Článek
Vše začalo na Štědrý den roku 1971, kdy 17letá Juliane a její matka letěly letem 508 peruánské společnosti LANSA z Limy do Pucallpy. Během letu bylo letadlo s 92 pasažéry ve výšce tří kilometrů zasaženo bleskem a rozpadlo se. Sedadlo s připoutanou Juliane se od letadla oddělilo a padalo do amazonské džungle. Husté koruny pralesa naštěstí pád sedačky zmírnily a díky tomu dívka přežila. Tam ale její boj o přežití teprve začíná.
přibližná trasa letu 508
Juliane Koepcke se narodila 10. října 1954 v Limě německým biologům Marii a Hansu-Wilhelmu Koepkeovým, kteří se po druhé světové válce přestěhovali do Peru, kde zkoumali amazonský prales a založili výzkumnou stanici. Juliane tedy díky svým rodičům už od mala poznávala zdejší faunu a flóru. Právě tyto vědomosti a zkušenosti se později ukázali jako zásadní pro její přežití.
Po dopadu upadla do bezvědomí, ze kterého se probrala až další den. Když se probudila měla zlomenou klíční kost, několik řezných ran, poraněné oko a otřes mozku a zrak jí také zhoršila i ztráta jejích brýlí. Následně se pokoušela najít i svou matku, to se jí ale bohužel nepovedlo a nenašla ani nikoho jiného, kdo by pád přežil. Juliane si vzpomněla na to, co ji učil její otec, že klíčem k přežití je najít vodní tok, který jí poskytne tekutiny a taky, že když půjde po jeho proudu, narazí na civilizaci. S minimálními zásobami konkrétně sladkostí, které našla v troskách, se tedy vydala podél potoka.
Na dehydrataci tedy dívka netrpěla, v džungli jí ale stejně hrozila spousta nebezpečí v podobě jedovatých hadů, krokodýlů ale i hmyzu. Právě hmyz způsobil Juliane asi největší problémy. Do otevřené rány na ruce jí moucha nakladla vajíčka, ze kterých se vylíhli červi a ti jí začali okolní tkáň požírat. I s tímto úskalím si ale později poradila, když do rány nalila nalezený benzín, následně začala červy z rány vytahovat, protože se jinak mohli dostat hlouběji.
Po několika dnech velice vyčerpávajícího putování, díky rozpoznání křiků supů královských narazila na tři cestující z jejího letadla bez známek života, ti byli stále připoutáni k sedačkám. Jedno z těl patřilo ženě a Juliane se nejdříve bála toho, že by se mohlo jednat o její matku. To se jí ale po bližším prozkoumání nepotvrdilo.
„Nechtěla jsem se těch těl dotýkat, ale potřebovala jsem se ujistit, že to není ona. Vzala jsem tedy klacek a zula jsem jím z ženského těla botu. Na nehtech u nohou byl lak a já zhluboka vydechla. Věděla jsem, že to moje matka být nemůže, protože lak na nehty nikdy nepoužívala,“ řekla Juliane Koepcke později.
Pád letadla samozřejmě nezůstal bez povšimnutí okolního světa a spustil v Peru dosud největší pátrací akci. Juliane dokonce několikrát slyšela zvuky pátracích letounů, ale skrze velice husté koruny stromů žádný nezahlédla.
Když se devátého dne Juliane brodila už ne potokem ale řekou, svitla ji konečně naděje. U břehu si všimla ukotvené loďky, od které vedla stezka. Tento pohled jí dodal dostatek energie a odhodlání, aby doplavala na břeh a vydala se po stezce do džungle. Po chvíli narazila na malou chatku, kde ale nikdo nebyl. Její jedinou nadějí tak bylo, že někdo přijde později, a tak v ní přenocovala.
Následující den se tak skutečně stalo a dívku našli tři peruánští dřevorubci, kteří chýši obývali. „První muže, kterého jsem viděla, vypadal jako anděl,“ cituje Juliane web All that is interesting. Dřevorubci byli ze začátku lehce vyděšení, protože si mysleli, že je dívka vodním duchem z jejich místních legend. Nakonec jí však pomohli, ošetřili ji a dali jí najíst a další den ji odvezli do civilizace.
Po jedenácti dnech od havárie letadla a přežívání na vlastní pěst v amazonském pralese byla Juliane Koepcke konečně zachráněna a znovu se shledala se svým otcem. Po dalším pátrání se ukázalo, že z 92 cestujících přežila pouze ona. Přesto, že pád samotný přežili i jiní, jako například její matka, na následky zranění brzy bohužel podlehli.
Juliane vystudovala po vzoru svých rodičů biologii v Německu a později se do džungle v Peru vrátila, aby v ní studovala netopýry.
Zdroje:
