Článek
Telefon pípal mezi regály
Stála jsem zrovna v obchodě u jogurtů. V jedné ruce košík, v druhé telefon, v hlavě seznam: chleba, šunka, pasta pro děti, nebrat nic navíc. Takový normální konec měsíce, kdy člověk počítá trochu víc než jindy.
Do rodičovské skupiny přišla zpráva od Veroniky.
„Holky, dárek pro paní učitelku vyřešen. Koupila jsem wellness poukaz, velkou kytici a ještě něco malého od dětí. Vychází to 720 Kč na dítě. Pošlete prosím do pátku na účet.“
Pod tím číslo účtu a smajlík se srdíčkem.
Četla jsem to asi třikrát.
Ne proto, že bych nechápala větu. Spíš jsem čekala, jestli tam někde není část „domluvily jsme se“ nebo „souhlasíte?“. Nebyla. Dárek byl vyřešený. Částka daná. My ostatní jsme měli jen poslat peníze a být rádi, že se někdo obětoval.
Sedm set dvacet korun není pro někoho nic. Pro mě to tehdy bylo hodně. Měla jsem dvě děti, rozbitou pračku a právě zaplacenou školu v přírodě. Navíc nešlo jen o peníze. Vadilo mi, že jedna matka rozhodla za celou třídu, aniž by se kohokoliv zeptala.
Napsala jsem opatrně.
„Ahoj, můžu se zeptat, jestli jsme se na té částce někde domlouvali? Přijde mi dost vysoká.“
Chvíli ticho.
Pak začalo peklo, ale takové to slušné rodičovské. S vykřičníky, srdíčky a větami, které vypadají mile, dokud si je nepřečtete nahlas.
Dárek už byl prý koupený, takže nebylo co řešit
Veronika odepsala hned.
„Já jsem to vzala na sebe, protože nikdo jiný nic neřešil.“
To nebyla pravda. Nikdo se nikoho neptal. Rozdíl.
Další maminka přidala: „Za mě super, paní učitelka si to zaslouží.“
Jiná napsala: „Jednou za rok snad každý zvládne.“
A pak přišla věta, která mě píchla nejvíc.
„Je smutné šetřit zrovna na člověku, který se stará o naše děti.“
Seděla jsem pak večer doma u stolu a dívala se na ty zprávy. Syn vedle mě lepil do sešitu listy, dcera hledala cvičební úbor a já měla pocit, že kdybych teď napsala cokoliv dalšího, budu vypadat ještě hůř.
Tak jsem telefon položila.
Jenže skupina pokračovala beze mě.
„Já posláno.“
„Taky.“
„Díky Veru, jsi skvělá.“
„Kdo nechce, ať nepošle, ale paní učitelka si bude určitě pamatovat, kdo se zapojil.“
To už nebyl dárek. To byl seznam poslušnosti.
Napsala mi i jedna maminka soukromě. Krátce: „Hele, já s tebou souhlasím, ale nechci se tam hádat.“
A tohle mě vlastně dorazilo. Ne Veronika. Ta byla prostě zvyklá řídit svět kolem sebe. Dorazilo mě, kolik lidí radši pošle peníze, které třeba taky nemá nazbyt, jen aby nebyli v rodičovské skupině za lakomé, protivné nebo problémové.
Druhý den ráno se mě před školou Veronika zeptala nahlas, jestli už jsem „si to rozmyslela“.
Stály kolem další mámy. Děti si přehazovaly aktovky, někdo jedl rohlík, školník zametal chodník.
„Nerozmyslela,“ řekla jsem. „Přispěju rozumnou částkou na společný dárek, na kterém se domluvíme. Ale nebudu platit něco, co už někdo koupil bez souhlasu ostatních.“
Usmála se.
Takovým tím úsměvem, po kterém víte, že vás za chvíli rozebere někde, kde nebudete.
„Aha. Takže princip.“
„Ano,“ řekla jsem. „Princip.“
Lakomá jsem byla hlavně proto, že jsem neztichla
Doma jsem pak přemýšlela, jestli nejsem opravdu hrozná. Paní učitelku mám ráda. Byla na děti laskavá, synovi pomohla, když měl potíže s čtením, dceři jednou zašila utržené poutko u sáčku na tělocvik. Zasloužila si poděkování.
Ale zasloužila si ho od dětí, ne jako soutěž rodičů, kdo pošle víc a bude u toho vypadat velkoryse.
Nakonec jsem napsala do skupiny ještě jednou. Žádný román. Jen že navrhuji domluvit strop částky předem, třeba dvě stě korun, a kdo chce dát něco navíc, může osobně. Taky jsem nabídla, že s dětmi připravím album obrázků a vzkazů.
Reakce byly různé.
Pár lidí poslalo palec nahoru. Pár mlčelo. Veronika napsala: „Tak si to příště organizuj sama, když jsi tak chytrá.“
A já si řekla, že dobře.
Tak příště klidně.
Nakonec se to vyřešilo napůl trapně. Wellness poukaz už Veronika koupila, takže část rodičů jí peníze poslala. Já poslala dvě stě a napsala, že víc ne. Album jsme s dětmi opravdu udělali. Každé dítě nakreslilo obrázek nebo napsalo větu. Některé kostrbatě, některé jen „děkuju za výlety“, jeden kluk nakreslil paní učitelku s obřím hrnkem kávy.
Když jsme jí to předávali, rozbrečela se právě u toho alba.
Ne u poukazu.
Neříkám to škodolibě. Možná jí udělal radost i ten. Ale v tu chvíli mi došlo, jak moc jsme my dospělí někdy mimo. Dětem stačí pastelky a věta od srdce. Rodiče z toho dokážou udělat malou finanční válku.
Veronika mě pak ve skupině pár týdnů ignorovala. Některé maminky se mnou mluvily opatrně, jako bych byla nakažlivá. Jedna mi ale později u šaten řekla: „Díky, žes to napsala. Já bych těch sedm stovek taky dávala těžko.“
To mi stačilo.
Možná jsem v té skupině zůstala za lakomou. Ať. Horší by pro mě bylo tvářit se, že souhlasím, jen protože se bojím několika matek s rychlými prsty na telefonu.
Neodmítla jsem poděkovat učitelce.
Odmítla jsem zaplatit účet za cizí rozhodnutí a ještě u toho držet pusu.
A jestli je to v některých rodičovských skupinách lakota, tak asi budu radši lakomá než poslušná.
