Článek
DRAČÍ KREV
Hluboko v ekvádorské Amazonii na březích řeky Napo, obklopená členy svého kmene Guaraniů, který se pyšnil mírumilovností a pracovitostí, žila před dávnými a dávnými lety krásná mladá dívka jménem Isapi. Od chvíle, kdy se narodila, každý obdivoval její výjimečnou krásu. Měla dlouhé černé vlasy, které lemovaly křehkou oválnou tvář, rovný nos, jemnou linii úst a velké tmavohnědé oči. Přitahovala pohled každého, kdo se s ní setkal. Na všechny působila jako vtělení půvabu a něhy.
Krása ale byla to jediné, co s ubíhajícími lety mohli Guaraniové na Isapi obdivovat. Ostatní dívky jejího věku nebyly tak oslnivě nádherné, ale na každé se našlo něco, čím si získala některého z mladíků svého kmene a po čase se za něj provdala. Jedna byla veselá a každý se s ní rád pobavil a zasmál. Jiná uměla zdobit misky a nádoby tak, že každý toužil mít nějakou, která prošla jejíma rukama. Další pod rukama rozkvétala a prospívala jakákoli rostlina, které se dotkla. A ještě další byla jen zcela prostě milá a hodná na každého. Všechny se dokázaly radovat z radosti druhých a plakat nad jejich trápeními či neštěstím.
Jen půvabná Isapi se zdála být jako z kamene. Občas se pousmála, ale plakat a soucítit s kýmkoli z vlastního kmene ji nikdy nikdo neviděl. Nakonec ji už ani neoslovovali jejím vlastním jménem, ale říkali jí „ta, která nikdy nepláče“. Isapi neplakala, když se některý z mužů zranil při lovu a trpěl. Neplakala, když na děti z kmene dolehla epidemie zlé nemoci. Neplakala ani tehdy, když zemřel některý z členů její nejbližší rodiny…
Když bylo krásné Isapi dvacet let, nastalo neobvykle silné období dešťů. Z nebe se řinuly provazy vody, nikdo nedokázal dohlédnout konce temných, hustých mraků. Šaman zoufalého kmene se snažil kouzly a čarami umířit všechna božstva, která jeho lid znal, ale všechno se zdálo být marné. Plynuly dny a týdny a nic se neměnilo.
Voda už dávno zdvihla hladinu řeky Napo a zaplavovala stále více a více z území Guaraniů. Odnášela chýše, zabíjela domácí zvířata, ničila osázená políčka… až si jednoho dne vybrala první oběť i mezi lidmi. Celý kmen truchlil, jen Isapi všechny pozorovala s nezměněným, lhostejným výrazem a neuronila jedinou slzu.
Jindy rozhodný šaman si už nevěděl rady. Zdálo se mu, že jen mlčky přihlíží tomu, jak jeho lid stíhá jedno neštěstí za druhým. Nebylo zvykem, aby šaman chodil žádat o radu. Měl to být on, kdo radí a pomáhá. V dlouhé historii kmene už se ale několikrát stalo, že moc šamana byla příliš slabá, než aby si poradil sám. Tehdy se šamané chodili za nejstarší ženou svého kmene. Tyto ženy, které již byly na světě dlouho a viděly a slyšely všechno, co bylo možné vidět a slyšet, dokázaly poradit tam, kde moudrost šamanů selhávala.
Nejstarší ženou kmene a vyhlášenou léčitelkou a čarodějkou, která uměla měnit i svoji podobu, byla v onom nešťastném období dešťů Saňi. Šaman si s ní povídal dlouhé a dlouhé hodiny v její chýši, kde navzdory prudkému dešti dokázala uchovat přívětivé teplo provoněné nejrůznějšími léčivými bylinami, které ve svazcích visely ze stropu. Usadila se spolu s příchozím blízko ohně a nabídla mu jejich typický nápoj – chichu, aby jim tak hodiny hovoru příjemně plynuly.
