Článek
Mladík a dívka. Oba téměř ještě děti. Utíkali tmou bez jediného ohlédnutí. On ji držel pevně za ruku, aby nezakopla nebo se ve tmě neztratila. Noc byla horká a dusná. Přesto bylo zatím na nebi vidět tu jedinou hvězdu, která by jim pomohla orientovat se. Nesejít z cesty. Jen z dálky k nim doléhalo hučení moře. Čím dál slabší. Tak to bylo správně. Museli pryč od moře. Pryč od svých domovů. Čím dále, tím lépe. Pod nohama jim šustil prach smíšený s pískem, nad hlavami se jim shlukovaly stále černější mraky.
Chlapec pochopil, že brzy začne pršet. Jeho neblahé tušení mu potvrdilo vzdálené zahřmění. Děvče se ustrašeně otočilo. Na okamžik zapochybovalo. Možná neměli utíkat. Třeba by se nakonec jejich rodiče, jejich kmeny, nějak dohodli… Jako kdyby vycítil její obavy, chlapec se k ní naklonil a ve tmě se na ni usmál. Jemně ji pohladil po tváři. Jen stěží rozeznávala jeho rysy, ale najednou si byla znovu jistá, že tohle je ta jediná správná cesta.
Běželi dál. Za chvíli jim do vlasů a na holá záda začaly dopadat první kapky deště. Mladík si všiml, že v dálce se rýsuje hradba z křoví. Zamířil k ní. Ani na chvíli nepouštěl dívčinu ruku. Štěstí jim konečně přálo. V křovině našli dočasné přístřeší a mohli se konečně uložit k spánku. Chvíli jen tak leželi a on jí něco šeptal do dlouhých černých vlasů.
Nakonec usnuli. Spali tvrdě, přestože vítr a déšť bičovaly vyprahlou poloostrovní krajinu. Ona hlavu na jeho hrudi. Oba úsměv ve tváři. Utíkají přece za lepší budoucností. Spali tvrdě, beze snů a beze strachu. Tak jako spí ti, kdo jsou na pokraji vyčerpání. Natolik tvrdě, že neslyšeli, že mezi kapky deště a doznívající vítr se najednou mísí nesčetné lehké kroky.
Predátoři byli ukrytí ve svých norách a peleších před nepřízní počasí, přesto tma znenadání ožila nebezpečnými stíny. Stíny, které kolem spících milenců pomalu uzavíraly neprodyšný kruh. Když se mladík konečně vzbudil, byli už obklíčeni bojovníky z jeho i jejího kmene. Pak se probudila i ona. Posadila se. V rozespalé tváři údiv a nepochopení. Obou se pomalu zmocňoval strach. Hrůza. Předtucha konce. Ať by bývali řekli cokoli, nikdo by jim nenaslouchal. Dokonce jim nedovolili ani vstát.
Patřili ke znepřáteleným kmenům, ale ty se teď spojily, aby vykonaly spravedlivý rozsudek. Krev jejich kmenů se nesměla nikdy smísit a oni dva tohle věky platící pravidlo porušili. Když směrem k nim vyletěl první kámen, mladík dívku strhnul zpět na zem, jako by ji chtěl chránit. Sprška kamenů i zuřivý pokřik trestajících mužů sílil… mladí milenci nakonec zemřeli v objetí - jedné dusné, deštivé noci tisíce let před rokem nula…
Takový by možná mohl být příběh dvou kosterních pozůstatků nalezených v sedmdesátých letech minulého století na ekvádorském poloostrově Santa Elenav lokalitě zvané Sumpa. Kostry muže a ženy leží v objetí a okolo jejich těl bylo nalezeno sedm kamenů. Může jít o důkaz, že byli ukamenováni, může se jednat o dosud neznámý pohřební rituál. Skutečnost, že byli nalezeni v objetí, jim vynesla název Milenci ze Sumpy.
Dnes víme, že patřili ke kmenům z takzvané předkeramické kultury Las Vegas, která existovala 5000 – 6000 let před naším letopočtem. Na ekvádorském poloostrově Santa Elena (Svatá Helena) vzniklo Museo de Amantes de Sumpa (Muzeum milenců ze Sumpy), kde obě kostry odpočívají v pozici, v které byly nalezeny.
