Článek
O VELKÉ POTOPĚ
V jižní části andského pohoří, na dnešním území ekvádorských provincií Azuay a Chimborazo, žil od nepaměti indiánský kmen Kaňariů. Je to kmen tak starý, že jeho prapředci obývali andské stráně, pláně i břehy řek už dávno před Velkou potopou. A právě Velká potopa přinesla zrození lidu, který je do dnešních dob známý jako Kaňariové.
Před dávnými a dávnými dobami se náhle a bez varování začaly zvedat hladiny všech toků, v jejichž okolí tehdejší kmen žil. Lidé nejprve čekali, že se živly samy uklidní. Nestalo se tak. Obloha byla dál černočerná a tmavé, těžké mraky se po ní hnaly neuvěřitelnou rychlostí, provázené vichrem, hromy a blesky. Provazy deště dopadaly na zem. Hladiny řek dosahovaly nebývalé výšky a už dávno strhly všechny chýše a zatopily všechna pole, která se nacházela blízko jejich břehů.
Když lidé viděli, že bohové tentokrát jejich prosby nevyslyší a řeky se zpět do svých koryt nevrátí, začali prchat výš do hor. Voda ale stoupala dál a dál za nimi, temná a nebezpečná, prudká a nemilosrdná, pohlcující vše, co se jí postavilo do cesty. Netrvalo dlouho a široko daleko nezůstal nikdo živý. Žádná z vesnic povodeň nepřečkala. Teprve potom se nebe i vodní toky zklidnily a na zemi opět nastal klid.
Jediní dva lidé strašlivou potopu přežili. Dva bratři, jejichž jména si nikdo už dávno nepamatuje, ale všichni je znají jako Staršího a Mladšího. Zachránili se proto, že se ukryly na kopci, který rostl do výšky stejně rychle, jako hladiny řek. Na kopci, který je do dnešních dnů známý jako Huacayňan neboli Slzavá cesta. Dostal své jméno podle slz, kterými bratři zkrápěli zemi, když zjistili, že zůstali docela sami.
Když Starší a Mladší opustili s koncem dešťů jeskyni, v níž se skrývali, teprve tehdy si uvědomili, jak velká tragédie se okolo nich odehrála. Údolí byla plná vody, vesnice a osady, které dobře znali, nenávratně zmizely. Bratři se po sobě vyděšeně podívali.
„Jak tady budeme dál přežívat? Už nemáme kmen, který by nás chránil,“ vyslovil nahlas obavy obou Mladší.
„Bohové nás ušetřili. Ti nikdy nedělají nic jen tak. Jestli jsme přežili, pak se nějak protlučeme i dál…,“ řekl váhavě Starší.
Mladšího jeho slova uklidnila. Jeho bratr měl pravdu, bohové vždycky znali důvody svých činů. Znovu se rozhlédli okolo sebe. Z lesů, které viděli na stráních pod sebou, stoupala pára a ticho přerušovalo jen vzdálené šumění vody, šelestění listů ve větru a osamělé hlasy ptáků. Oba cítili, že se jich zmocňuje beznaděj. Ani jeden ale nechtěl druhému brát odvahu, a tak si každý své obavy nechal pro sebe.
„Asi bychom se měli poohlédnout po něčem k jídlu,“ řekl po chvíli mlčení Starší.
Mladší přikývl.
„Voda sebrala hodně, ale nějaké byliny nebo kořínky určitě najdeme. Pro začátek nám to bude muset stačit,“ řekl a snažil se, aby jeho hlas zněl co možná nejodhodlaněji.
Starší a Mladší se tedy vydali do lesa. Dlouhé a dlouhé hodiny bloudili po prudkém svahu kopce, na kterém si zachránili život. Pomalu se začínalo smrákat. Museli začít pomýšlet na cestu zpět do jeskyně. Výsledek celodenního trmácení se mezi stromy, keři a vyvrácenými kmeny, je ale nijak neuspokojoval. Něco málo kořínků, pár napůl rozmáčených bobulí… Nic, co by je doopravdy zasytilo.
Celou zpáteční cestu Starší i Mladší mlčeli. Oba se v myšlenkách vraceli do dob, kdy šťastně žili spolu se svým kmenem v osadě na úpatí jednoho ze zdejších kopců. Do dob, kdy uctívali mocná božstva. Do časů, kdy každý den vyráželi spolu s ostatními lovci do hlubokých lesů na lov a vraceli se zpět s bohatou kořistí. Do dnů, kdy je v osadě čekaly ženy s dobrým jídlem a s chichou, místním nápojem, kterým každodenní dobré jídlo zapíjeli. Starší i Mladší věděli, že nic z toho se už nikdy nevrátí. Oba také věděli, že o tom spolu mluvit nebudou. Minulost byla minulostí. Oni se museli dívat dopředu. Do budoucnosti.