Šaman se od ní skutečně dozvěděl, co je třeba, aby jeho kmen znovu došel klidu, míru a štěstí. Poděkoval staré ženě. Ta se na něj ještě jednou vážně podívala.
„Když naplníš moje slova, povede se kmeni opět dobře. Pokud ne… pak tu nešťastnici čeká pro dobro kmene strašný osud. Věř mi.“
Šaman se na Sani s obavami zadíval. V očích měl nevyřčenou otázku. Stařena ale jen zavrtěla hlavou.
„Ne. Nejdřív uděláme, jak jsem ti říkala. Třeba všechno dobře dopadne. Pokud ne… víš už teď, co se stane.“
Šaman jen pokýval hlavou a vydal se do středu zkoušené vesnice. Tam svolal všechny její obyvatele s výjimkou Isapi, která se stejně toulala kdesi v džungli, jak bylo jejím zvykem. Všichni členové kmene se bez váhání a navzdory silnému dešti sešli na prostranství, které bylo od nepaměti k určené ke slavnostem, soudům a důležitým prohlášením, která ke kmeni chtěli pronést náčelník nebo šaman.
Šaman se vážně díval na shromážděný lid, který stál a čekal na jeho slova a nedbal na provazy deště, které jej bez ustání bičovaly. Viděl, že k němu všichni vzhlížejí s důvěrou a doufal, že ji nezklame. Nadechl se a promluvil, jak nejpříměji dokázal.
„Déšť, který už celé týdny sužuje náš kmen, není jen tak nějaká náhoda. Máme mezi sebou dívku, která neumí plakat a neumí se smát, která nedokáže s ostatními soucítit, ani se s nimi radovat.“
„Isapi,“ zahučelo mezi shromážděnými.
Šaman přikývl.
„Ano, Isapi. Dokud nepozná slzy a soucit, bohové nad naším kmenem nepřestanou plakat.“
Rozhostilo se ticho, které přerušovalo jen pravidelné pleskání dešťových kapek o listoví stromů a keřů.
„Ani trápení vlastní rodiny ji nedohnalo k slzám. Jak ji máme tedy my naučit plakat a smát se?“ zeptal se jeden z mužů v davu.
Šaman mlčky zavrtěl hlavou.
„Stará Saňi slíbila, že se pokusí. Nevím jak, nevím kdy a nevím kde. Přijde nám ale říct, jak se jí vedlo.“
Lidé se pomalu rozcházeli do svých chýší, aby se znovu schovali před deštěm. Jen Isapi se toulala džunglí a nechybělo jí ani teplo domova ani společnost jejích blízkých. Naopak, byla ráda sama a déšť jí nevadil.
Najednou se před krásnou Isapi objevila stará žena. Byla to sama Saňi, ale s vlasy schovanými pod kápí, která jí chránila před deštěm a oblečená jako prostá žena a ne jako vyhlášená léčitelka a čarodějka, byla k nepoznání. Isapi vůbec nepřišlo na mysl, že by to mohla být ona. Žena, kterou viděla, byla promáčená od deště, neučesaná, unavená a v rukou vláčela několik větví.
„Prosím tě, děvče, pomoz mi nasbírat dostatek dřeva. Můj vnuk je ze všeho toho deště a nečasu nemocný. Potřebuje se zahřát a já sama klestí tak rychle sbírat nestačím,“ žadonila stařena vyčerpaným hlasem.
Isapi se na ni ale podívala bez zájmu a bez soucitu a šla si dál svou cestou. Žena zmizela právě tak náhle, jak se objevila. Toho si ale Isapi všimnout nemohla, protože se po nešťastné stařeně ani neohlédla.
Dívka však nedošla daleko, když z křoví vedle cesty vystoupila mladá žena s deštěm smáčenými vlasy a malým děckem v náručí. Byla to opět samotná Saňi, která změnila podobu, aby tak mohla dostát svému slovu a pokusit se přimět Isapi k soucitu a slzám. Mladá žena natahovala k Isapi ruce s dítětem, které se bezmocně chvělo v horečce.
