec nedostal. Pozdější vyšetřování se proto nezabývalo pouze letem, ale také otázkou, zda rychlejší pomoc mohla zachránit další lidi.

Z 129 osob zemřelo 108: všech pět členů posádky a 103 cestujících. Sedmnáct těl se nikdy nepodařilo nalézt. Vrak byl lokalizován po několika dnech a jeho vyzvedávání pokračovalo až v lednu 1979.

Nejčastěji přijímaná rekonstrukce označila za hlavní příčinu předčasný přechod na vizuální let, sestup pod minimální výšky a nedostatečné sledování přístrojů. Posádka podle ní uvěřila, že je k ranveji blíže, než ve skutečnosti byla. Diskutovala se rovněž možná chybná signalizace výškoměrů, na jejíž riziko výrobci upozorňovali už před nehodou, jednoznačně prokázána však nebyla.

Soudní výsledek přisoudil odpovědnost zesnulým pilotům a ostatní obviněné osvobodil. Pochybnosti příbuzných posílilo pomalé vyšetřování, nedostatky při záchraně i skutečnost, že trosky nebyly dlouhodobě uchovány pro další zkoumání.

U Marina di Cinisi dnes oběti připomíná pamětní stéla. Pro 124 cestujících měl být noční let posledním úsekem cesty domů na Vánoce. Od sicilského pobřeží je dělily jen tři kilometry.

Zdroje: