Článek
Nejdřív jsem se na jejich seznam těšila
„Mami, nekoukej, ještě to není hotový,“ křičel syn z pokoje, když jsem šla kolem.
Každý rok děti píšou vánoční seznam. Dřív na něm byly stavebnice, knížky, plyšáci nebo nějaká hra. Vždycky jsme se s manželem snažili vybrat pár věcí, které si opravdu přály, a zbytek doplnili něčím menším.
Letos mi papír přinesli společně.
Synovi je jedenáct, dceři třináct, takže už samozřejmě dobře vědí, kolik věci stojí. Přesto mě seznam zaskočil. Syn si přál novou herní konzoli a bezdrátová sluchátka, dcera drahé tenisky, nový telefon a kosmetiku, kterou prý mají skoro všechny holky ve třídě.
Když odešli, sedla jsem si s papírem ke stolu a začala ceny hledat na internetu.
Po několika minutách jsem telefon položila.
Jen jedna z těch věcí stála skoro tolik, kolik nám po zaplacení všech pravidelných výdajů zbývá na velkou část měsíce.
Manžel přišel domů a našel mě v kuchyni s očima plnýma slz.
„Co se stalo?“
Podala jsem mu seznam.
Chvíli ho četl a pak řekl: „No tak prostě nedostanou všechno.“
To jsem samozřejmě věděla.
Jenže mě netrápilo, že nedostanou všechno. Trápilo mě, že letos možná nedostanou ani jednu z těch věcí, po kterých opravdu touží.
A hlavně jsem věděla, odkud ta přání přišla.
Ve škole se děti velmi rychle dozvědí, kdo má co
Dcera už pár týdnů mluvila o telefonu spolužačky. Prý ho dostala k narozeninám a skoro celá třída řešila, jak skvěle fotí. Syn zase přišel domů s tím, že u několika kluků ze třídy už mají novou konzoli a po Vánocích ji prý dostanou další.
„Takže já budu asi poslední,“ řekl jednou.
Neřekl to vyčítavě. Spíš jako obyčejný fakt.
Právě proto mě to zabolelo.
Nechci dětem vysvětlovat, že se mají spokojit s málem jen proto, že jiní mají víc. Zároveň jim ale nemůžu vytvořit život, ve kterém dostanou všechno, co se zrovna objeví u spolužáků.
Letos nám zdražil nájem, platíme vyšší zálohy za energie a na jaře jsme museli sáhnout do rezervy kvůli opravě auta. Nemáme dluhy a všechno zvládáme, jen zkrátka nemáme několik desítek tisíc navíc na Vánoce.
Když jsem dětem řekla, že seznam bereme jako přání, ne jako objednávku, dcera jen přikývla.
Syn se ale zeptal: „A Ježíšek taky nemá tolik peněz?“
Rozesmálo mě to a zároveň jsem měla co dělat, abych se znovu nerozbrečela.
Později mi dcera řekla, že spolužačka už ví, co přesně pod stromkem dostane. Její rodiče jí to prý slíbili.
„Já vím, že to není povinnost,“ dodala rychle, „jen bych ten telefon fakt chtěla.“
V tu chvíli jsem si uvědomila, jak snadné je zvenčí říct, že dnešní děti jsou materialistické. Jenže ony žijí ve světě, kde každý den vidí, co mají ostatní, a ve třídě se o tom mluví stejně přirozeně jako o známkách nebo víkendových plánech.
Nechci z Vánoc udělat lekci o chudobě
S manželem jsme nakonec stanovili částku, kterou si můžeme dovolit utratit, aniž bychom v lednu počítali každou korunu. Každému pořídíme jeden větší dárek, ale ani jeden nebude z těch nejdražších na seznamu.
Dceři jsme našli telefon z nižší cenové řady. Syn dostane příslušenství ke konzoli, kterou už má, a jednu hru, po které touží.
Vím, že budou chvíli zklamaní.
A upřímně, právě to je pro mě těžké. Nechci jim tvrdit, že drahé věci jsou hloupé jen proto, že na ně nemáme. Sama bych jim je ráda koupila, kdyby to pro nás nebyl problém.
Zároveň nechci brát půjčku nebo vyčerpat poslední úspory kvůli tomu, aby 24. prosince vypadalo u nás stejně jako u někoho jiného.
Minulý týden jsem s dcerou balila drobnosti pro babičku a ona se mě najednou zeptala, jestli jsme jako děti dostávali všechno, co jsme chtěli.
Řekla jsem jí pravdu.
Samozřejmě že ne.
Některé věci jsem si přála několik let a nikdy je nedostala. A přesto mám z Vánoc hezké vzpomínky, jen ne kvůli tomu, co přesně leželo pod stromkem.
Nechci z toho dělat velké životní ponaučení, které děti musí povinně ocenit. Možná budou 25. prosince závidět spolužákům jejich telefony a konzole. To je lidské.
Jen bych si přála, aby jednou pochopily, že jsme jim nekoupili méně proto, že bychom jim chtěli něco odpírat.
Kupujeme tolik, kolik si můžeme dovolit, a pořád mít v lednu klid, zaplacené účty a něco stranou pro případ, že se zase pokazí auto.
Když jsem ten jejich seznam četla poprvé, připadala jsem si jako špatná máma.
Teď už o něco méně.
Spíš jako máma, která by svým dětem nejraději splnila všechno, ale musí je zároveň naučit, že rodinný rozpočet není soutěž s rodiči jejich spolužáků.
A že ani Vánoce se nedají vyhrát podle ceny účtenek.
