Článek
Chtěla jsem se jen projít a koupit si něco domů
Do Tuniska jsem odjela s představou odpočinku. Po dlouhých měsících v práci jsem potřebovala na chvíli vypnout, být u moře a nemyslet na to, co všechno mě čeká po návratu domů. Bydlela jsem v hotelu, přes den ležela u bazénu a večer se procházela po okolí.
Jedno odpoledne jsem se rozhodla dojít si do menšího obchodu koupit pár drobností pro rodinu. Nešla jsem nikam daleko. Bylo ještě světlo, kolem mě byli lidé a já si vůbec nepřipadala ohroženě.
Pak se to stalo rychle.
Dva muži se ke mně přiblížili v úzké ulici mezi obchody. Nejdřív jsem si myslela, že se chtějí na něco zeptat. Jeden z nich na mě promluvil, druhý se mi pokusil vytrhnout kabelku. Instinktivně jsem ji držela, ale jen na okamžik. Ztratila jsem rovnováhu, narazila ramenem do zdi a slyšela jsem sama sebe, jak křičím.
Pak byli pryč.
Zůstala jsem stát s prázdnýma rukama a měla pocit, že tomu nerozumím. V kabelce jsem měla peněženku, doklady, telefon, kartu od pokoje i všechny malé věci, které člověk běžně bere jako samozřejmost. Jenže v tu chvíli mi na nich záleželo mnohem méně než na tom, že se mi rozklepala kolena a nemohla jsem popadnout dech.
Několik lidí se zastavilo. Jedna žena mi podala vodu, jiný muž se snažil někomu zavolat. Pomohli mi dostat se zpátky k hotelu a na recepci mi poradili, že bych měla krádež nahlásit.
Myslela jsem, že to bude nepříjemné, ale nutné.
Nečekala jsem, že se budu muset obhajovat ještě jednou.
Místo otázek na pachatele přišly otázky na moje oblečení
Na policejní stanici jsem seděla unavená, vystrašená a pořád v šoku. Snažila jsem se popsat, co se stalo. Kde to bylo, kolik bylo mužů, jak přibližně vypadali, kudy utekli. Mluvila jsem pomalu, protože jsem se bála, že když něco řeknu špatně, nikdo mi neuvěří.
Jeden z policistů se mě ale místo dalších podrobností zeptal, proč jsem chodila sama.
Řekla jsem, že jsem jen šla do obchodu.
Podíval se na mě, pak na moje oblečení a zeptal se, kde mám manžela nebo přítele. Prý jsem neměla chodit sama po ulici. Prý se nemám divit, když jsou mi vidět vlasy a nohy.
Nejdřív jsem si myslela, že jsem mu špatně rozuměla.
Byla jsem okradená. Někdo mě přepadl na ulici. A člověk, od kterého jsem čekala pomoc, mi dával najevo, že hlavním problémem není to, co udělali oni. Problém jsem já, protože jsem se pohybovala venku bez muže a nebyla dost zakrytá podle jeho představ.
Najednou jsem se začala stydět. To mě dodnes mrzí.
Přemýšlela jsem, jestli jsem opravdu neměla jít sama. Jestli jsem neměla být opatrnější. Jestli jsem měla mít delší sukni, jiný účes, jinou trasu. Jako by existoval správný způsob, jak se chovat, aby člověk nemohl být obětí něčího rozhodnutí mu ublížit.
Vím, že jeden rozhovor nemůže vypovídat o celé zemi ani o všech lidech kolem. Potkala jsem tam i ochotné lidi, kteří mi pomohli bez jediného soudu. Ale ta chvíle na stanici ve mně zůstala jako druhý útok.
Ne kvůli ztracené kabelce.
Kvůli tomu, že mi někdo naznačil, že moje bezpečí závisí na tom, jak moc se dokážu zmenšit.
Nechci si už nést vinu za něco, co jsem nezpůsobila
Po návratu do hotelu jsem zamkla dveře a dlouho seděla na posteli. Měla jsem pocit, že jsem selhala. Že jsem byla naivní, nezodpovědná a hloupá. Přitom rozumem jsem věděla, že jsem neudělala nic špatného. Jen jsem šla po ulici.
Druhý den mi pomohla delegátka vyřídit nejnutnější věci a zavolat domů. Když jsem jí popisovala, co mi na policii řekli, nepřerušovala mě. Pak mi jen klidně řekla, že za přepadení nenesu odpovědnost.
Ta jednoduchá věta mě skoro rozbrečela.
Protože přesně to jsem potřebovala slyšet. Ne přednášku o tom, jak se mám příště oblékat. Ne vysvětlení, že jsem měla být opatrnější. Jen potvrzení, že člověk nemusí nést stud za cizí násilí.
Dnes už mám nové doklady, nový telefon a cestu jsem si v hlavě přehrála tolikrát, až se z ní pomalu stala vzpomínka místo noční můry. Přesto mě občas přepadne nepříjemný pocit, když jdu sama večer po ulici. Automaticky kontroluji kabelku, rozhlížím se a přemýšlím, jestli nejsem příliš vidět.
Pak se ale snažím zastavit.
Nechci, aby mi jeden útok vzal pocit, že mám právo normálně existovat. Mám právo jít sama do obchodu. Mám právo mít odhalené vlasy i nohy. Mám právo požádat o pomoc, aniž by se ze mě stala podezřelá.
To, co se mi stalo, nebyla moje chyba.
A čím častěji si to řeknu nahlas, tím méně místa ve mně zůstává pro stud, který mi nikdy nepatřil.
