Článek
Změnila se adresa firmy, ale čas navíc mám najít já
Když nám vedení oznámilo stěhování kanceláří, prezentovalo ho skoro jako dobrou zprávu. Nová budova bude modernější, větší a levnější na provoz. Na obrazovce nám ukazovali fotografie kuchyňky, zasedacích místností a odpočinkové zóny.
Já jsem si mezitím v telefonu otevřela mapu.
Nová kancelář byla na úplně opačném konci města.
Do té původní jsem jezdila jedním autobusem a cesta mi trvala zhruba dvacet minut. Teď musím nejdřív autobusem na metro, potom přestoupit a poslední kus dojít pěšky. Když všechno navazuje, zabere mi cesta něco přes hodinu. Když ne, klidně hodinu a půl.
Ráno tedy vstávám skoro o hodinu dřív a domů se vracím později. Za týden strávím cestováním několik hodin navíc, které mi nikdo samozřejmě nezaplatí.
První měsíc jsem si říkala, že si zvyknu.
Nezvykla.
Mám doma dvě školní děti a manžel chodí na směny, takže jsme najednou museli překopat celé fungování rodiny. Kdo vyzvedne dceru z kroužku, kdo nakoupí, co když se někdo zdrží.
Přitom většinu práce dělám na počítači. Schůzky máme často stejně přes videohovor, protože část kolegů sedí v jiné pobočce.
Proto jsem požádala o dva dny práce z domova týdně.
Odpověď přišla během pár minut.
„Momentálně chceme, aby byl tým co nejvíc spolu.“
V pandemii jsem z domova fungovala bez problémů. Teď to prý nejde
Požádala jsem vedoucí o krátkou schůzku. Nechtěla jsem žádnou výjimku na pět dní v týdnu, jen trochu zmírnit dopad rozhodnutí, které udělala firma, ne já.
Vedoucí byla milá, ale pevná.
Prý chápe, že je pro mě nová lokalita horší, jenže stěhování se dotklo všech a nemůže dělat individuální pravidla podle toho, kdo bydlí kde.
„Kdybych to povolila tobě, přijdou ostatní taky.“
„Možná by o to tedy měli mít možnost požádat všichni,“ odpověděla jsem.
To se jí nelíbilo.
Argumentovala firemní kulturou, spoluprací a tím, že lidé doma ztrácejí kontakt. Přitom před pár lety jsme pracovali z domova několik měsíců a výsledky nebyly horší. Já osobně jsem tehdy zvládala úplně stejnou agendu jako dnes.
Když jsem to připomněla, řekla, že tehdejší situace byla výjimečná.
Chápu, že firma má právo nastavit způsob fungování. Jen mě štve, že se úplně ignoruje, co její vlastní rozhodnutí udělalo s naším každodenním životem.
Nejvíc mě dorazila věta o férovosti.
Vedoucí mi vysvětlila, že home office by nebyl fér vůči kolegům, kteří musí být na pracovišti.
Jenže někteří z nich bydlí deset minut pěšky od nové kanceláře. Já strávím cestou domů někdy devadesát minut.
Stejná pravidla přece automaticky neznamenají stejnou situaci.
Začínám počítat, jestli mi tahle práce ještě stojí za cestu
Po dvou měsících už mám svůj režim vymyšlený do poslední minuty. Ráno chystám dětem věci večer, nákup objednáváme online a několikrát týdně večeříme později, než bych chtěla.
Fungujeme.
Jenže jsem unavenější a začínám mít pocit, že firma dostala lepší a levnější kanceláře, zatímco já jsem za to zaplatila svým volným časem.
Nedávno jsem dorazila domů v půl sedmé. Metro mělo výluku, autobus ujel a dcera na mě čekala s úkolem, kterému nerozuměla. Manžel už byl v práci.
Sedla jsem si vedle ní a uvědomila si, že jsem ten den byla mimo domov skoro jedenáct hodin kvůli práci, kterou jsem mohla většinu času úplně stejně dělat od kuchyňského stolu.
Druhý den jsem žádost o home office podala znovu, tentokrát písemně a s návrhem konkrétních dnů, kdy nemáme žádné pravidelné osobní porady.
Znovu ji zamítli.
Tentokrát jsem se už nehádala.
Začala jsem se dívat po jiných pracovních nabídkách.
Nechci odcházet jen kvůli dojíždění. Práci znám, kolegy mám ráda a ve firmě jsem sedm let. Dřív bych ani nepřemýšlela o změně.
Jenže zaměstnání pro mě není jen výplata a osm hodin u počítače. Je to také čas, který musím obětovat kolem něj.
Firma rozhodla, že se přesune na druhý konec města, protože jí to ekonomicky dává smysl. Já teď začínám přemýšlet úplně stejně.
Jestli mi ekonomicky i lidsky ještě dává smysl jezdit každý den za ní.
