Článek
Dodnes činná sopka Mont Pelée dosahuje výšky 1397 metrů nad mořem. Nachází se na karibském ostrově Martinik a je symbolem jedné z nejničivějších sopečných katastrof v moderní historii. Tento ostrov, který je součástí francouzských území, byl na přelomu 19. a 20. století známý svým přístavním městem Saint-Pierre, přezdívaným ,,Paříž Karibiku“. Nikdo však netušil, že v květnu 1902 bude Mont Pelée zkázou tohoto města.
Mont Pelée
Již začátkem roku 1902 začala sopka vykazovat aktivitu, objevovali se slabé otřesy a z Mont Pelée stoupala pára. Většina obyvatel Saint-Pierra na tyto varovné signály ale nebrala zřetel a sopku brali spíše jako ,,jemného obra“. K tomu všemu vedení města obyvatelstvo ujišťovalo, že je Saint-Pierr bezpečné a proto se i lidé z okolí, kteří obavy měli, do města přemisťovali. Ignorování těchto předzvěstí se jim všem nakonec stalo osudným.
Dne 8. května 1902, krátce po 8. hodině ráno, nakonec ukázala Mont Pelée všem svou skutečnou tvář. Došlo k erupci, kterou nikdo nečekal. Sopka, která se dosud zdála být neškodná, vybuchla s takovou silou, že během několika minut srovnala celé město se zemí a změnila tak historii ostrova Martinik. Směs žhavých sopečných plynů, kousků magmatu a popela, takzvaný pyroklastický proud, se valil dolů z hory rychlostí přes 100 km/h .Vše, co stálo v cestě, oblak pohltil. Teplota vzduchu vzrostla na několik stovek stupňů Celsia, což mělo pro obyvatele fatální následky. Celá katastrofa trvala jen několik minut, ale zanechala za sebou přibližně 30 tisíc obětí a zapsala se tak do dějin jako třetí nejtragičtější erupcí v zaznamenané historii.
Erupci Mont Pelée mělo přežít jen několik málo lidí. Většina z nich se nacházela mimo dosah sopečného mraku, ale jeden z nich byl přímo ve městě. Když se po pár dnech do Saint-Pierre dostali záchranáři, donesl se k nim zoufalý nářek ze sutin místního vězení. Oním mužem, který volal o pomoc, byl vězeň jménem Ludger Sylbaris. Toho zachránila jeho záliba v alkoholu. V předvečer erupce se totiž opil a tak byl umístěn do cely. Některé zdroje uvádí, že se pouze s někým popral, jiné že měl jiného muže zranit nožem či mačetou. Dalším štěstím pro Sylbarise bylo, že jeho cela dříve představovala sklad střeliva pevnosti. Měla velice silné zdi, které by odolali i lodnímu dělostřelectvu, neměla okna, pouze malý větrací otvor a dokonce byla i částečně zapuštěna do země. Ludger se tedy díky svému opilství a výtřžnictví ocitl v nejbezpečnější místnosti v celém městě. Popáleninám a dehydrataci se sice nevyhnul, ale zůstal naživu, takže mohl vypovědět o tom, co se stalo. Sylbaris byl omilostněn a poté se přidal k cirkusu Barnum & Bailey, se kterým cestoval po Americe a všem o svém zázračném přežití vyprávěl. Ludger Sylbaris zemřel v roce 1929 a jeho cela stojí ve městě Saint-Pierre dodnes.
Pozůstatky cely Ludgera Sylbarise, ve které přežil erupci.
Erupce na Martiniku byla po výbuchu sopky Tambora v roce 1815 a sopky Krakatoa 1883 v Indonesii třetí největší a nejsmrtelnější sopečnou katastrofou v celých lidských dějinách. Výbuch Mont Pelée ovšem i významně přispěl a to konkrétně ke studiu chování sopek a jejich činnosti. V nynější době už víme, že jsou vulkanologové a seismologové schopni všechny před podobným scénářem včas varovat. Dnes by se nám podobný osud, který potkal obyvatele Saint-Pierre nebo více známých Pompejí, měl tedy vyhnout.
Zdroje:
