Článek
TAJUPLNÝ EKVÁDOR - ÚVOD
Když jsem poprvé přijela do Ekvádoru, věděla jsem o něm jen to, co se učí ve škole a co ví i většina ostatních lidí. Že hlavním městem je Quito. Že kromě krásného moře jsou v Ekvádoru velehory Andy a hluboká džungle. Že k zemi patří souostroví Galapágy… Možná ještě to, že část obyvatel tvoří Indiáni a v čele země stojí prezident. Určitě to, že Ekvádor nepatří mezi bohaté země.
Ve skutečnosti jsem tak nevěděla vlastně nic a skoro všechno pro mě bylo překvapením. Překvapovalo mě, jak vlhké a dusné umí být tropické vedro. Jak silné a dlouhé mohou být tamní deště. Překvapovalo mě, jak moc chudí mohou chudí lidé doopravdy být. A jak nesmírně bohatí mohou být ti, kteří měli víc štěstí. Překvapovalo mě, že velehory jsou ve skutečnosti ještě mnohem větší a úchvatnější než v jakémkoli dokumentu. A džungle hlubší, zelenější i hrozivější než v jakémkoli filmu.
Když jsem po čase poznala tento každodenní Ekvádor, začala jsem objevovat další. Opět jiný a opět překvapující. Zpočátku jsem měla pocit, že Ekvádor je jednou ze zemí, která snad ani nemá vlastní pohádky a příběhy. Žádný ekvádorský hloupý Honza nebo pyšná princezna. A když Popelka, tak ta z kreslených filmů na pokračování.
Jenže zdání klame. Pomalu, pomaloučku jsem začínala objevovat příběhy a legendy. Ty původní, ekvádorské, jen tak trošku zapomenuté a schované v těch nejposlednějších zásuvkách a poličkách knihoven i paměti. Někoho možná napadne, že jsem objevila legendy starých Inků, nejznámějšího kmene, který kdy území Ekvádoru obýval. Ano, ale nejenom ty. Objevila jsem legendy dávno zapomenutých kmenů, které tamní území obývaly dávno před naším letopočtem. Našla jsem legendy ušlechtilých Kaňariů i odvážných Huancavilců či pralesních Šuarů… Zjistila jsem, že prapodivný tvor zvaný chupacabras není cosi, co se objevilo v novinových článcích teprve před několika desítkami let, ale že chupacabras se objevoval už ve starých legendách andských Indiánů.
Indiánský stát na území dnešního Ekvádoru ale skončil v roce 1534, kdy zemi dobyli Španělé. Ekvádor se stal španělskou kolonií a jeho noví, neindiánští obyvatelé si začali vytvářet své vlastní legendy, pověsti a příběhy. Některé se do dnešních dní dochovaly celé, z jiných jenom části, další zase jenom jako kratičká povídání. Postupně jsem se ale začala seznamovat s postavami jako Plačka, Dáma s černým závojem nebo hloupá a líná vesničanka María Angula. Pomalu jsem je začínala mít ráda stejně jako českého Honzu nebo Pyšnou princeznu.
Při svých cestách po pobřeží omývaném vodami Tichého oceánu, Andami, ve kterých se cestovatel dostane skutečně až nad mraky, a džunglí, kde je nejblíž životu původních obyvatel, jsem posbírala co možná nejvíc ze střípků mýtů, pověstí a legend obou období - indiánského a koloniálního. Pak postupně začaly vznikat samotné příběhy, které jsou v této knížce. Odehrávají se ve všech třech oblastech, které jsem měla možnost procestovat a co nejvěrněji se snaží zachytit tajuplné kouzlo, které Ekvádor obestírá… ať už je to kouzlo starých indiánských rituálů nebo úsměvné či naopak strašidelné příběhy španělských dobyvatelů a jejich potomků…
INDIÁNSKÉ LEGENDY
KAMENNÁ LÁSKA
Velká a dlouhá řeka Napo, která se vine ekvádorskou Amazonií, aby na svém konci vlila do ještě větší a mocnější Amazonky, má mnoho přítoků. Jedním z největších je řeka Jatunyacu neboli Agua Grande, tedy Velká voda. Jatunyacu protéká amazonskou provincií Napo, ale v dobách, kdy se odehrál tento příběh ještě neexistovala provincie, neexistoval ani Ekvádor a na březích velkých řek sídlily kmeny Kečuů, Sačilů a mnohé další. Přesto, že uplynuly tisíce let, příběh se zachoval až do dnešních dní.
