Článek
V tento den před 53 lety zemřel Pablo Picasso. Jeden z nejbohatších umělců své doby, který zásadně proměnil podobu moderního umění. Proslul nejen svými díly, ale i výroky, které dodnes provokují k zamyšlení. „Počítače jsou k ničemu. Mohou vám jen dát odpovědi,“ říkal v době, kdy kreativita byla nutností. A jeho další věta „Chci žít jako chudý člověk s velkým množstvím peněz“ přesně vystihuje napětí mezi hodnotou a bohatstvím, které jeho život provázelo.
Když Picasso zemřel, zanechal po sobě majetek přesahující 250 milionů dolarů. Některá jeho díla dnes patří k nejdražším na světě. Například jeden z jeho obrazů byl před pár lety prodán za částku odpovídající zhruba 4,5 miliardy korun. Na první pohled tak jeho příběh zapadá do jednoduchého příběhu: talentovaný umělec, který se stal extrémně bohatým. Jenže právě tady začíná být zajímavější.
Picasso žil 33 403 dní a vytvořil přibližně 26 000 děl. To znamená téměř jedno dílo denně po dobu více než 70 let. Nešlo o čekání na dokonalý moment, inspiraci nebo správnou náladu. Šlo o systematickou produkci. A důležitý detail: velká část jeho rané tvorby neměla mimořádnou kvalitu. K té se nedostal přes výběr, ale přes objem. Picasso je tak vzorem nejen mnoha kreativců, ale především produktivců.
Uvedený princip dobře ilustruje známý příběh, který je možná vymyšlený, ale přesný ve své podstatě. Žena požádá Picassa o portrét. On ho během 30 vteřin nakreslí. Když se zeptá na cenu, odpověď zní: „500 dolarů.“ Námitka je okamžitá: „500 dolarů za 30 vteřin?“ Picasso odpoví: „Ne. Za 30 let a 30 vteřin.“
A právě tady vzniká to, čemu lze říkat Picassův paradox. Čím jste v něčem lepší, tím méně času potřebujete k dosažení výsledku. A čím méně času to zabere, tím víc to zvenku působí, že to nemá takovou hodnotu. Hodnota práce někteří lidé, objednavatelé či zaměstnavatelé často posuzují podle viditelného úsilí, ne podle neviditelného kapitálu zkušeností (často ve volném čase), který za ní stojí.
To má velmi praktický dopad i mimo umění. V mnoha profesích se lidé dostávají do zvláštní situace: zrychlují, zefektivňují, zlepšují se a zároveň mohou převzít externí pocit, že by za svou práci měli chtít méně, protože to přece trvalo jen chvíli. Jinými slovy, vlastní mistrovství začíná podkopávat vnímání vlastní hodnoty.
Picassův paradox tak není jen o umění nebo historii. Je to také připomínka, že čas není spolehlivým měřítkem hodnoty. To, co dnes vypadá jako rychlý výsledek, je často jen vrchol ledovce, pod kterým je ukrytá komprimovaná minulost – roky pokusů, omylů, slepých cest a postupného zlepšování. Největší finanční chybou ale není to, že ostatní mohou podceňovat naši práci. Ale že tomu začneme věřit i my sami.
Stejně tak bychom si měli dát pozor na Picassův paradox z druhé strany. Někdy jsme ochotnější někomu zaplatit, když vidíme, že druhá část musela vynaložit pro dané zboží či službu hodně času (produkty a služby tzv. handmade), měla starosti, tvrdě pracovala apod. Cítíme se lépe, když naše peníze dostávají ti, kteří vynakládají nějaké úsilí. Naše ochota vytáhnout peníze z peněženky se zkrátka někdy neřídí tím, jakou hodnotu pro nás daná věc či služba má, ale naším pocitem spravedlivosti. A to nemusí být dobře.