„Pomoz mi, prosím, nasbírat byliny, které by vyléčily mého synka. Podívej! Trápí ho horečka a zimnice. Sama tak rychle sbírat nestačím,“ žadonila nešťastnice, ale Isapi okolo ní jen bez zájmu prošla a pokračovala ve své vycházce.
I mladá žena zmizela tak náhle, jak se objevila, ale ani ji Isapi neviděla. Neotočila se po ní, nezajímal ji osud ženy ani jejího dítěte. Isapi se dál toulala džunglí, až se nakonec po několika dalších hodinách rozhodla vrátit se domů, aby se usušila a trochu zahřála.
Když došla do vesnice, zjistila, že na volném prostranství, na shromaždišti, jsou všichni její příbuzní, známí i sousedé, v čele se šamanem a starou Saňi. Pokud Isapi překvapilo, že je všechny vidí takhle pohromadě, pak její zvědavost neměla dlouhého trvání. Lhostejně přejela po shromáždění pohledem a zamířila ke své chýši.
Léčitelka a čarodějnice Saňi jí ale zastoupila cestu. Isapi se na ni překvapeně podívala.
„Co se děje? Proč mě nechceš pustit domů?“
Saňi se na ni rozzlobeně podívala.
„Nepomohla jsi staré ženě, která sbírala klestí, aby se mohl zahřát její nemocný vnuk. Neslitovala ses nad matkou, která chtěla pomoct se sbíráním bylin pro své nemocné dítě,“ řekla Saňi.
V pohledu Isapi se zračilo překvapení.
„Jak tohle všechno víš?“
Před jejíma očima i před zraky všech ostatních se Saňi změnila nejprve ve stařenku s klestím, potom v mladou ženu s dítětem v náručí. Isapi zatajila dech. Tušila, že se něco stane. Saňi se znovu vrátila do své podoby.
„Bohům se nelíbí, že mezi sebou máme necitelnou duši,“ pokračovala. „Tebe. Potrestají tě tedy za to, že se nikdy nad nikým nedokážeš slitovat, Isapi. Od teď budeš plakat den, co den. Proliješ všechny ty slzy, které jsi nikdy neprolila a které nám tak přinesly jen trápení. Budou to ale slzy, které pomáhají.“
Isapi na starou ženu nevěřícně hleděla a cítila, jak se její tělo pomalu znehybňuje. Najednou nemohla udělat ani krok, cítila, že jí nohy vrůstají do země. Dav vyděšeně hučel a ustupoval od ní pryč. Isapi chtěla něco říct, ale nemohla. Její krásné vlasy se pomalu měnily ve větve a listy a po chvíli stál před shromážděnými Guaraními velký, košatý strom s dlouhými, hlubokými kořeny. Prudký déšť, který trval celé týdny, náhle ustal…
„Co se to stalo?“ šeptem, v kterém se ukrýval strach, se zeptala jedna z žen.
Saňi beze slova popošla ke stromu, který býval dívkou Isapi, a opatrně řízla do jeho kůry. Do její nastavené ruky začala jako slzy kanout jakási tekutina. Saňi se otočila k ostatním členům kmene.
„Bohové proměnili tu, která nikdy neplakala ve strom, který na rozdíl od ní cítí bolest a slzí. Jeho slzy jsou léčivé a od téhle chvíle jej najdete kdekoli v džungli. Vyléčí infekce, spáleniny i nejrůznější vředy…“
Jak řekla, tak se také stalo. Od té doby lidé nacházejí tento strom, kterému někteří říkají Isapi a jiní Dračí krev, po celé amazonské džungli, nejen v její ekvádorské části. Strom svými slzami léčí a pomáhá, ale málokdo si už dnes pamatuje na necitelnou dívku Isapi, která se kvůli svým špatným vlastnostem proměnila v první z těchto stromů…