Na břehu řeky, ale natolik blízko, aby je její vody občas lehce omývaly a dotýkaly se jich, měly v oněch dávných dobách své místo dva kameny. Dva posvátné kameny. V jednom z nich sídlila duše ženy, v tom druhém duše muže. Oba měli krásnou, červenou barvu a jejich tichý zpěv, který slyšela právě jen voda, prý utišoval rozvodněné řeky a chránil krajinu před povodněmi.
Kameny se červenaly v zelené trávě, ve slunci zářily a za deště se leskly. Ať ale bylo počasí jakékoli, kameny spolu vždy rozprávěly. Povídaly si o tom, co viděly okolo sebe, i o tom, o čem se doslechly od prolétajících semen nejrůznějších květin, od větru i od vody, která plynula říčním korytem jen kousíček od nich.
Jednoho dne vlnky v řece vesele narážely do břehu a do kamenů a vyprávěly si o velké vodě, která se jmenuje moře. Je slaná a jejího konce nikdo nedohlédne a na jejích březích i dně jsou k vidění ty nejrůznější z nejrůznějších kamenů.
Vlnky po chvilce odskotačily zase o kus dál, ale kámen s duší muže od té chvíle nepřemýšlel o ničem jiném než o veliké vodě, která je mnohem větší a mocnější než cokoli, co do této chvíle poznal. Každý další den snil a přemýšlel o tom, jak se k té velké vodě zvané moře dostat. S každým dalším dnem byla jeho touha silnější a silnější.
Kámen s duší ženy poznat moře netoužil. Kámen s duší ženy byl šťastný tam, kde byl. Těšilo jej povídat si se svým druhem, cítil se užitečný, když svým zpěvem chránil lidi z okolních osad před povodněmi a záplavami. Kámen s duší muže ale neposlouchal. Nechtěl slyšet, že jeho místo je tam, kde je. Jen stále silněji doufal a toužil, že jednou přijde den, kdy se mu podaří vydat se na cestu.
Nadešel červenec. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měl být jiný než dlouhá řada červenců, které už oba kameny na svých místech prožili. Jednoho dne se ale na obloze nakupila černočerná mračna, která se valila nad řeku Jatunyacu jako hrozivá nebeská lavina.
Netrvalo dlouho a vypukla bouře tak silná, že žádný z kmenů sídlících v okolí nic podobného nepamatoval. Blesk stíhal blesk, hrom následoval hrom a déšť se podobal nepropustné vodní stěně, která spojovala nebe se zemí. Hladina řeky se zvyšovala minutu za minutou a zdálo se, že tentokrát i zpěv obou kamenů je na rozbouřené živly krátký.
Lidé v panice utíkali ze svých obydlí a zvěř se stahovala hluboko do lesů. Jen oba kameny setrvávaly na svém místě a zpívaly a zpívaly… Najednou ale prudká vlna narazila do kamene s duší muže a ten se po podemletém, rozbahněném břehu skutálel přímo do koryta řeky. Tam ho vody Jatunyacu objaly nebývalou silou a unášely ho dál po proudu.
Zatímco kámen, který zůstal na břehu, se vyděsil a zpíval jako nikdy v životě ve víře, že mu voda navrátí ztraceného druha, kámen s duší muže se radoval. Konečně se pohnul z místa. Konečně se dostane k moři. Konečně pozná svět. Na kámen s duší ženy si při své cestě mezi vlnami, hromy a blesky ani nevzpomněl.
Jenže v zatáčce pod kopcem rozbouřená voda kámen vyvrhla na břeh. Zapadl do bahna a žádná další vlna neměla tu sílu, aby jej vyzvedla a znovu nesla dál a dál až k moři. Bouřka i déšť pomalu utichaly, hladina Jatunyacu pomalu klesala a tehdy si kámen s duší muže uvědomil, že zůstal úplně sám a opuštěný. Že nemá, s kým si povídat, s kým se smát ani s kým plakat.
Od těch dob žijí oba kameny odděleně. Jeden na kopci a druhý pod kopcem. Za bouřek a dešťů slyší jeden slabě zpěv druhého a oběma se stýská. Ale neztrácejí naději, že se jednoho dne opět setkají.
Pomáhá jim i řeka, která odnesla kámen s duší muže, aby splnila jeho touhu po cestě k moři. Každý červenec, vždy v tu samou dobu, vypuknou silné deště a řeka se snaží dosáhnout na kámen s duší ženy, aby jej odnesla pod kopec. Zatím se to řece nepodařilo. Oba kameny se tedy snaží zaslechnout zpěv toho druhého a doufají, že jednou se zase setkají. Kámen s duší ženy sní o tom, že budou společně odpočívat na břehu řeky. Kámen s duší muže sní o tom, že je řeka vezme do náruče oba a odnese je k moři. V jednom se ale shodnou, oba touží být s tím druhým a nic na tom nezmění ani čekání dlouhé jako celý věk…
