Dětská pojistka až do dospělosti? Často už nemusí stačit

Mnoho rodičů sjednává svým dětem životní pojištění s představou, že bude bez problémů fungovat minimálně do osmnácti let, ideálně ještě déle. Pojišťovny tomu ostatně nahrávají – dětské smlouvy běžně umožňují trvání až do dospělého věku. Málokdo si ale uvědomuje, že už kolem patnácti let začínají pojišťovny nabízet nejen dětské, ale i plnohodnotné „dospělé“ tarify. A rozdíly mezi nimi nejsou kosmetické.

Právě v tomto věku má smysl se na pojistku znovu podívat a ověřit, zda stále odpovídá reálným rizikům.

Jedním z nejzásadnějších omezení dětských pojistek je krytí invalidity.

V naprosté většině případů dětské tarify plní až při invaliditě třetího stupně, tedy při nejzávažnějším postižení. Nižší stupně – první a druhý – často vůbec kryté nejsou.

To je přitom zásadní rozdíl oproti dospělým tarifům, kde bývá invalidita pojištěna postupně podle stupně postižení.

Realita je taková, že i dítě či teenager (který studoval byť jen jeden den na střední škole) se může stát invalidním v jakémkoli stupni. A pokud se něco vážného stane, stát obvykle vyplácí jak invalidní důchod, tak příspěvek na péči. U dětských pojistek však pojišťovny většinou konstruují plnění tak, že klient dostane peníze pouze za jednu z těchto situací – buď za invaliditu, nebo za péči o postiženého. Ne za obojí.

Výsledná finanční pomoc tak může být výrazně nižší, než rodiče očekávali.

Další významný rozdíl se týká psychických onemocnění.

U dětských pojistek se s výlukami na deprese, úzkostné poruchy či jiné psychické problémy setkáme podstatně častěji než u dospělých tarifů.

To je přitom v posledních letech čím dál citlivější téma. U teenagerů roste výskyt psychických obtíží, a právě ty mohou vést k dlouhodobé pracovní neschopnosti nebo invaliditě. Pokud je pojistka automaticky vylučuje, ztrácí v praxi velkou část své ochranné funkce.

Rozdíly se objevují i v pojištění závažných onemocnění.

Dětské tarify často kryjí užší seznam diagnóz nebo mají přísnější podmínky plnění. Dospělé pojistky bývají v tomto směru širší a flexibilnější – a lépe odpovídají rizikům, která s rostoucím věkem přibývají.

Zajímavým detailem je přístup pojišťoven k alkoholu.

U dospělých tarifů bývají pojišťovny v některých situacích mírnější než u dětských smluv, kde je porušení podmínek posuzováno přísněji. Je to tím, že dospělý alkohol pít může, dítě ne (jednalo by se o rizikovější záležitost z pohledu zdravotního stavu). U starších teenagerů, kteří se už pohybují na hranici dospělosti, to může mít v případě pojistné události praktický dopad.

Neznamená to, že dětské pojistky jsou špatně a každou je třeba v plnoletosti ukončit. To, co poskytuje, může být za dobrou cenu, nebo má nějaký jiný benefit (např. mírnější přístup k rizikovým sportům než u dospělých tarifů). Problémem je to, že rodiče často automaticky předpokládají, že stejný dětský tarif bude ideální i pro patnácti-, šestnácti- nebo sedmnáctileté dítě.

Právě v tomto věku často:

Kontrola pojistky kolem 15 let tak není zbytečný formalismus, ale reálná možnost, jak výrazně zlepšit ochranu „dítěte“ do budoucna.