Článek
Nejdřív to byly maličkosti
„Já jsem dala tu tvoji bundu Pavle, jo? Tobě už stejně není.“
Řekla to do telefonu úplně normálně. Jako kdyby mi oznamovala, že koupila rohlíky. Seděla jsem zrovna v tramvaji, v jedné ruce tašku s nákupem a druhou jsem se držela tyče.
„Jakou bundu?“
„Tu modrou. V předsíňové skříni. Pavla ji unosí na chatu.“
Tu bundu jsem si tam nechala po stěhování. Nebyla nová, ale měla jsem ji ráda. A hlavně byla moje. Máma ale vždycky mluvila tak, že člověk začal pochybovat sám o sobě.
„Prosím tě, stejně tam visela dva roky.“
Tohle byla její oblíbená věta. Stejně to nepoužíváš. Stejně bys to vyhodila. Stejně na to nemáš místo. Stejně jsi na to zapomněla.
Jenže já nezapomněla. Jen jsem měla malý byt, dvě děti a po rozvodu pár krabic u ní ve sklepě. Máma sama tehdy řekla, ať si věci nechám u ní, že je tam místa dost.
Místa dost ano.
Respektu méně.
Postupně mizely věci. Hrníčky, které jsem dostala od kamarádky. Sada talířů po babičce, prý „jen dva kusy“ dala sestřenici, protože jí chyběly na chalupě. Staré dětské knížky po mně skončily u bratrancových dětí, aniž by se mě někdo zeptal, jestli je nechci schovat pro svoje.
Když jsem se ozvala, byla jsem malicherná.
„V rodině si snad pomáháme,“ říkala máma.
Jasně. Jenže pomoc není, když někdo otevře cizí krabici a začne z ní rozdávat.
Foťák po tátovi nebyl žádná zbytečnost
Tentokrát jsem na to přišla na oslavě. Seděli jsme u tety na zahradě, děti běhaly kolem trampolíny a dospělí jedli chlebíčky, které už trochu osychaly na okrajích. Synovec Adam fotil všechny kolem starým foťákem.
Nejdřív jsem si ho nevšimla.
Pak jsem uviděla odřený kožený řemínek.
Ten jsem znala.
„Adame, odkud máš ten foťák?“ zeptala jsem se.
Usmál se. „Od babičky. Říkala, že ho nikdo nechce.“
V krku se mi udělal takový ten tvrdý knedlík, kdy ještě mluvíte, ale uvnitř už víte, že se třesete.
Byl to tátův foťák. Starý, těžký, ne moc praktický, žádná drahá moderní věc. Ale táta mě s ním učil fotit. V neděli jsme chodili k řece a on mi říkal, ať nemačkám spoušť hned, ať se nejdřív podívám. Po jeho smrti jsem si ho dala do krabice s věcmi, které nechci používat každý den, ale nechci je ztratit.
Máma stála u stolu s kávou a tvářila se, že nic.
„Mami,“ řekla jsem, „ty jsi dala Adamovi tátův foťák?“
„No a co? Aspoň ho někdo využije.“
„Byl můj.“
„Nebyl tvůj. Byl tátův.“
Tohle mě zarazilo. Protože táta už tu nebyl, aby řekl, komu ho chtěl nechat. Jenže já jsem přesně věděla, proč byl v mé krabici. Proč jsem ho před lety odnášela ze skříně já. Proč mi máma sama řekla: „Vem si ho, ty jsi s ním vždycky chodila.“
Teď to najednou neplatilo.
„Já ho chci zpátky,“ řekla jsem.
U stolu ztichlo. Teta přestala mazat hořčici na párek, Adam zrudl a máma se nadechla tím svým způsobem, kdy už dopředu víte, že budete za hysterku.
„Nebudeš přece brát dítěti dárek.“
Dítěti bylo šestnáct.
A mně bylo v tu chvíli úplně jedno, jak to vypadá.
Přijela jsem si pro všechno
Neudělala jsem scénu takovou, jakou bych možná udělala před deseti lety. Nekřičela jsem. Jen jsem Adamovi řekla, že mě mrzí, že ho do toho máma zatáhla, ale že ten foťák pro mě není věc navíc. Je to památka na tátu.
Byl z toho chudák zmatený. Pak mi ho potichu podal.
Máma se se mnou nebavila až do konce oslavy. Cestou domů mi přišla zpráva: „Tohle sis mohla odpustit. Udělala jsi ze mě zlodějku.“
Odpověděla jsem až večer.
„Nedělám z tebe zlodějku. Jen nechci, abys dál rozdávala moje věci.“
Druhý den jsem si půjčila auto od kolegy a přijela k ní s prázdnými krabicemi. Máma otevřela dveře a hned začala, že přeháním, že je sklep plný, že ona není skladiště. Měla pravdu v jednom. Neměla být skladiště.
Jenže to měla říct. Ne rozhodovat za mě.
Ve sklepě jsem našla méně věcí, než jsem čekala. Některé krabice byly přerovnané, některé poloprázdné. U jedné byl fixou přeškrtnutý můj nápis a vedle stálo „pro Janu“. Normálně se mi zvedl žaludek.
„Co všechno jsi rozdala?“ zeptala jsem se.
„Prosím tě, pár krámů.“
„Moje krámy.“
To slovo jí vadilo, když jsem ho použila já.
Odvezla jsem si všechno, co zbylo. I věci, které jsem možná opravdu nikdy nepoužiju. Staré sešity, vázu s uraženým okrajem, šálu, kterou už nenosím. Ne proto, že bych se najednou stala sběratelkou harampádí. Ale protože jsem potřebovala, aby máma pochopila, že moje věci nejsou její zásobárna pro příbuzné.
Od té doby je u nás dusno. Máma říká sestře, že jsem nevděčná. Že ona se mi snažila pomoct a já ji trestám. Možná tomu opravdu věří. U ní se často pomoc a kontrola tváří stejně, jen jedna má hezčí kabát.
Foťák mám teď doma v polici. Nefotím s ním. Možná nikdy nebudu. Občas ho vezmu do ruky a ten starý řemínek je pořád trochu popraskaný, přesně jak si pamatuju.
A ano, možná tam jen leží.
Ale konečně leží u mě.
Protože některé věci nepotřebujete každý den. Potřebujete jen vědět, že vám je nikdo nevezme jen proto, že podle něj už nemají využití.
