Začala jsem cestovat podle seznamu z dětství. Až teď chápu, co jsem si tehdy přála, vypráví Zuzana

Našla jsem ho při stěhování. Bylo mi sedmadvacet a konečně jsem se z malého podnájmu přesouvala do bytu, kde jsem měla mít vlastní pracovní stůl, balkon a dost místa na knihy. Při třídění krabic u mámy jsem narazila na starou složku s nápisem „Zuzka škola“.

Uvnitř byly diktáty, výkresy, pár vysvědčení a jeden přeložený papír. Byl nadepsaný dětským písmem: „Kam pojedu, až budu velká.“

Usmála jsem se. Čekala jsem moře, Disneyland nebo Paříž. Jenže seznam byl zvláštní. Byla na něm místa, která jsem jako dítě znala jen z atlasu, pohlednic a televizních dokumentů. Šumava. Jezero Bled. Benátky. Skotsko. Maják u moře. Vesnice, kde není slyšet silnice. Hrad, kde prý straší. A úplně dole věta: „Někam, kde se nikdo nehádá.“

Ta poslední mě zarazila.

Dětství jsem neměla tragické. Aspoň jsem si to dlouho říkala. Měla jsem pokoj, hračky, prázdniny u babičky a mámu, která se snažila. Jenže doma bylo pořád napětí. Táta byl člověk, který dokázal zkazit večeři jediným tónem hlasu. Máma se často omlouvala i za věci, které neudělala. Já jsem se naučila být hodná, tichá a nepřekážet.

Ten seznam najednou nebyl dětská hra.

Byla to mapa míst, kam jsem si v hlavě utíkala, když bylo doma moc dusno.

Nejdřív jsem si řekla, že zkusím jednu položku. Šumavu. Nic velkého, jen prodloužený víkend. Jela jsem sama, s batohem, termoskou a pocitem, že dělám něco trochu směšného. Vždyť dospělá žena přece nemusí plnit seznam, který napsala jako dítě barevnou propiskou.

Jenže když jsem stála ráno u lesa a všude bylo ticho, rozbrečela jsem se.

Ne dramaticky. Prostě mi tekly slzy a já nevěděla proč. Možná proto, že jsem poprvé po dlouhé době nikomu nevysvětlovala, kde jsem, proč tam jsem a kdy se vrátím. Nikdo se na mě nemračil. Nikdo nečekal, že uklidním atmosféru. Jen jsem šla po cestě a poslouchala vlastní kroky.

Pak přišlo jezero Bled. Benátky mimo sezonu. Malý maják v Polsku, protože na oceán zatím nebyly peníze. Hrad, kde podle internetu strašilo, ale mě tam nejvíc vyděsil účet za kávu.

Z každé cesty jsem si odškrtla jednu položku. Ne proto, abych měla fotky na sociální sítě. Spíš proto, že jsem cítila, jak se ve mně něco pomalu narovnává.

Kamarádky mi říkaly, že jsem dobrodružná. Jenže já si nepřipadala jako dobrodruh. Připadala jsem si jako někdo, kdo se učí pozdě dělat věci, které si kdysi sliboval potichu pod peřinou.

Nejvíc mě zasáhla položka „vesnice, kde není slyšet silnice“. Našla jsem ji náhodou v jižních Čechách. Penzion u louky, pár domů, večer jen cvrčci a pes někde za plotem. Seděla jsem na lavičce a najednou mi došlo, že jsem si jako dítě nepřála luxus ani exotiku.

Přála jsem si klid.

Když jsem mámě seznam ukázala, dlouho mlčela. Seděly jsme u ní v kuchyni, ona držela papír v ruce a prstem se dotýkala té poslední věty. „Někam, kde se nikdo nehádá.“

„Já jsem myslela, že jsi to tolik nevnímala,“ řekla tiše.

Nevěděla jsem, co na to odpovědět. Děti vnímají všechno. Jen často nemají slova, tak si místo nich kreslí mapy.

Máma se rozplakala. Nechtěla jsem, aby se cítila provinile, ale zároveň jsem jí nechtěla lhát, že to nic nebylo. Řekla jsem jí, že ji neobviňuji. Že už jsem dospělá. Jen teď konečně chápu, proč jsem vždycky tolik toužila odjet, i když jsem vlastně nevěděla kam.

Ještě mi zbývá Skotsko. A možná jednou skutečný maják někde daleko, kde vítr bere člověku slova od pusy. Ale už nespěchám. Ten seznam pro mě není závod ani povinnost. Je to rozhovor s holkou, kterou jsem kdysi byla.

Dřív jsem si myslela, že cestování znamená zmizet. Odjet co nejdál, sbalit si batoh a nechat za sebou všechno těžké. Teď začínám chápat, že některé cesty člověka nevedou pryč od života, ale zpátky k sobě.

Ten papír mám dnes v rámečku nad stolem. Občas se na něj podívám, když mám pocit, že zase žiju hlavně podle očekávání druhých. Připomíná mi, že jsem si kdysi něco slíbila. Ne že uvidím svět. Ale že si jednou dovolím být tam, kde se můžu nadechnout.

A to přání si plním teprve teď.

Příběh nám poskytla Zuzana, 27 let z Prahy