Článek
„Ty si vážně dáš hranolky?“ zeptal se před číšníkem
Nejdřív jsem jeho poznámky brala jako hloupé vtípky. Jsme spolu dva roky a Michal vždycky hodně sportoval, hlídá si jídlo a dokáže půl hodiny řešit, kolik má která potravina bílkovin. Já to tak nemám. Ráda chodím na procházky a hýbu se, ale zároveň miluju těstoviny, pečivo a občas si bez výčitek dám zákusek.
Dlouho mu to zřejmě nevadilo.
Pak začal komentovat moje objednávky.
„Nechceš radši salát? Ten tady mají dobrý.“
„Když si dáš burger, bude ti pak těžko.“
„Já bych na tvém místě volil něco lehčího.“
Jednou jsme byli na večeři s jeho kamarády a já si objednala steak s hranolky. Michal se přede všemi zasmál a řekl: „Tak dneska asi dietu rušíme.“
Žádnou dietu jsem přitom nedržela.
Kamarádi se zasmáli a já taky, protože jsem nechtěla dělat scénu. Doma jsem mu ale řekla, že mi podobné poznámky vadí.
„Vždyť jsem si dělal srandu.“
Pak mě objal a dodal: „Mně se jen líbí, jakou máš postavu. Byla by škoda se na sebe vykašlat.“
Právě tahle věta mi zůstala v hlavě.
Neřekl, že by mě přestal mít rád, kdybych přibrala. Nevyhrožoval mi ani mi nic nezakazoval. Jen jsem najednou měla pocit, že moje současné tělo je něco, co musím udržovat, abych nepřišla o část jeho zájmu.
Začala jsem přemýšlet nad jídlem víc, než jsem chtěla
Pár týdnů nato jsem si všimla, že když jsme spolu, vybírám jídlo jinak než dřív.
Ne proto, že bych měla chuť na salát. Spíš proto, že jsem nechtěla znovu slyšet poznámku.
Jednou jsem si v kavárně chtěla dát dort, ale Michal si objednal jen espresso a hned se zeptal, jestli mám opravdu hlad. Tak jsem řekla, že vlastně ne, a nic si nedala.
Cestou domů jsem měla vztek sama na sebe.
Ne na ten jeden dort. Na to, že jsem začala předem odhadovat, co si o mém jídle pomyslí člověk, který by měl být můj partner.
Když jsem to s ním otevřela znovu, byl překvapený.
„Já tě přece do ničeho nenutím.“
Měl pravdu. Nikdy mi nevzal talíř ani mi neřekl, že něco nesmím.
Jenže tlak nemusí vždycky vypadat jako zákaz. Někdy stačí opakované poznámky, po kterých si člověk začne všechno hlídat sám.
Zeptala jsem se ho, jestli by se mnou byl, kdybych za pár let přibrala deset kilo.
Zasmál se a řekl, že pokládám zbytečně dramatické otázky.
„Tak odpověz.“
Chvíli mlčel.
Pak řekl, že fyzická přitažlivost je ve vztahu přece důležitá a že nechce lhát, že vzhled nehraje žádnou roli.
Tohle jsem dokázala respektovat. Mně se také líbí určitý typ mužů a bylo by pokrytecké tvrdit, že vzhled nevidím.
Jenže je rozdíl mezi tím někoho přitahovat a žít s pocitem, že si tu přitažlivost musím každý týden hlídat na talíři.
Potřebuju vědět, že se mnou nezůstane jen moje současná postava
Nakonec jsem mu řekla úplně jasně, že už nechci komentáře k tomu, co jím.
Ne zákaz. Ne hádku o zdravém životním stylu.
Prostě aby mě nechal rozhodovat o vlastním talíři.
Michal se urazil. Tvrdil, že se jen snaží, abychom oba žili zdravě, a že dnes už člověk nemůže říct nic, aniž by někoho ranil. Připomněla jsem mu, že já zase nikdy nekomentuju jeho tělo, když pár týdnů necvičí nebo si večer dá dvě piva.
„Protože mi je jedno, jestli máš o kilo víc nebo míň,“ řekla jsem.
A tehdy jsem si sama uvědomila, co mě na celé věci straší nejvíc.
Nechci po něm, aby mě považoval za stejně přitažlivou za všech okolností až do smrti. To by bylo asi nereálné. Potřebuju ale vědět, že pokud se moje tělo změní, nebudu mít pocit, že jsem tím porušila nějakou nevyřčenou podmínku našeho vztahu.
Od té debaty si Michal dává větší pozor. Občas mu nějaká poznámka ujede, ale když se na něj podívám, většinou se zarazí.
Minulý týden jsme byli na večeři a já si objednala těstoviny. Podíval se na jídelní lístek, pak na mě a neřekl nic.
Byla to maličkost, ale cítila jsem obrovskou úlevu.
Nechci, aby mě někdo chválil za to, že jsem štíhlá, pokud je v té pochvale zároveň ukrytá podmínka, že taková musím zůstat.
Chci mít vedle sebe člověka, který mě přitahuje a kterého přitahuju já.
Jen nechci, aby mezi námi pokaždé seděl ještě třetí člověk.
Ten, který kontroluje, co mám na talíři.