Každý ponořený do svých myšlenek a vzpomínek, došli Starší a Mladší k jeskyni. A překvapeně se po sobě podívali. Z jeskyně se linula libá vůně pečeného masa. Přesně taková, jakou si pamatovali ze šťastných časů u svého kmene. Starší se nahlas zasmál.
„Už máme asi z hladu až moc živé sny,“ řekl.
„Oba stejné?“ zapochyboval nahlas Mladší.
Starší pokrčil rameny.
„Co by to mohlo být jiného?“ řekl. „Až vejdeme dovnitř, najdeme jenom studenou, vlhkou jeskyni. Stejnou, z jaké jsme ráno odešli.“
Jaké ale bylo jejich překvapení, když skutečně vstoupili dovnitř. Uprostřed nehostinného prostoru bylo na zemi prostřeno jako při té z největších oslav, které se ještě nedávno pořádaly v jejich osadě. Pečené maso, placky z juky, z brambor i z kukuřice, chicha, kterou mohli jídlo zapíjet. Kdosi si dal práci i s tím, aby nevlídnou jeskyni vyzdobil květinami a proměnil ji v příjemné, upravené místo. Ostatně na útulnosti jí přidávalo i to, že u zadní stěny spokojeně praskal oheň v umně postaveném ohništi.
Bratři téměř nedokázali uvěřit svým očím. Zdá se jim to? Klamou je smysly? Nebo je ta úžasná hostina skutečná? Opatrně popošli do středu jeskyně. Jídlo bylo pořád na svém místě, nikam nezmizelo. Mladší opatrně natáhl ruku a sebral z pletené ošatky kukuřičnou placku. Nezmizela. A byla příjemně teplá. Mladší se nadšeně rozesmál. Starší se k němu přidal a za chvíli už oba spokojeně hodovali.
Po dlouhých dnech šli spát s plnými žaludky a ráno se mohli vydatně nasnídat, protože od večera zbyla spousta placek i chicha.Plni nadšení a energie se rozhodli, že hned po snídani znovu vyrazí hledat potravu. Jak řekli, tak udělali a jakmile dojedli, vydali se znovu do lesů.
Opakovalo se ale to samé, co předchozího dne. Jediné, co našli, byly ty nejobyčejnější kořínky a bobule, nikde ani stopy po zvěři nebo po políčkách s kukuřicí nebo jukou. Starší a Mladší se na večer vydali sklesle domů. Byli přesvědčení, že je čeká další večer o koříncích a čisté vodě. Když se ale přiblížili k jeskyni, znovu ucítili vůni pečeného masa a čerstvých placek.
Tentokrát už neváhali a do jeskyně s nadšením vběhli. Znovu je vítal pohled na slavnostní tabuli, na praskající oheň a na vesele vyzdobenou jeskyni. Nerozpakovali se a hltavě se pustili do jídla a pití.
Ráno odcházeli do lesa veselejší. Ve skrytu duše doufali, že večer je zase bude čekat hostina jako po oba předchozí dny. Ani je už tolik netrápilo to málo, které v lesích nasbírali. Když se s posledními slunečními paprsky vrátili k jeskyni, už z dálky je vítala známá vůně. Bratři odhodili kořínky a utíkali se najíst výtečného jídla, které pro ně bylo prostřené uprostřed jeskyně. Když poté odpočívali u ohně, obrátil se Mladší na Staršího.
„Musíme zjistit, kde se tady to jídlo bere. Kdo nám je sem nosí a proč,“ řekl.
Starší přikývl.
„Jeden z nás tu musí zůstat,“ souhlasil.
Mladší ale zavrtěl hlavou.
„Půjdeme oba, kdyby nás někdo sledoval, ať si myslí, že jsme pryč. Jeden z nás se pak nenápadně vrátí…,“ plánoval.
„Vrátím se já,“ řekl Starší. “ Jsem starší bratr, je na mě, abych všemu přišel na kloub.“
Mladší souhlasil. Tohle záhadu nemohli nechat nerozluštěnou.
Druhý den udělali, jak se domluvili. Zašli do lesa, ale Starší se oklikou vrátil a schoval se do jednoho z výklenků v jeskyni. Všude bylo ticho, jen v koutě ještě s tichým popraskáváním dohoříval oheň. Starší přemýšlel, jak dlouho asi bude muset čekat, než se někdo objeví a jestli se vůbec dočká. Nakonec nemusel čekat dlouho.
Najednou zaslechl šustění velkých křídel a cosi se mihlo u vchodu do jeskyně. Dva velcí papoušci Ara. Jakmile se dotkli země, proměnili se ve dvě překrásné ženy v hávu z pírek barev duhy. Jedna byla o trošku menší, ale jejich podoba prozrazovala, že jsou sestry. Obě sebou přinášely zásoby a hned se pustily do práce. Jedna rozdělávala oheň, druhá zdobila jeskyni. Starší je při práci pozoroval ze svého úkrytu. Sestry vařily a pekly rychle a šikovně, byla radost je pozorovat.
