Článek
QUI-TRAI
Kdysi dávno, mnoho a mnoho let před příchodem Španělů, žil v ekvádorské Amazonii indiánský kmen blízký dnešním Šuárům. Muži tohoto kmene se věnovali lovu drobné zvěře, k němuž používali především foukačky, z kterých vystřelovali otrávené šípy. Největší díl odpovědnosti za zajišťování obživy pro celý kmen ale ležel na ženách a na jejich umění vypěstovat na chacrách, políčkách vymýcených v pralese, co nejvíce manioku, kukuřice, juky, papriky či brambor. Ženou, která nedokázala na svém poli vypěstovat co největší množství plodin, které by přispěly k obživě kmene, všichni opovrhovali. Především pak její vlastní muž a nejbližší rodina.
Takový osud potkal i půvabnou Pacchu, která sice byla krásná, ale ani v nejmenším neovládala pěstitelské umění. První rok, kdy se na jejím poli nic neurodilo, její muž Mannu jen pokrčil rameny, pohladil ji po dlouhých černých vlasech a utěšoval ji.
„Netrap se, Paccho, příští rok bude lépe. Upravím pro tebe ještě lepší chacru a budeme mít všeho dostatek,“ trpělivě jí opakoval, až sama Pacchu uvěřila, že tomu tak bude.
Mannu se tedy vydal do džungle kousek od jejich obydlí a připravil své půvabné ženě nové políčko, aby mohla začít zase sázet a za pár týdnů sklízet.
Pacchu se snažila. Vybrala ta nejlepší semena a sazenice, sázela je s láskou tak, aby každá měla dostatek prostoru. Dokonce ani nečekala na déšť a sama pole zalila, aby rostliny netrpěly. Každý den je chodila zbavovat plevele, v horku zalévala, při deštích se strachovala, aby rostlinám neuškodilo přílišné vlhko. Zdálo se ale, že všechna péče je marná. V období sklizně zase Pacchino políčko zelo téměř prázdnotou a těch pár kousků, které se urodily, ani nestálo za řeč, jak byly malé a neduživé.
Tentokrát už Mannu tak vstřícný a vlídný nebyl.
„Žena, která neovládá umění, jak obdělávat půdu, nemá v našem kmeni, co dělat. A ty to víš,“ řekl Mannu tvrdě.
Pacchu se na něj prosebně zadívala.
„Dej mi ještě jednu šanci,“ prosila.
Mannu uhnul pohledem. Svoji ženu miloval a netěšilo ho, když viděl, jak se trápí.
„Znáš zákony kmene,“ opakoval s malým zaváháním.
„Najdu si nějakou rádkyni mezi staršími ženami. Uvidíš, že při příští sklizni bude všechno vypadat jinak. Prosím,“ Pacchu se po tvářích řinuly slzy.
Věděla, jak je pro kmen důležité, aby ženy vypěstovaly co nejvíc plodin. Věděla i to, že když to nedokáže, kmen ji vyhostí. Vyhoštění z kmene znamenalo rozsudek smrti. Nikdo nedokázal v amazonském pralese přežít sám a bez podpory ostatních.
Věděl to i Mannu a věděl i to, že má Pacchu příliš rád na to, aby ji vystavil podobnému osudu. I když tušil, že ostatní se ho budou vyptávat, proč svoji ženu nenechal potrestat tak, jak bylo v kmeni starým zvykem, dal Pacche nakonec ještě jednu příležitost.
Znovu se vydal do džungle, potřetí vypálil chacru, na které měla Pacchu vypěstovat obživu pro ně dva i pro ostatní rodiny kmene. Pacchu se znovu vydala zasázet semena a sazenice a znovu viděla, jak se jim nedaří. Po nějaké době jí bylo jasné, že ani tentokrát nebude úspěšná a kmen ji potrestá podle starého zvyku.
Zoufalá Pacchu se vydala na procházku do džungle. Doufala, že v zeleni stromů přijde na jiné myšlenky, že ji třeba napadne i to, co dělá špatně, když pečuje o své políčko. Šla a šla a zelené příšeří okolo ní houstlo a stávalo se temnějším. Už dávno došla na místa, na která nikdy předtím nevstoupila.
Žádný nový nápad, jak správně pěstovat plodiny, které se od ní očekávaly, ji ale za celou tu dobu nenapadl. Chtěla se tedy otočit a vrátit se tam, odkud přišla. Do své vesnice. Ke svému kmeni. Alespoň na dobu, která jí u něj ještě zbývala. Nakonec se ale z jakéhosi zvláštního popudu rozhodla jít ještě o kus dál.
Tam ji uviděla. Malou, opuštěnou chýši, ukrytou v hustém lesním porostu, zelenou tak, jako její okolí, takže případným kolemjdoucím mohla snadno zůstat utajená. Jenže Pacchu si jí všimla a něco ji k chýši přitahovalo.
Prošla porostem, který chýši obklopoval a pak se před ní otevřel neuvěřitelný pohled. Před stavením se rozkládalo políčko, na které byla radost pohledět. Juka, brambory i kukuřice tu rostly tak veliké, že z jediného klasu by se najedla celá rodina. Mezi řádky na poli se s lehkostí pohybovala dlouhovlasá mladá žena, něco si pobrukovala a během zpívání celou svoji neuvěřitelnou úrodu zalévala. Pacchu se okolo sebe jen s úžasem rozhlížela.
„Vítám tě tady,“ s úsměvem se k ní otočila neznámá.
Pacchu k ní rozpačitě popošla.
