Článek
Poprvé jsem si myslela, že je prostě naštvaný
Všimla jsem si toho asi před rokem. Pohádali jsme se kvůli úplné hlouposti, už ani nevím kvůli čemu, a večer jsem náhodou otevřela jeho profil. Fotografie z dovolené, kterou tam měl několik měsíců připnutou nahoře, byla pryč. Stejně jako několik dalších společných snímků.
Napsala jsem mu z vedlejšího pokoje: „Ty jsi smazal naše fotky?“
Odpověděl jen: „Jo.“
To mě překvapilo víc než samotná hádka. Připadalo mi to jako chování někoho o patnáct let mladšího, kdo potřebuje celému internetu oznámit, že právě prožívá vztahové drama.
Druhý den byly fotografie zase zpátky.
Když jsem se na to zeptala, Martin pokrčil rameny. Prý byl naštvaný a nechtěl se na mě dívat. Pak ho to přešlo.
Nechala jsem to být. Každý děláme ve vzteku něco trochu hloupého. Já třeba několikrát přerovnám myčku jen proto, abych měla co dělat rukama, místo abych pokračovala v hádce.
Jenže u Martina se z toho stal vzorec.
Pohádáme se a večer zmizíme z jeho profilu. Společná fotka, někdy stav vztahu, jednou dokonce celé album z naší první společné dovolené. Ráno nebo druhý den se všechno zase objeví.
A pak se chová normálně.
Uvaří kávu, zeptá se, co koupit cestou z práce, a čeká, že tím je věc uzavřená.
Jenže já už pokaždé čekám, co zase zmizelo.
Tvrdí, že jsou to jen fotografie, mně ale vadí to gesto
Jednou jsme se pohádali večer před narozeninami mojí sestry. Nebyla to žádná katastrofa, jen jsme oba byli unavení a skončilo to tím, že jsme na sebe zvýšili hlas.
Ráno mi sestra napsala: „Vy jste se rozešli?“
V tu chvíli jsem věděla, co se stalo, ještě než jsem se podívala.
Martin odstranil náš společný stav a nechal na profilu jen svoje fotky.
Bylo mi strašně trapně.
Ne proto, že by sestra věděla, že se hádáme. V každém vztahu se lidé pohádají. Vadilo mi, že se naše soukromá hádka zase proměnila ve veřejný signál, kterého si všimli ostatní.
Když jsem to Martinovi řekla, odpověděl, že sociálním sítím přikládám příliš velkou váhu.
„Vždyť jsou to jen fotky.“
„Tak proč je pokaždé mažeš?“
Na to chvíli nevěděl, co odpovědět.
Nakonec řekl, že v tu chvíli má prostě pocit, že nechce předstírat, že jsme šťastný pár.
Jenže já po něm nechci, aby něco předstíral. Nemusí dávat společné fotografie vůbec. Klidně může mít profil bez jediné zmínky o mně.
Mně vadí právě to mazání a vracení podle momentální nálady.
Působí to, jako kdyby mi při každé hádce na pár hodin oznamoval: teď si nejsem jistý, jestli ještě existujeme.
A pak se diví, že jsem z toho nervózní.
Řekla jsem mu, že další mazání už nechci přehlížet
Poslední hádka byla kvůli penězům. Nic zásadního, jen jsme se neshodli na větším nákupu a oba jsme se zasekli na svém.
Večer jsem si všimla, že fotografie zmizely znovu.
Tentokrát jsem mu nepsala ani za ním nešla.
Ráno byly zase zpátky.
Martin přišel do kuchyně a začal normálně mluvit o víkendu. Přerušila jsem ho a řekla, že tohle už nechci dělat.
„Co přesně?“
„Každou hádku přežít dvakrát. Jednou doma a podruhé na internetu.“
Tvářil se, že přeháním. Tak jsem mu vysvětlila, že nejde o aplikaci ani o fotografie. Jde o pocit, že při každém konfliktu začne zacházet se vztahem jako s něčím, co se dá na pár hodin vypnout.
Zeptala jsem se ho, co tím vlastně chce říct.
Jestli mě chce potrestat. Jestli chce, abych si toho všimla. Jestli chce, aby si toho všimli ostatní. Nebo jestli v tu chvíli opravdu přemýšlí o rozchodu.
Řekl, že neví.
Aspoň to byla po dlouhé době upřímná odpověď.
Prý mu ve vzteku připadá, že potřebuje udělat něco definitivního, aby měl pocit, že situaci ovládá. Druhý den se uklidní a připadá mu to hloupé.
Tak jsem mu řekla, že chápu vztek. Ale nechci už žít ve vztahu, který se po každé hádce na pár hodin symbolicky ruší.
Od té doby jsme se pohádali jednou.
Fotografie zůstaly.
Nebyla jsem kvůli tomu šťastná ani pyšná. Jen jsem si všimla, že jsem se druhý den probudila mnohem klidnější.
Nečekám, že se už nikdy nepohádáme. To by po letech společného života byla dost naivní představa.
Jen chci vědět, že když spolu nesouhlasíme, pořád jsme pár.
Ne že večer zmizím z jeho života a ráno mě zase nahraje zpátky.
