Článek
Jeho kamarády znám hlavně podle přezdívek ze sluchátek
„Mami, dneska nebudu večeřet, máme turnaj.“
Syn to oznámil z pokoje, aniž by sundal sluchátka. Za chvíli jsem slyšela, jak se směje a mluví s někým, koho znám pouze jako Frostyho. Další jeho kamarád se jmenuje v mém světě nějak jako MedvědCZ a třetí používá přezdívku, kterou bych nejspíš ani neuměla správně vyslovit.
Kdybych měla podle zvuku z jeho pokoje soudit, společenský život rozhodně má. Jen se z velké části odehrává na obrazovce.
Matěj studuje, školu zvládá a o víkendech chodí na brigádu. Není to tak, že by celý den ležel doma a odmítal cokoli dělat. Jen jakmile má volno, počítač je první volba. Když mu někdo napíše, jestli půjde večer ven, většinou odmítne. Když se zeptám, jestli nechce někoho pozvat k nám, tváří se, jako bych navrhovala dětskou oslavu s balónky.
A o vztazích nevím vůbec nic.
Nedávno jsme seděli u oběda s mojí sestrou a ta se ho zeptala, jestli už má nějakou slečnu. Matěj se jen zasmál.
„Proč bych vám to říkal?“
Sestra se smála taky, ale mně ta odpověď zůstala v hlavě. Opravdu nevím, jestli někdy s někým chodil, jestli se mu někdo líbí nebo jestli ho vztahy momentálně vůbec zajímají.
Když jsem byla v jeho věku já, rodiče sice také nevěděli všechno, ale domů se chodilo, venčilo se po městě, někdo čekal před domem. Dnešní život se může odehrávat za zavřenými dveřmi a matka nemá nejmenší tušení, jestli syn právě hraje hru, mluví s kamarádem nebo s někým, koho má rád.
Čím víc jsem se vyptávala, tím méně mi chtěl říkat
Jednou večer jsem se odhodlala a zeptala se ho přímo.
„Ty vůbec nechceš s někým chodit?“
Sundal si jedno sluchátko a chvíli na mě koukal.
„A proč tě to tak zajímá?“
Začala jsem vysvětlovat, že mi jde jen o něj, že nechci, aby byl jednou sám a aby mu život neutekl mezi školou, brigádou a hraním. Čím déle jsem mluvila, tím víc jsem slyšela, jak hrozně to zní.
Jako bych mu ve dvaceti letech oznamovala, že už má zpoždění.
Matěj se nakonec naštval. Řekl mi, že kamarády má, s lidmi mluví každý den a vůbec nechápe, proč považuju posezení v hospodě za hodnotnější než večer s lidmi, se kterými hraje už několik let.
„A kdo říká, že jsem nikdy nikoho neměl?“ dodal.
Samozřejmě jsem se okamžitě chtěla zeptat koho.
Nezeptala jsem se.
Poprvé mi totiž došlo, že problém možná není v tom, že syn žádný soukromý život nemá. Problém je, že do něj už nevidím.
To je pro rodiče nepříjemná změna. Ještě před pár lety jsem věděla, koho má ve třídě rád, s kým se pohádal a kdo mu napsal domácí úkol. Teď mi může člověk, kterého považuje za nejbližšího, být úplně neznámý.
Pořád mám obavy, ale už je neměřím počtem večerů mimo domov
Nechci si namlouvat, že mě všechno přestalo trápit. Když stráví celý víkend u počítače a ven jde jen pro něco k jídlu, pořád mám chuť říct mu, ať se jde alespoň projít nebo někam mezi lidi.
Někdy to také řeknu.
Jen už k tomu nepřidávám otázku, kdy si konečně najde holku.
Začala jsem se spíš zajímat o věci, které mi skutečně mohou něco říct o tom, jak mu je. Jestli zvládá školu, jestli chodí do práce, jestli se směje, jestli má lidi, kterým může zavolat, a jestli dokáže občas počítač vypnout, když je potřeba.
Pár jeho online kamarádů jsem mimochodem časem poznala i osobně. Jeden přijel z Brna na víkend a další dva se zastavili před společným herním turnajem. Byli to úplně normální kluci, jen se poznali jinak, než jsem byla zvyklá já.
Matěj se mnou o vztazích pořád skoro nemluví. Možná žádný nemá. Možná měl a nepovažoval za nutné mi to hlásit. Ve dvaceti letech už je to vlastně jeho věc.
Nedávno odešel v sobotu odpoledne z domu v košili, kterou normálně nenosí. Když jsem se zeptala, kam jde, odpověděl jen: „Ven.“
Měla jsem na jazyku dalších pět otázek.
Spolkla jsem je.
Vrátil se kolem jedenácté, měl dobrou náladu a druhý den zase celé dopoledne hrál.
Nevím, jestli byl s kamarády, na rande nebo úplně někde jinde. A kupodivu jsem to přežila.
Pořád bych byla ráda, kdyby měl v životě něco víc než počítačové hry. Jen už si nejsem tak jistá, že já jsem ten člověk, který má rozhodovat, co přesně to „něco víc“ musí být.
Možná partnerka přijde za rok, možná za pět let. Možná už nějaká přišla a jen jsem o ní nevěděla.
Důležitější pro mě začíná být, aby syn žil život, který mu dává smysl, a nezavíral se doma proto, že se světa bojí.
A ne aby ve dvaceti splnil moji představu o tom, jak má správně vypadat mladý muž, který už dávno není dítě.