Hodiny plynuly a dívky měly práci skoro hotovou. Starší si najednou uvědomil, že mu nesmí z jeskyně zmizet. Jak jinak by zjistil, proč tohle všechno dělají? A napadlo jej ještě něco. Proč by se se starší z nich nemohl oženit? A jeho bratr s tou mladší? Žili by v jeskyni klidně a spokojeně…
Starší se svým nápadem zbytečně dlouho nezaobíral, vyběhl ze svého úkrytu a pokusil se sestry, které již stály ve východu z jeskyně, zadržet. Dívky ale byly rychlejší. Vysmekly se mu, proměnily se ve velké barevné papoušky ara, a zmizely v korunách stromů.
Starší se posadil k ohni, uždiboval z jedné kukuřičné placky a přemýšlel, jestli se dívky ještě někdy vrátí. Když se vrátil Mladší, odvyprávěl mu do nejmenších podrobností, co se stalo a kdo jejich jeskyni navštěvuje.
„Nevím ale, jestli se ještě vrátí. Možná jsem je příliš vylekal,“ dodal smutně.
Totéž napadlo i Mladšího, ale nechtěl svého bratra hubovat. Rozhodl se ale, že zítra se z lesa nepozorovaně vrátí on a pokusí se od dívek vyzvědět, proč jim pomáhají. Starší souhlasil. On svoji příležitost měl, ale promarnil ji. Teď byla řada na Mladším.
Ráno tedy zase udělali tak, jak se domluvili. Starší odešel do lesa a Mladší se nepozorovaně vrátil. Ukryl se ve stejném výklenku jako jeho bratr a vyčkával. Ani on nemusel čekat dlouho. Ještě dávno nebylo poledne, když zaslechl šustot velkých křídel, ve vchodu do jeskyně se objevili dva velcí papoušci ara a jakmile se dotkli země, proměnili se ve dvě nesmírně půvabné sestry.
Stejně jako o den dříve Starší, i Mladší nyní okouzleně pozoroval krásné sestry při práci. Všechno jim šlo od ruky jedna radost a jeskyně byla za chvíli kouzelně vyzdobená a plnila se vůní skvělého jídla. Jakmile se ale slunce začalo klonit k západu, sestry začaly poklízet. Bylo zřejmé, že se chystají k odchodu.
Mladší si už v tu chvíli byl jistý jediným. Nechtěl, aby dívky odešly. Obzvlášť ta mladší se mu moc líbila. Rozhodl se tedy. Na rozdíl od svého bratra nečekal, až dívky budou stát ve vchodu, ani se nesnažil zastavit obě dvě. Ve chvíli, kdy byly obě zabrané do přikládání do ohně, vyběhl ze svého úkrytu a do náruče popadl jen tu mladší.
Zatímco ji svíral v náručí a uklidňoval ji, aby se nebála, druhá dívka z jeskyně zmizela. Mladší sestra se objetí příliš nebránila, bylo zřejmé, že mladík se jí líbí. Proto jim oběma ostatně pomáhaly. Viděly, že jsou úplně osamělí. Ani bratři ani ony sami nepřežijí. Tím si byly jisté. Rozhodly se tedy oba bratry zachránit. A jejich kouzelné schopnosti jim v tom byly nápomocné. Čas jim v příjemném rozhovoru rychle plynul. Venku už padla noc a oni stále mluvili a mluvili a čekali na Staršího s dívčinou sestrou. Ti se ale už nikdy neobjevili. Někteří tvrdí, že o nich už nikdy nikdo neslyšel, druzí, že se potkali v lesích a na jiném místě založili vlastní rod…
Ani Mladší dlouho neváhal a s krásnou dívkou se oženil. Ta do opuštěné jeskyně přinesla teplo domova a spolu s tím, jak se život ve vysokých kopcích vracel do svých kolejí, už téměř nebylo třeba jejích čar a kouzel a stále častěji je Mladší dokázal uživit tím, co přinesl ze svých každodenních výprav do lesa.
Čas plynul, Mladšímu a krásné ptačí ženě se postupně narodilo šest dětí. Tři chlapci a tři děvčata. Vody v údolích po Velké potopě také pomalu, pomalounku klesaly, až nadešel den, kdy se vrátily do svých koryt, z kterých se za dávných velkých dešťů vylily.
Tehdy nadešel čas, aby se Mladší se svou rodinou vrátili na úpatí kopců a hor, založili novou osadu a nová pole pro pěstování kukuřice, juky a brambor. Mladší učil své syny lovit, jeho žena zase zasvěcovala dívky do tajů péče o dům i pole… A právě oni se stali prvními lidmi z kmene Kaňariů, v kterých se spojuje moc hada a krása ptáků ara, jehož barevným peřím se muži i ženy zdobí v obdobích těch největších slavností.
