Článek
Podle mýtů a folklóru je hned několik příčin a způsobů, jak se lidská bytost stane vlkodlakem. Například je-li prokleta nebo nejběžněji pokousána jiným vlkodlakem. Mají však existovat i možnosti, kdy se jím člověk stává dobrovolně a to například tehdy, když vypije vlkodlačí moč. Člověk se obvykle proměňuje jednou za měsíc a to během úplňku.
Vlkodlaci a proměny lidí ve vlky se objevují nejvíce v evropské mytologii. První zmínky sahají až do antického Řecka, kde byl například ve vlka za trest proměněn král Lykáón, který rozzuřil samotného Dia, když mu jako oběť předložil jídlo, připravené ze svého syna.
Jedním asi z nejznámějších případů, kdy se uvažovalo o vlkodlakovi, se odehrál v 60. letech 18. století v oblasti jižní Francie. Objevil se zde netvor známý jako Gévaudanská bestie, která popisem náramně připomínala obrovitou šelmu a její útoky skončily zhruba stovkou mrtvých a desítkami zraněných a její identita je dodnes předmětem spekulací.
Našli se ale i tací, kteří přiznávali, že se přeměňují ve vlka a v této podobě napadají dobytek nebo hůř, páchají vraždy. Často k doznáním docházelo při mučení, jako tomu bylo v případě čarodějnických procesů, které s těmito souvisely. Mnohdy byli obviňováni lidé trpící nějakou duševní nemocí.
Tím se dostáváme k racionálním a nejpravděpodobnějším pohledům na lykantropii. Klinická lykantropie je psychické onemocnění, často spojované s jinými poruchami jako například bipolární poruchou nebo schizofrenií. Postižený jedinec bývá přesvědčen, že se na vlka, někdy ale i na jiné zvíře, skutečně přeměňuje a mezi příznaky patří například vydávání zvířecích zvuků, zmatenost a další.
Každopádně se nám podoba vlkodlaka jakožto mýtické bytosti zalíbila natolik, že je dnes oblíbenou součástí fantasy a hororových knih a filmů. Přímé důkazy, zda skutečně byli nebo stále jsou takoví tvorové skuteční a chodí mezi námi, prozatím neexistují, a nadále tak zůstávají jen v pověstech a příbězích.
Zdroje:
