Článek
Večer u nás začíná druhá směna
Přijdu domů kolem půl páté. Tašku položím v předsíni, převléknu se a většinou ani nestihnu dopít kávu, když dcera vytáhne aktovku.
„Mami, máme procvičit vyjmenovaná slova.“
Dobře.
Pak matematiku.
Pak čtení.
A minulý týden přišla zpráva od učitelky, že by bylo vhodné každý večer ještě deset až patnáct minut procvičovat problematické učivo, aby se děti „upevnily“.
Možná to na papíře nevypadá hrozně. Deset minut sem, patnáct tam. Jenže ono se to nasčítá. Úkol, čtení, slovíčka, příprava věcí na další den, podpis testu, občas projekt. A do toho večeře, sprcha, uklidit pokoj, nachystat oblečení.
Jednou jsem se přistihla, jak na dceru v sedm večer naléhám: „Tak ještě dva příklady a můžeš si jít hrát.“
Můžeš si jít hrát.
Bylo jí devět.
Najednou mi ta věta přišla úplně šílená.
Já po práci můžu říct, že už nemám kapacitu. Můžu si sednout, pustit si něco hloupého nebo deset minut jen koukat z okna. Proč má dítě po škole automaticky pokračovat doma, dokud není splněno všechno, co dospělí vymysleli?
Nechci doma suplovat další vyučovací hodinu
Nejsem proti domácím úkolům jako takovým. Když dcera něčemu nerozumí, samozřejmě s ní sednu. Když potřebuje procvičit násobilku, uděláme to. Nečekám, že škola zvládne všechno bez naší účasti.
Vadí mi ale představa, že každý večer má rodič povinně pokračovat tam, kde skončilo vyučování.
U nás to často vypadá tak, že já už jsem nervózní a dcera unavená. Ona udělá chybu. Já řeknu: „Vždyť jsme to dělaly včera.“ Ona se naštve. Já zvýším hlas. Ona začne brečet. A najednou máme z obyčejného příkladu rodinný konflikt.
Tohle má být upevňování učiva?
Jednou už jsem se na to vykašlala. Bylo po sedmé, dcera měla za sebou školu, družinu a kroužek. Seděla nad pracovním listem a zírala na něj, jako by byl napsaný čínsky.
„Nech to být,“ řekla jsem.
Podívala se na mě překvapeně.
„A paní učitelka?“
„Řeknu jí, že jsme to dnes nestihly.“
Dcera okamžitě ožila. Za deset minut si vytáhla stavebnici a s mladším bratrem stavěli nějaký příšerně křivý dům. Smáli se u toho skoro hodinu.
A já si říkala, že i tohle je přece důležité.
Umět si hrát. Být se sourozencem. Vynést koš. Nakrmit psa. Zavolat babičce. Nudit se. Prostě chvíli nebýt žákem.
Dítě podle mě nepotřebuje mít výkon od rána do večera
Na třídních schůzkách jsem to opatrně otevřela.
Ne stylem, že učitelka nic neumí a škola za všechno může. Chápu, že má ve třídě hodně dětí a každé je jinde. Jen jsem řekla, že každodenní procvičování doma už u nás začíná být zdrojem stresu.
Odpověď byla, že pravidelnost dětem prospívá.
Možná ano.
Ale podle mě jim prospívá i volno.
Člověk nemusí mít pedagogické vzdělání, aby viděl dítě, které v půl osmé večer zívá nad sešitem a už vůbec nevnímá, co píše. V takovou chvíli mi přijde rozumnější zavřít učebnici než ji za každou cenu držet otevřenou dalších dvacet minut.
Od té doby to doma děláme trochu jinak. Povinné úkoly uděláme. Když vidím, že má dcera energii, něco si procvičíme. Když přijde domů úplně hotová, nebudu z kuchyně dělat další třídu.
A ano, občas něco nebude perfektní.
Možná dostane horší známku. Možná nebude mít každý diktát bez chyby.
Ale nechci, aby si základní školu jednou pamatovala hlavně jako období, kdy po příchodu domů čekala další práce.
Děti mají podle mě právo mít i svůj čas. Na kamarády, kroužky, domácí povinnosti, rodinu, hru a obyčejné nicnedělání.
Když dospělý po směně řekne, že potřebuje vypnout, všichni tomu rozumíme.
Tak proč se u dítěte tváříme, že šest hodin školy je jen začátek a skutečně snaživé bude teprve tehdy, až večer otevře další sešit?
Já už doma druhou školní směnu každý den dělat nechci.
A své dceři nechci vysvětlovat, že na dětství jí zbude čas až po procvičování.
