Článek
Když jsem přijela do Ekvádoru, byla jsem plná romantický představ o tropické zemi, kde se neustále zpívá, tančí salsa a popíjejí se koktejly. Na pláži nebo v hotelu možná, já jsem se ale do Ekvádoru přivdala a čekal mě život v obyčejné rodině. Takže běžná práce, běžné hovory, běžné rodinné drby (kterých je v tamní oblasti vždy více než dost), na zpěv zbýval občas čas při rodinných oslavách, ale těch zase nebylo tolik.
Při pozorování rodinného života jsem si všimla, že dětem se tu moc nečetlo a když, tak převyprávěné disneyovské příběhy. Jednou mi to nedalo a zeptala jsem se, proč někdy dětem nevypráví místní pohádky. Tchyně se na mě dívala dost překvapeně, nakonec z ní vypadlo, že zná pár kousků některých z nich, ale že by existoval nějaký soubor ekvádorských pohádek, o tom nic neví.
V tu chvíli se ve mě probudil duch Boženy Němcové, Karla Jaromíra Erbena i bratrů Grimmových - a podporována tchánem novinářem - rozhodla jsem se, že alespoň některé legendy, pohádky a příběhy dohromady dám.
Začala jsem u naší kuchařky. Vytasila se na mě s Malou mořskou vílou, tedy Ariel, Chvíli trvalo, že mě zajímá, co si povídali tady na vesnici, když byla malá. Chvilku si lámala hlavu, ale nakonec si na jednu krátkou povídku vzpomněla. O kamenné lásce. Měla jsem první kousek do sbírky.
Časem jsem rozšířila pole působnosti a po Ekvádoru jsem i cestovala - do provincie, kde mi kvůli modrým očím říkali „Ojos Gatos“, tedy kočičí oči - a byli ochotní vyprávět třeba o Posorce. V autobusu, kdy jsem seděla vedle staré Indiánky, která vezla dvě husy a současně se nahlas modlila za přežití všech pneumatik autobusu, jsem z ní vydyndala strašidelnou pověst o Marie Angule.
Někdy se mi nepodařilo získat pověst úplně celou, a tak muselo nastoupit bádání po knihovnách, hledání střípků, které mohly být součástí té či oné legendy.
Investovaný čas se ale vyplatil a zhruba po roce a půl se mi podařilo dát dohromady sbírku, z které vám sem občas dávám některé z příběhů a legend, které krásně odrážejí realitu Jižní Ameriky.
