Článek
U třetí poznámky už jsem nevydržela
Byli jsme u Lenky na zahradě. Nic velkého, šest lidí, maso na grilu, salát, děti pobíhaly kolem trampolíny. Její partner Roman měl od začátku náladu na vtípky.
Jenže ty jeho vtípky byly vždycky na Lenčin účet.
Když přinesla maso, prohodil: „Tak snad to tentokrát nekoupila podle akce jako všechno.“
Pak nemohla najít otvírák.
„To je celá Lenka. Kdyby neměla hlavu, nechá ji v Lidlu.“
Ostatní se párkrát zasmáli. Já taky. Spíš ze zvyku a protože člověk nechce hned dělat dusno. Lenka se usmívala tím svým staženým úsměvem a pořád něco nosila zevnitř ven.
Pak začala vyprávět o nové práci. Sotva řekla dvě věty, Roman ji přerušil.
„Hlavně jim tam nevykládej, že tomu rozumíš. Víme, jak dopadla tvoje poslední kariéra.“
Tentokrát se nikdo moc nesmál.
Lenka sklopila oči a řekla jen: „Romane, nech toho.“
„Ježiš, sranda.“
A tady jsem se ozvala.
„Mně to teda moc vtipné nepřijde. Celý večer ji shazuješ.“
Bylo ticho. Úplně obyčejné zahradní ticho, jen někde syčel gril a jedno dítě bouchalo míčem do plotu.
Roman se na mě podíval a řekl: „Prosím?“
Tak jsem to zopakovala. Možná jsem měla mlčet. Možná jsem to měla Lence říct soukromě. Jenže já už ji takhle viděla několikrát a pokaždé jsem si potom nadávala, že jsem zase dělala, že nic.
Druhý den chtěla omluvu po mně
Večer skončil blbě. Roman odešel dovnitř, Lenka byla nervózní a ostatní se začali rychle bavit o dovolených, jako když se přikryje skvrna ubrusem.
Domů jsem odjížděla s pocitem, že jsem to možná přehnala.
Druhý den mi Lenka zavolala.
„Roman je strašně naštvaný.“
Čekala jsem, že dodá něco jako: ale měl by se zamyslet. Nedodala.
„Chce, aby ses omluvila.“
Chvíli jsem nevěděla, jestli jsem dobře slyšela.
„Já?“
„Jo. Ponížila jsi ho před lidmi.“
Málem jsem se zasmála. Ne proto, že by to bylo vtipné. Spíš tím typem smíchu, který přijde, když je něco úplně převrácené.
„Lenko, on celý večer ponižoval tebe.“
Okamžitě ho začala bránit. Že Roman má takový humor. Že já ho neznám jako ona. Že jsou spolu doma úplně jiní. Že je poslední dobou ve stresu. Že jsem ho neměla napadat před ostatními.
A pak řekla: „Mně jsi tím taky ublížila.“
To mě zastavilo.
Protože jí jsem ublížit nechtěla.
Zeptala jsem se jak.
„Vypadalo to, jako bych byla nějaká chudinka, co si nechá všechno líbit.“
Nevěděla jsem, co na to říct. Přesně tak totiž někdy působila. Ale tohle jsem jí do telefonu říct nedokázala.
Jen jsem řekla, že mě mrzí, že jsem ji dostala do nepříjemné situace. Za to se omluvím klidně.
Romanovi za obsah své věty ne.
Kamarádství někdy znamená nebýt příjemná
S Lenkou se známe od střední. Viděla mě po rozvodu, spala u mě dvě noci, když jsem nebyla schopná být sama. Já zase byla u ní, když jí zemřel táta. Nejsme kamarádky jen na prosecco a narozeninové fotky.
Proto mě možná tolik bolí, co se teď děje.
Za poslední rok se změnila. Méně mluví před Romanem. Když něco řekne a on ji opraví, hned dodá: „No jo, vlastně.“ Když si koupí něco dražšího, vysvětluje cenu ještě dřív, než se jí někdo zeptá. Jednou mi napsala, že se pohádali, a druhý den zprávy smazala s tím, že jsem to neměla číst.
Nevím, co se děje u nich doma. A nechci si vymýšlet víc, než vím.
Vím ale, co jsem slyšela na té zahradě.
A vím, že kdyby někdo takhle mluvil se mnou, Lenka by byla první, kdo by mi řekl, že to není v pořádku.
Romanovi jsem se neomluvila.
Poslala jsem Lence zprávu, že pokud jsem ji zahanbila před ostatními, to mě mrzí. Ale nebudu tvrdit, že způsob, jakým s ní mluvil, byl normální jen proto, aby byl doma klid.
Tři dny neodpovídala.
Pak přišla jediná věta: „Teď to prosím nech být.“
Tak to nechávám být. Aspoň navenek.
Nevolám jí každý den s otázkou, jestli je v pořádku. Netlačím ji, aby mi něco přiznávala. Neříkám jí, co má dělat se vztahem, o kterém znám jen část.
Ale taky nebudu lhát.
Jestli se mě jednou zeptá, zda jsem opravdu myslela vážně, že ji Roman ponižuje, řeknu ano.
Možná kvůli tomu chvíli nebudu její oblíbená kamarádka.
Jen nechci být ta, která sedí u stolu, směje se cizímu ponížení a pak cestou domů tvrdí sama sobě, že do toho přece nic není.
