Článek
Když vystoupil z auta, myslela jsem, že ji jen přivezl
Na dámský víkend jsme se domlouvaly skoro dva měsíce. Všechny máme práci, rodiny a kalendáře plné povinností, takže najít společný termín byl skoro malý zázrak. Pronajaly jsme si chalupu, objednaly jídlo na první večer a v našem chatu několikrát vtipkovaly, že tentokrát necháváme doma muže, děti i otázky typu „kde máme čisté ručníky“.
Já přijela s Evou první. V horním patře byly tři ložnice a malý pokojík pro jednoho. Protože jako jediná opravdu špatně spím s někým v místnosti, holky mi předem řekly, ať si vezmu právě ten malý pokoj. Byla jsem za něj ráda.
Kolem šesté přijela Lenka.
Z auta vystoupila ona a hned za ní její partner Marek s taškou přes rameno.
„Marek mě jen hodil autem,“ řekla jsem Evě potichu.
Jenže Marek vytáhl z kufru další zavazadlo.
Lenka se tvářila úplně normálně. „Tak jsme tady. Markovi odpadl víkend s klukama, tak jsem říkala, že může jet s námi.“
Chvíli nikdo nic neřekl.
Pak Eva opatrně připomněla, že jsme se domlouvaly na dámském víkendu.
„Vždyť vám nebude překážet,“ mávla Lenka rukou. „On si pojede přes den na kolo a večer bude s námi jen chvíli.“
Marek stál vedle ní a vypadal podobně nepříjemně jako my. Měla jsem dokonce pocit, že ani on netušil, že jeho příjezd není domluvený.
Ještě jsem se snažila sama sobě říct, že to přežijeme.
Pak Lenka dodala: „Jo, a Marek bude spát v tom malém pokoji. Ty můžeš být s Evou.“
O mém místě už rozhodla, jako bych tam vůbec nebyla
Nejdřív jsem se zasmála, protože jsem čekala, že je to nějaký hloupý vtip.
Nebyl.
Lenka vysvětlila, že Marek potřebuje vlastní pokoj, protože prý hodně chrápe a nechce nás rušit. Já se můžu přestěhovat k Evě, kde jsou dvě postele.
„Ale ten pokoj mám já,“ řekla jsem.
„No jo, ale ty nechrápeš.“
To mě úplně odzbrojilo.
Nešlo o to, že bych za žádnou cenu odmítala sdílet pokoj s kamarádkou. Kdybychom se na tom předem domluvily, nejspíš bych kývla. Vadilo mi, že Lenka bez jediné otázky změnila celý víkend a ještě rozdala místo, které už bylo domluvené pro mě.
Řekla jsem jí, že nechci spát s Evou a že pokud Marek přijel bez domluvy, měli by si spaní vyřešit oni dva.
Lenka se okamžitě urazila.
„Takže ho mám poslat spát do auta?“
„To jsem neřekla.“
„Ale přesně to z toho vychází.“
Marek se do toho vložil a navrhl, že si lehne na gauč v obýváku. Tím by se situace možná vyřešila, kdyby Lenka nezačala vysvětlovat, že přece není normální, aby její partner spal na gauči, když je v domě volná postel.
„Ona ale není volná,“ řekla jsem. „Je moje.“
Večeře pak byla dost zvláštní. Místo toho, abychom se po dlouhé době bavily o sobě, Lenka seděla vedle Marka, on se snažil být nenápadný a my ostatní hlídaly každé slovo. Všechny ty rozhovory, kvůli kterým jsme chtěly být samy, najednou nešly otevřít úplně stejně.
Nejvíc mě naštvalo, že jsem podle ní pokazila víkend já
Nakonec Marek spal na gauči. Sám na tom trval a řekl, že je mu celá situace trapná. Byla jsem mu za to vlastně vděčná, protože na rozdíl od Lenky pochopil, že problém není v jedné matraci.
Druhý den ráno ale Lenka skoro nemluvila.
Když jsme šly samy na procházku, řekla mi, že jsem mohla být trochu vstřícnější. Prý jsem zbytečně vytvořila napětí kvůli pokoji, když bylo přece jasné, že se nějak poskládáme.
„Mně zase přijde, že ses mohla zeptat, než jsi sem někoho přivezla,“ odpověděla jsem.
Podle ní se nic tak hrozného nestalo. Marek je přece fajn, všechny ho známe a „nejsme na internátě, kde mají kluci zákaz vstupu“.
Jenže právě proto mě to celé štvalo. Vůbec nešlo o to, že bych Marka neměla ráda. Šlo o to, že jsme si něco domluvily a Lenka sama rozhodla, že to změní, protože se jí to zrovna hodilo.
Zbytek víkendu už nebyl katastrofa. Marek opravdu většinu soboty strávil venku a večer šel spát brzy. My jsme si nakonec poseděly a chvílemi to bylo skoro jako původně plánovaný víkend.
Jen už tam pořád bylo něco navíc.
Pocit, že naše společná dohoda platí jen do chvíle, než Lenka přijde s jiným plánem.
Když jsme odjížděly, navrhla Eva, že příště bychom mohly jet zase ve čtyřech. Lenka se zasmála a řekla, že Marek už určitě nepojede, protože „se mnou by stejně znovu nechtěl bojovat o pokoj“.
Tentokrát jsem se nesmála.
Nechtěla jsem s nikým bojovat o pokoj. Chtěla jsem jen přijet na víkend, který jsme si domluvily.
A možná je právě tohle důvod, proč se mi do dalšího společného výjezdu zatím moc nechce.
