Článek
Všichni určitě známe příběhy o Otesánkovi, co už ale ví málokdo je, že někdo jemu podobný skutečně existoval. Řeč je o muži jménem Tarrare, který se narodil okolo roku 1772 poblíž Lyonu ve Francii. Od dnešních profesionálních jedlíků se však lišil jeho stále útlou postavou a tím, že hlad neovládal.
Podivné stravovací návyky se u něj objevily už v dětství, kdy snědl to, co celá jedna rodina. Právě to ale zapříčinilo to, že ho jeho vlastní rodiče vyhnali z domu přibližně v jeho 17 letech. Aby se uživil, přidal se Tarrrare k potulné skupině zlodějů a prostitutek, kteří mu řekli, že může svého „talentu“ náležitě využít. Tak začal udivovat, bavit a někdy bezpochyby i znechucovat davy lidí a během toho jim zloději z jeho skupiny vybírali kapsy. Během jeho představení Tarrare jedl korky, kameny, ale i celá zvířata. Nejednou tak v jeho žaludku skončila kočka, kterou snědl za živa a nechal z ní pouze skelet, jindy zase polkl celého úhoře, kdy zuby použil pouze k rozdrcení hlavy.
V roce 1788 se rozhodl vydat na sólovou dráhu a svoji skupinu opustil. Usadil se v Paříži a ve svých pouličních vystoupeních pokračoval. Ono pojídaní jedlých i nejedlých předmětů se mu však stalo osudným a Tarrare skončil v nemocnici s neprůchodností střev. Po léčbě silnými projímadly se ale dal rychle dohromady a na důkaz jeho zotavení chtěl spolknout chirurgovi hodinky. K tomu nakonec nedošlo, lékař totiž pochopil jeho záměr a měl mu říct, že je z jeho těla následně chirurgicky vyjme.
Když roku 1792 začala Válka první koalice ve snaze porazit Francii, rozhodla se Francie vyhlásit preventivně válku Habsburské monarchii. Tarrare podlehl touze a chtěl prokázat oddanost své zemi a tak se přidal k armádě. S čím však ale pravděpodobně nepočítal, bylo to, že takový voják dostává jídlo na příděl, který ale tomuto jedlíkovi nemohl ani ve snu stačit. Tak se musel uchýlit k dojídání zbytků a přejímání úkolů od svých spolubojovníků za část jejich přídělu. Bohužel mu ani to nestačilo a proto se kvůli nedostatku jídla a přepracovanosti znovu ocitl v nemocnici.
Tam se po celkovém vyčerpání začal zotavovat a dostával až čtyřnásobné porce. Jak se ale dalo čekat ani to mu nestačilo a krom dojídaní zbytků po ostatních pacientech se po nocích živil odpadky z košů a vloupával se do lékárny, kde snědl vše, na co přišel. Jeho nezvyklý apetit neunikl pozornosti doktorům Courvillovi a Percymu, kteří se rozhodli Tarraru podrobit řadě experimentů. Jejich cílem nebylo jen zjistit, co za jeho neutuchajícím hladem stojí, ale také jestli má nějaké limity. Bylo mu například naservírováno jídlo pro 15 lidí, které snědl bez problému. Pak také snědl dva masové koláče, několik talířů sulce se solí a to zapil zhruba 15 litry mléka, následně se jen převalil na bok a usnul.
lékař Pierre François Percy, který Tarrarea zkoumal
Následovala i celá řada mnohem extrémnějších testů. Zřízenci mu částečně i kvůli jejich zvrácenému pobavení třeba předhodili živou kočku, ze které Tarrare, donucen zoufalým hladem, nejprve vysál krev a pak jí celou snědl. V jeho útrobách pak končili i další živočichové od hadů až po štěňata.
Po nějaké době bylo zkoumání přerušeno a Tarrare se musel vrátit zpět do armády. Tam se generál Alexandr de Beauharnais rozhodl, že se pokusí využít jeho nevšední schopnosti. Do malé dřevěné krabičky umístil vzkaz, tu nechal Tarrareem pozřít a když ji po vyloučení otevřel, zjistil, že vzkaz je stále čitelný. Po tomto testu bylo rozhodnuto, že se Tarrare stane důležitým poslíčkem.
Jeho prvním úkolem bylo v přestrojení doručit zprávu francouzskému plukovníkovi vězněného za nepřátelskými liniemi nedaleko Neustadtu. Nikomu však ale nedošlo, že jeho neznalost němčiny vzbudí nechtěnou pozoronost a kvůli tomu byl Tarrare zajat a následně vyslýchán a mučen. Nic však neprozradil, ovšem až do doby než dostal hlad a tak o tajném vzkazu svému vězniteli pruskému generálovi řekl. Ukázalo se, že údajná zpráva byla ale jen dalším testem. To pruského generála naštvalo a chtěl jej oběsit, nakonec si to ale rozmyslel a Tarrarea propustil.
Tarrare se dostal zpět do nemocnice k doktoru Percymu, kterého prosil o to, aby se ho pokusil vyléčit a zbavil ho tak jeho nekonečného hladu. Doktor Percy zkoušel všechno, co ho jen napadlo od opiátů přes pilulky tabáku až po hladovění. Ani to ale nezabralo a v momentech, když nebyl pod dozorem, unikl do ulic, kde se pral se psy, jedl krysy i odpadky. V nemocnici zase upíjel krev z kapaček pacientů a jednou ho přistihli i v márnici. Nakonec byl Tarrare nucen z nemocnice odejít, když se ztratilo čtrnáctiměsíční batole a on byl podezřelým číslo jedna.
Tarrare se nakonec o čtyři roky později, tedy v roce 1798 ocitá v nemocnici ve Versailles s těžkou tuberkulózou a krátce na to umírá vyčerpaný extrémními průjmy. Po smrti jeho ohromný zápach, který ho doprovázel za života ještě několikrát zesílil a proto, ačkoliv byli lékaři zvědaví, co za jeho nenasytností stojí, nezvládli pitvu dokončit.
Co jeho chorobnou nenasytnost způsobovalo bylo pro Percyho lékařskou záhadou, protože ani jedna z variant pro něho nebyla dostatečně uspokojující. Nám o více než 200 let později nabízí teorii o poškozené amygdale švédský lékař, vědec a autor Jan Bondeson, protože poranění této části mozku může způsobit neutuchající hlad. Jestli to tak ale bylo doopravdy, nevíme jistě.
Zdroje:
