Článek
Lidé sice sdílejí své zkušenosti se šikanou ze strany vyučujících víc než kdy dříve, přesto se o této problematice jinak prakticky nehovoří. Někteří popisují tuto zkušenost jako jednu z nejhorších. Důvody šikany byly často naprosto odlišné názory, nebo něco naprosto nepochopitelného, například veganství. Dokonce jsem četla i o případu, kdy se učitelka vysmívala žákovi kvůli alergii.
Když se zamyslíte, možná jste se s nějakou formou podobné šikany setkali také. Neberu v potaz menší incidenty z mateřské školy nebo prvního stupně základní školy. Třeba jako když mi po týdenní absenci paní učitelka oznámila, že beze mě bylo ve třídě líp — a to jen proto, že jsem tehdy chvíli s jedním spolužákem vyrušovala. Jemu ale nic neřekla.
První zkušenost se šikanou v prostorách školy
S první vážnější šikanou ze strany pedagoga jsem se setkala až na druhém stupni základní školy — nejprve v páté, a potom v deváté třídě. Od páté třídy jsem začala chodit na jinou základní školu a musela si zvykat na úplně jiný styl výuky i zkoušení. Tehdejší paní učitelka byla z mého dnešního pohledu značně labilní. Často se stávalo, že na hodiny nepřicházela včas, a když už přišla, měla zarudlé oči od pláče. Proč to ale říkám — jednou nám vyprávěla příběh z období dospívání, kdy extrémně záviděla své štíhlé kamarádce, která mohla sníst cokoliv a nepřibrala. Za takovou kamarádku označila mě a pak moji spolužačku, která byla při těle za sebe. Tahle zvláštní nenávist, ale naštěstí trvala jen rok.
S nespravedlností jsem se setkala i rok poté, kdy mi na vysvědčení vycházela z českého jazyka dvojka, ale dostala jsem trojku. Když jsem se zeptala proč, odpověď zněla, že se málo hlásím. Ve druhém pololetí jsem se proto hlásila výrazně častěji — a hádejte co. Když jsem věděla, paní učitelka mě nevyvolala. Když jsem nevěděla, byla jsem první, na koho ukázala. Nakonec jsem dostala opět stejnou známku. Naštěstí se další rok češtinářka změnila a od té doby jsem dostávala známky, které jsem si skutečně zasloužila. Může se to zdát jako drobnost, ale v citlivém věku to člověka zasáhne mnohem víc.
V posledním školním roce jsem začala víc vyčnívat, protože mě začala zajímat kosmetika a záleželo mi na tom, co nosím. Což se naší paní soudružce učitelce nelíbilo — a to přesto, že už bylo 21. století. Začala mě pravidelně oslovovat tvrdým jménem. Bylo to pro mě velmi nepříjemné, obzvlášť před spolužáky, kteří si toho čím dál víc všímali.
Střední škola, na kterou nechci vzpomínat
Nejhorší zkušenost se šikanou mám bohužel ze střední školy. A kdybych mohla vrátit čas, vybrala bych si jinou. Od prváku jsme na hlavní předmět dostali profesorku, která nás každou hodinu a při každé příležitosti urážela a shazovala. Jakákoliv podpora zcela chyběla. Nikdy jsem nepatřila mezi studenty, kteří by se nepřipravovali, takže nejjednodušší argument, že jsem na studium zkrátka neměla a její kritika byla oprávněná - neberu.
Dodnes nechápu, jak jsem to mohla celé čtyři roky vydržet.
Naopak na vysoké škole jsem si vybrala všechno dobré. Naštěstí.
Kdy přestaneme tolerovat šikanu od učitelů?
Šikana ze strany učitelů se ale stále ospravedlňuje a podceňuje. Když dnes někomu řeknete, že vás šikanuje nadřízený v práci, každý vám poradí odejít včas, protože za zničené zdraví to nestojí. Ponižování v partnerství už dnes naštěstí také netolerujeme. Přesto má společnost, jak vyplývá z názorů na sociálních sítích, stále pocit, že si to žák či student vlastně zasloužil.
Přitom by vztah učitel a žák či student měl být vzájemně respektující a tolerantní.
Každý učitel sice tvrdí, že ke všem dětem přistupuje stejně, ale bohužel to není pravda. Vždycky bude mít své oblíbence, kterým bude nadržovat. Je to nespravedlivé, ale takový je život. I učitelé jsou jen lidé a lidé dělají chyby — nikdy by vám ale neměli vzít chuť se dál vzdělávat.
