Článek
Nejdřív jsem měl pocit, že jsem vlezl někam, kam nemám
Tablet používáme oba. Já většinou na zprávy a sport, manželka na knihy, recepty a večer na čtení v posteli. Jednou jsem ho vzal do ruky, otevřel prohlížeč a vyskočila na mě rozečtená povídka s názvem, ze kterého bylo docela jasné, o jaký žánr jde.
Rychle jsem stránku zavřel.
Ne proto, že bych se pohoršil. Spíš jsem měl pocit, že jsem otevřel cizí dopis. Pak mě ale začala hlodat zvědavost a zároveň trochu nejistota.
S Janou jsme spolu sedmnáct let. Máme dvě děti, hypotéku, společné známé a všechno to obyčejné kolem dlouhého vztahu. Intimita mezi námi nezmizela, ale už to dávno není téma, o kterém bychom mluvili otevřeně. Spíš se nějak přihodí, nebo nepřihodí.
Když se jí někdy zeptám, co by se jí líbilo, většinou odpoví: „Nevím, normálně.“
Proto mě překvapilo, že zjevně existuje celý svět představ, který jí není cizí.
Nezačal jsem procházet historii ani zjišťovat, co všechno čte. To už by mi připadalo přes čáru. Jen jsem si uvědomil, že o vlastní ženě v jedné důležité oblasti možná vím mnohem méně, než jsem si myslel.
Večer jsem několikrát chtěl něco říct, ale nakonec jsem mlčel. Připadal jsem si směšně, jako žárlivý puberťák, kterému vadí, že jeho partnerka má fantazii i bez něj.
Jenže právě to mi vlastně nevadilo.
Vadilo mi, že se mnou ji nikdy nesdílela ani náznakem.
Když jsem se zeptal, myslela si, že ji soudím
Nakonec jsem to otevřel asi o týden později. Seděli jsme v kuchyni sami a já se snažil mluvit co nejméně obviňujícím způsobem.
„Jednou jsem na tabletu viděl rozečtenou erotickou povídku.“
Jana okamžitě ztuhla.
„Ty mi kontroluješ historii?“
Řekl jsem jí, že ne. Stránka byla otevřená a já ji náhodou viděl.
Pak jsem dodal, že s tím nemám problém, jen mě překvapilo, že o takových věcech se mnou nikdy nemluví.
Bylo vidět, že se stydí.
„A co ti mám jako říkat? Co přesně tam čtu?“
„Třeba co se ti líbí.“
„To snad nemusím všechno hlásit.“
To mě trochu píchlo, protože jsem po ní žádné hlášení nechtěl. Nechtěl jsem ani seznam fantazií, ani podrobný rozbor toho, co čte. Spíš mě zajímalo, proč je pro ni jednodušší ponořit se do podobných příběhů než se mnou říct jednu větu o tom, co jí chybí nebo co by chtěla zkusit jinak.
Když jsem jí to vysvětlil, chvíli mlčela.
Pak řekla, že se bojí, že bych si některé věci vzal osobně. Že kdyby řekla, co ji v představách přitahuje, mohl bych slyšet hlavně to, co s ní nedělám já.
To už jsem chápal mnohem víc.
Přiznal jsem, že bych možná opravdu trochu znejistěl. Ale zároveň mi připadalo horší vůbec nic nevědět.
Ukázalo se, že fantazie není návod ani kritika našeho vztahu
O pár dní později se k tomu Jana sama vrátila. Řekla mi, že některé povídky čte prostě proto, že jí pomáhají přepnout hlavu od práce a domácnosti. Některé situace ji zaujmou, jiné by ve skutečnosti vůbec nechtěla zažít.
Tohle bylo pro mě důležité slyšet.
Asi jsem si podvědomě představoval, že když člověk něco čte opakovaně, musí po tom automaticky toužit i ve skutečném životě. Jana mě vyvedla z omylu velmi jednoduše.
„Tobě se líbí akční filmy. Taky kvůli tomu nechceš skákat z jedoucího auta.“
Musel jsem se smát.
Pak jsme se poprvé po dlouhé době bavili o intimitě bez toho, aby to bylo těsně před ní nebo po ní. Řekla mi pár věcí, které jí chybí. Nebyly ani zdaleka tak dramatické, jak jsem se obával. Spíš víc času, méně spěchu a to, abych někdy začal blízkost jinak než automatickou otázkou večer v posteli.
Já jí na oplátku řekl, co chybí mně.
Nebyl to žádný převrat. Nezačali jsme si přes noc vyprávět všechny svoje nejtajnější představy a vlastně ani nevím, jestli bych to chtěl.
Ale něco se změnilo.
Pochopil jsem, že její soukromé fantazie nejsou konkurence našeho vztahu. A ona snad pochopila, že když se jí ptám, co se jí líbí, nemusí to být zkouška ani hledání důvodu, proč nejsem dost dobrý.
Erotické povídky čte dál. Už mě to neznejišťuje.
Možná proto, že teď vím, že nemusím znát každou její fantazii.
Stačí mi, když mezi námi nebude úplné ticho pokaždé, když přijde řeč na to, co si přejeme jeden od druhého.
