Článek
Svět diváků
Jindřiška Mendozová
Protože pracuji pro svět televizí a knih, ráda se občas podívám do komentářů pod ukázkami na FB nebo na Instagramu. Jsou pochvalné, jsou hanlivé, a pak jsou ty, které dění v seriálu prožívají, jako kdyby se skutečně odehrávalo u nich v kuchyni. Ti jsou často oběťmi největších hejtů.
Ale proč? Orson Walles kdysi udělal tak skvělou rozhlasovou hru (Válka světů) o napadení New Yorku mimozemšťany, že lidé hromadně utíkaly z města.
Když Československá televize vysílala Nemocnici na kraji města, doktor Sova - tedy Ladislav Chudík - dostával dopisy i s rentgenovými snímky, ale poradil ubohým trpícím. Doktor Cvach, ďábel seriálu, zase dostával trochu jiná vyznání. A hromadně se plakalo nad smrtí doktora Štrosmajera, briskního komentátora dění v nemocnici.
Protože neexistoval internet, fanoušci a fanynky zahrnovali své hvězdy dobrými radami, vyznáními, prosbami nebo jen obyčejným přáním nového roku. Bylo jich méně (ano dojít na poštu vyžaduje větší úsilí než napsat komentář doma na počítači), ale v partičce zasvěcených se jistě i tehdy dočkali patřičně peprných komentářů.
Ano, jistě povídají si vymyšlenými postavami, přestávají vidět hece za nimi a vnímají jen postavu, která pro ně ožívá a je potřeba jí poradit, varovat ji… Je to skupina diváků, kteří se na televizi dívají očima dětského konzumenta knížek a divadelních představení. Čert je v knížce, ale není nemožné, že se mohl schovat pod postelí. Drak na jevišti je z hadrů, ale bude lepší princeznu varovat, že tam je, co kdyby ji přece jen sežral.
Někdo se u televize (a někdy i divadla či knihy) mění vlastně zpátky v dětského diváka. Jistě, působí to možná směšně, ale má to svůj půvab. Půvab schopnosti popustit fantazii uzdu a prožívat něco vymyšleného tak, jako kdyby to „bylo doopravdy“.
Jistě internet tento typ diváků staví do nezávidění hodné situace „troubů, kteří nepoznají, že je to seriál“. Poznají, ale v danou chvíli jej prožívají tak silně, že mají potřebu něco sdělit některé postavě.
A věřte nebo nevěřte, tyto „vzkazy“ jsou pro ty, kdo seriály vytvářejí mnohdy mnohem zásadnější než výkřiky „režisér je blbec“ a „co tam ti scénáristi hulí“. Je tomu tak proto, že z těch vysmívaných vzkazů jde vyčíst oblíbenost/neoblíbenost postav, proč to tak je, často proč si oblibu získala postava, u které jsem to vůbec nečekali (a naopak).
Nekamenujte tedy ty, kteří na netu k seriálovým postavám mluví jako ke svým bližním. Jen se nechávají vtáhnout do seriálového světa nadsázky a fantazie a pro tvůrce jsou lepší zpětnou než drsné výkřiky „tohle je dno“. S těmi jde totiž jen těžko pracovat.
