Článek
1. září 1983: Odchylka, které si nikdo v kokpitu nevšiml
Let Korean Air Lines 007 začal v New Yorku a po mezipřistání v Anchorage měl pokračovat přes severní Pacifik do Soulu. Na palubě Boeingu 747-230B registrace HL7442 bylo 246 cestujících a 23 členů posádky, včetně 22 dětí a amerického kongresmana Larryho McDonalda. Nikdo netušil, že letadlo míří k jedné z nejcitlivějších hranic studené války.
Po vzletu dostala posádka nejprve kurz 220 stupňů a poté pokyn pokračovat k navigačnímu bodu Bethel. Nastavila přibližně 245 stupňů. Autopilot mohl tento kurz držet, nebo se spojit s inerciálním systémem INS a sledovat vložené body.
Posádka buď nepřepnula do INS, nebo jej zvolila příliš pozdě, když už Boeing nedokázal naprogramovanou trať zachytit. Letoun proto další hodiny držel téměř stálý magnetický kurz a pomalu se odkláněl na sever.
U Bethelu byl asi 22 kilometrů mimo trasu, později odchylka narostla na stovky kilometrů. Piloti dál hlásili předpokládaný průlet bodů a jejich komunikace neprozrazovala podezření. Že šlo o neodhalenou navigační chybu, později potvrdilo vyšetřování ICAO, shrnuté také v analýze Air & Space Forces.
Kamčatka a Sachalin: Dopravní letoun vstoupil do válečné logiky
Po téměř čtyřech hodinách letu překročil Boeing sovětské pobřeží Kamčatky. Nacházely se tam strategické základny a zařízení spojená s jadernými silami. V regionu se navíc pohyboval americký průzkumný letoun RC-135. Sovětská protivzdušná obrana proto neznámý cíl neposuzovala jako zbloudilý civilní spoj, ale jako možnou americkou zpravodajskou operaci.
Rok 1983 patřil k nejnapjatějším obdobím studené války. USA připravovaly rozmístění raket Pershing II v Evropě a Moskva se obávala překvapivého útoku. Studená válka nezpůsobila odchylku, ale zásadně ovlivnila způsob, jakým ji Sověti vyložili.
První sovětské stíhačky Boeing nad Kamčatkou nedostihly. Letoun opustil sovětský prostor, přeletěl Ochotské moře a později do něj znovu vstoupil nad Sachalinem. Tentokrát se za něj zavěsil přepadový Suchoj Su-15, který pilotoval major Gennadij Osipovič.
Osipovič vypálil varovné dávky z kanonu. Munice však neměla světelné stopovky, takže posádka v noční tmě pravděpodobně nic neviděla. Neproběhlo ani úspěšné spojení na nouzové frekvenci. Osipovič po letech tvrdil, že poznal civilní typ Boeingu, považoval jej však za možný špionážní stroj a velení to nesdělil.
18:26 UTC: Dvě rakety a posledních dvanáct minut
KAL 007 mezitím požádal japonské řízení o povolení vystoupat z 33 000 na 35 000 stop, aby šetřil palivo. Při stoupání zpomalil. Pro cestující šlo o nepostřehnutelný běžný manévr, sovětský pilot jej však při pronásledování předletěl a na zemi zesílil dojem, že se cíl pokouší uniknout.
Velitelé naléhali, aby narušitel neopustil oblast. V 18:26 UTC dostal Osipovič rozkaz cíl zničit a odpálil dvě rakety vzduch–vzduch. Nejméně jedna explodovala u zadní části Boeingu. Střepiny poškodily trup, řízení a několik hydraulických okruhů.
Letadlo se nerozpadlo okamžitě. Piloti se jej pokoušeli ovládat a Tokiu oznámili nouzové klesání do 10 000 stop, aniž podle záznamu pochopili, že je zasáhla raketa. Černé skříňky přestaly zapisovat po 104 sekundách, radar však Boeing sledoval přibližně dvanáct minut. Poté zmizel u ostrova Moneron západně od Sachalinu. Nikdo nepřežil.
Září 1983: Moskva zapírala, potom obvinila Američany
Sovětský svaz nejprve odmítal přiznat, že letadlo sestřelil. Až 6. září státní agentura TASS oznámila, že stíhačky „zastavily let“ narušitele. Moskva tvrdila, že KAL 007 plnil americkou průzkumnou misi, ignoroval rádiové výzvy i viditelné varovné výstřely a snažil se uprchnout. Odpovědnost přenesla na Spojené státy, jak zachycuje dobový telegram amerického velvyslanectví v Moskvě.
Washington zveřejnil zachycenou komunikaci stíhačů a Reagan označil sestřelení za masakr. Tragédie se stala zbraní informační války, vztahy velmocí se zhoršily a SSSR vetoval návrh odsouzení v Radě bezpečnosti OSN.
SSSR se tehdy neomluvil. Vyjádřil lítost nad ztrátou životů, ale trval na oprávněnosti zásahu, odmítl požadavky na odškodnění a nepřiznal odpovědnost. Ještě závažnější bylo utajení důkazů. Sovětští potápěči nalezli trosky a v říjnu 1983 získali oba letové zapisovače, jejich existenci však Moskva popírala. ICAO proto při prvním vyšetřování neměla k dispozici klíčová data z letadla ani úplnou vojenskou komunikaci.
1992-1998: Ruská omluva, GPS a nové pravidlo pro celý svět
Průlom přinesl až rozpad Sovětského svazu. Ruský prezident Boris Jelcin v roce 1992 předal Jižní Koreji schránky zapisovačů a materiály ze sovětských archivů. Označil to za gesto přátelství a omluvy, jak tehdy zaznamenal The Moscow Times. Přesná odpověď tedy zní: Sovětský svaz se neomluvil, ale jeho nástupnické Rusko tak prostřednictvím Jelcina učinilo o devět let později.
Nahrávky umožnily ICAO případ znovu otevřít. Závěry z roku 1993 potvrdily, že posádka zřejmě nevěděla o odchylce ani o vstupu do sovětského prostoru. Důkaz o zpravodajském úkolu se nenašel; Boeing zničily sovětské rakety vypálené na základě chybné identifikace a vojenského rozkazu.
Tragédie změnila také letectví. Pouhých patnáct dní po sestřelení oznámila Reaganova administrativa, že po dokončení zpřístupní vojenský navigační systém GPS také civilním letadlům. Rozhodnutí mělo podle prohlášení z 16. září 1983 pomoci zabránit podobnému zbloudění.
V květnu 1984 státy schválily nový článek 3 bis Chicagské úmluvy. Ten výslovně stanoví, že státy nesmějí použít zbraně proti civilnímu letadlu za letu a při zásahu nesmějí ohrozit lidi na palubě. Dodatek vstoupil v platnost v roce 1998 a dnes je součástí mezinárodních pravidel civilního letectví.
Piloti zavedli Boeing mimo koridor, ale nevěděli o tom. Sovětská obrana naproti tomu vědomě vypálila na nedostatečně identifikovaný letoun. Navigační omyl vytvořil nebezpečí; strach a rozhodování studené války z něj udělaly katastrofu, při níž zemřelo 269 lidí.
Další zdroje:
