Článek
Nejdřív jsem věřila, že je jen v těžkém období
Když Martin přišel o práci, litovala jsem ho. Firma propouštěla a on nebyl jediný, kdo musel odejít. První týdny posílal životopisy, volal známým a říkal, že si určitě brzy něco najde. Já mezitím začala brát víc směn, protože někdo musel zaplatit nájem a běžné výdaje.
Říkala jsem si, že to zvládneme. Že vztah je právě od toho, aby člověk podržel druhého, když se mu zrovna nedaří.
Jenže týdny se změnily v měsíce.
Martin ráno vstane, udělá si kávu a vezme do ruky telefon. Nejdřív si prý jen na chvíli zahraje, aby se odreagoval. Pak je poledne. Potom odpoledne. Večer přijdu z práce unavená, on se sotva podívá nahoru a řekne, že zrovna nemůže, protože hraje s lidmi on-line.
Nejdřív mi hry nevadily. Každý potřebuje něco, u čeho vypne. Jenže Martin už nevypíná. On se do toho telefonu schovává.
A já mezitím řeším skutečný svět.
Z účtu mizely peníze, které jsem počítala na jídlo
První podezření přišlo ve chvíli, kdy mi neseděl účet. Chybělo pár stovek. Říkala jsem si, že jsem asi něco zapomněla zaplatit. Pak to bylo znovu. A znovu.
Když jsem se podívala do výpisu, našla jsem malé platby za herní nákupy. Jedna nebyla vysoká. Ani druhá. Jenže dohromady začaly dělat částku, za kterou jsem mohla koupit jídlo na několik dní.
Zeptala jsem se ho, co to je.
Martin se ani nezastyděl. Řekl, že jsou to jen drobnosti. Prý si koupil nějaké body, vylepšení a věci, které mu ve hře pomůžou. Pak dodal, že mu přece nemůžu vyčítat pár stovek, když celý den sedí doma a nemá z čeho mít radost.
Ta věta mě úplně zarazila.
Já také nemám moc radosti. Jenže místo hry mám práci, nákupy, vaření, účty a strach, co bude příští měsíc. Nemám prostor utrácet za něco, co zmizí na obrazovce během pár minut.
Když jsem mu řekla, že už nemůžeme dál platit jeho herní nákupy z mých peněz, urazil se.
„Takže mi chceš řídit život?“ zeptal se.
Ne. Já jen nechci stát u pokladny a přemýšlet, jestli si můžu koupit máslo, protože on si předtím koupil další balíček do telefonu.
Už nechci být jediný dospělý člověk v našem vztahu
Poslední dobou mám pocit, že nežiju s partnerem, ale s někým, komu musím hlídat kapesné. Přitom to nikdy nebyl můj sen. Nechtěla jsem být přísná, kontrolující žena, která kontroluje výpisy a schovává kartu.
Jenže když jsem to nedělala, peníze mizely.
Martin pořád mluví o tom, že práci hledá. Jenže když mu pošlu nabídku, najde důvod, proč se tam nehodí. Někde je to daleko, jinde málo peněz, jinde by musel vstávat brzy. Přitom já vstávám každý den, i když se mi nechce. Protože vím, že když nepůjdu, nikdo náš život nezaplatí.
Nedávno jsem mu řekla, že už nemám z čeho šetřit. Že jsem vybrala rezervu, kterou jsem si dávala stranou na horší časy. On pokrčil rameny a řekl, že se to nějak vyřeší.
Jenže já už nechci žít z „nějak“.
Nechci být jediná, kdo se bojí budoucnosti. Nechci se vracet domů s pocitem, že musím zkontrolovat účet dřív, než se podívám, jaký jsem měla den. A nechci omlouvat člověka, který má dost energie na několik hodin hraní, ale ne na to, aby se postaral o vlastní život.
Možná je opravdu ztracený. Možná se stydí, že nemá práci, a hry jsou jeho způsob, jak na to nemyslet. Jenže já už nemůžu být ta, která jeho útěk platí.
Mám ho ráda. Ale láska není nekonečná rezerva, ze které se dá brát, dokud na dně nezůstane nic.
A já začínám mít strach, že jestli se brzy něco nezmění, nezůstane mi ani síla, ani peníze, ani vztah, který jsem se tak dlouho snažila zachránit sama.