„Nezlob se, že ruším. Došla jsem sem jen náhodou. A uviděla tuhle nádheru. Na mém vlastním poli se nic neurodí. Jsem už bezradná. Můj kmen se mě zřekne, když se nenaučím postarat se o své pole. Už dlouho hledám pomoc,“ rozpovídala se Pacchu.
Žena se na ni s úsměvem podívala.
„Nic není náhodou. Ani sem ses nedostala náhodou. To bohové vedli tvoje kroky. Protože já ti můžu pomoct,“ pravila neznámá.
„Poradíš mi, jak se mám starat o půdu?“ s nadějí se ptala Pacchu.
Žena zavrtěla hlavou. Pacchu pocítila zklamání. O čem tedy ta žena mluví, když jí nedokáže poradit? Žena jí ale pohybem ruky naznačila, aby šla za ní. Pacchu ji poslušně následovala.
„Pošlu s tebou někoho, kdo ti pomůže. Podívej,“ ukázala před sebe rukou.
Za domkem sedělo malé děvčátko a s něčím si hrálo. Pacchu nevěděla, co si myslet. Tohle má být její pomocnice? Tahle malá, trochu ušmudlaná, holka?
„Tak se přece dívej,“ dotkla se žena maličko netrpělivě její ruky.
Potom zasadila do země semínko papriky. Jakmile ji děvčátko uvidělo, dalo se do zpěvu.
„Qui-trai, qui-trai,“ zpívalo monotónně a paprika začala přímo před očima všech tří přítomných růst. Po chvíli byla mnohem větší než jakákoli jiná paprika, kterou kdy v životě Pacchu viděla.
„Já už jsem se od ní naučila vše, co bylo třeba. Pošlu ji s tebou, ať pomůže zase tobě,“ řekla žena.
„Kdo je ta dívenka?“ ptala se užaslá Pacchu.
„To není důležité. Jak vidíš, dokáže ti pomoct. Musíš se ale postarat o jedno,“ řekla neznámá dlouhovláska.
„O co? Udělám cokoli,“ slibovala Pacchu s vidinou, že její budoucnost nemusí být tak zlá, jak se obávala.
„Nesmíš ji nikdy nechat úplně samotnou. Musíš o ni dobře pečovat. Pak se ti odvděčí. Jakmile tě uvidí sázet, začne zpívat a všechno poroste. Nebo postačí, abys ji o zpěv požádala,“ vysvětlila žena.
Pacchu se trochu v rozpacích zadívala na děvče.
„Copak tobě se nebude po dceři stýskat? Nebojíš se, poslat ji se mnou?“ vyptávala se.
Žena jen potřásla hlavou.
„Vím, co dělám. Věř mi a zbytečně se nevyptávej. A běž už, tvůj manžel se po tobě bude shánět,“ řekla a vydala se zpátky na své pole.
Pacchu už se netroufla dál ji zahrnovat otázkami. Co kdyby si žena všechno rozmyslela a pomoc jí nakonec odmítla? Pacchu věděla, že pak by se jí vedlo velice špatně. Raději své štěstí nepokoušela. Otočila se a zamířila směrem k domovu. Po očku se dívala po dívence, která vstala a šla poslušně za ní. Nezdálo se, že by ji trápilo, že opouští domov.
Po několika hodinách chůze konečně došly do vesnice. Mannu už se o svoji ženu bál a byl rád, že ji vidí. Tak rád, že bez řečí přijal i děvčátko, o kterém mu Pacchu řekla, že je našla ztracené v džungli. Když pak uslyšel malou zpívat a viděl, jak všechno na jejich poli roste a bují, mohl se jen radovat, že ji Pacchu potkala.
Měsíce plynuly až nakonec uběhla celá tři léta a holčička, které nikdo neřekl podle jejího zpěvu jinak než Qui-trai, pomáhala s pěstováním všem ženám ve vesnice. Nejčastěji ale pobývala u Pacchu, která už sama měla dvě malá batolata. A Pacchu se starala, aby Qui-trai nikdy nezůstala sama.
Jednoho dne se ale zvedl velký vítr a bylo jasné, že se blíží silná a nebezpečná bouře. Pacchu i Mannu, stejně jako všichni ostatní ve vesnici, sháněli děti, zajišťovali chýše… a na chvíli Pacchu na Qui-trai zapomněla a nechala ji samotnou na poli.
Když se na děvčátko upamatovali a vydali se pro ni a s nimi i další z obyvatel vesnice, našli Qui-trai do půl těla v zemi a bořící se stále hlouběji. Pacchu se k ní vrhla, aby jí pomohla a Qui-trai v tu chvíli poprvé od okamžiku, kdy ji Pacchu spatřila, promluvila.
„Vracím se domů, Pacchu. Je čas. Tobě i tvému kmeni jsem pomohla, uvidíte, že už umíte zpívat i beze mne. Mne možná zase potřebuje někdo jiný,“ řekla Qui-trai a zmizela hluboko v zemi.
Tak kmen zjistil, že celé dlouhé tři roky s nimi žila sama bohyně polí a půdy Nunkui, která bydlí hluboko v zemi. Po bouři se ženy rozeběhly na svá pole, znovu osázely a začaly zpívat „qui-trai, qui-trai“ tak, jak je naučila mlčenlivá Nunkui. Bohyně měla pravdu, jejich pole prospívala, kukuřice, brambory i juka, které vypěstovaly, byly skoro tak krásné jako ty, které rostly za Nunkuina zpěvu.
Šuarské ženy i ženy z kmenů jim příbuzných tak zpívají dodnes a do dnešních dnů také vzpomínají na bohyni, která je naučila, jak se správně postarat o polnosti. Do dnešních dnů ji také prosí o náklonnost a přinášejí jí dary, aby z hloubi země chránila jejich chacry.
