Článek
SAMKA KANCHA
Dávno před příchodem španělských conquistadorů se na území dnešního Ekvádoru a Peru rozprostírala mocná indiánská říše Inků. V letech, která předcházela příchodu Evropanů, vládl Inkům král jménem Huayna Cápac.
Stejně jako každý jiný vládce i Huayna Cápac stál někdy před nutností rozhodnout, jak potrestat toho nebo ty, kdo se provinili proti zákonům říše. Někdy stačilo napomenutí, jindy mírný trest, ale stávalo se, že Huayna Cápac musel trestat i skutečně závažná provinění. Mezi ta, která Inkové považovali za nejhorší, patřila tři: krást, lhát a být líný.
Pro ty nejhorší ze zločinců byla určena Samka Kancha, Hadí jáma, umístěná ve svahu sopky Pichincha, blízko dnešního města Quita. Ti, které na příkaz krále spustili do jámy plné těch nejhorších hadů, jaké ukrývají Andy a Amazonie, se jen málokdy vrátili. Ti, kteří uvěznění mezi nelítostnými plazi přežili, se na povrch země vraceli plní modřin, hadích kousnutí a celí rozbolavělí. Málokterý z nich se ještě kdy ve svém životě odvážil vzdorovat inckým zákonům. Většina z nich, ale až do konce života cítila hrůzu z panovníka a z jeho trestů. Nejeden Huayna Cápaca nenáviděl…
Král Huayna Cápac měl čtyři syny. Za nejmoudřejšího a nejnadanějšího z nich vždy považoval Atahualpu. Učitelem mladého prince se tedy stal vyhlášený mudrc Quishpe. Ten prince už od dětských let učil všemu, co budoucí panovník musí ovládat. Neopomínal ani umění boje, ale soustředil se především na to, aby z Atahualpy vyrůstal čestný a osvícený muž.
Jednoho rána, kdy se ještě mlha líně rozvalovala v údolích And, Quishpe mladého muže probudil a řekl mu, aby si sbalil jídlo a pití, že se vydají na cestu, která jim zabere celý den a možná ještě víc.
„Dnes je vám, princi, osmnáct let,“ vážně pravil Quishpe. „Je čas, abyste poznal i nepříjemné stránky vládnutí.“
„O čem přesně to mluvíš?“ podíval se mladý princ pátravě na svého učitele.
„Sám uvidíte, pane,“ odpověděl Quishpe a bez dalších řečí si chystal na cestu svůj tlumok.
Na cestu se vydali ve chvíli, kdy si slunce svými paprsky otvíralo cestu naducanými polštáři mlhy a den pomalu vítězil nad nocí. Šli mlčky dlouhé hodiny. Atahualpa se na cíl jejich cesty neptal. Věděl, že Quishpe mu všechno v pravý čas poví.
Po mnoha a mnoha hodinách, kdy slunce už dávno překonalo nejvyšší bod své pouti, minuli dvojici stráží, která se uctivě rozestoupila, aby nechala projít prince a jeho učitele. Pomalu došli až na okraj hluboké jámy, kterou zakrývala bambusová mříž, která měla zabránit tomu, aby se nikdo a nic nedostalo ven. Dno jámy se ukrývalo v neproniknutelné tmě, ale klubka hadů se držela na stěnách, syčela a svíjela se, už pouhých několik centimetrů od mříže.
„Co je to?“ Atahualpa ustoupil od okraje a, i když se ji snažil maskovat, přece jen se v jeho hlase skrývala bázeň.
„Samka Kancha. Hadí jáma. Vězení pro provinilce,“ odpověděl Quishpe a pozoroval mladého muže.
Atahualpa se opatrně naklonil k mříži. Z temné hloubky k němu doléhalo tlumené syčení hadů a zoufalé sténání vězňů. Mladík se od mříže odtáhl a vážně se zahleděl na Quispeho.
„Je to nutné?“ zeptal se po chvíli.
Quishpe pokrčil rameny.
„Každý vládce musí umět ve správnou chvíli i potrestat,“ odpověděl bez zaváhání.
Budoucí incký princ pokývl hlavou směrem k jámě, která se zdála být bezedná.
„Všichni tam zemřou? Na uštknutí? Hlady? Zimou?“ vyptával se dál.
Quishpe zavrtěl hlavou.
„Ne. Někteří se vrátí, potlučení, promrzlí, ale vrátí se. Ten nejjedovatější z hadů totiž pozná, jestli mají zemřít nebo ne. Dokáže nahlédnout do jejich srdcí. Až tam, kam žádné lidské oko dohlédnout nemůže. Ani oko panovníka.“
„Ty jsi mne sem nepřivedl jen proto, abys mi řekl tohle všechno,“ prohlásil najednou Atahualpa.
Quishpe poklekl vedle Atahualpy u okraje jámy a ukázal kamsi do hlubin.
„Úplně dole, tam, kam nedohlédneš, se ukrývá had, který uštkne jen toho, kdo má skutečně špatné srdce i duši. Budoucí panovník by měl vidět místa jako tahle, aby poznal, jakou bolest jeho tresty přináší. Měl by si také ověřit svoji vlastní statečnost. Měl by se o sobě dozvědět úplně všechno,“ v Quispeho hlase i očích byla jasná výzva.
Atahualpa se znovu podíval do tmy pod mříží a zaposlouchal se do zvuků, které odtamtud vycházely. Cítil, jak se mu svírá srdce, ale strach nechtěl dát najevo za nic na světě. Byl přece příštím panovníkem Inků. Nakonec se zahleděl Quishpemu zpříma do očí.
„Ty chceš, abych tam vlezl?“ zeptal se a doufal, že hlas se mu ani maličko nezachvěl.
„Já nechci nic,“ zavrtěl hlavou starý mudrc.
„O co tedy jde?“ ptal se znovu netrpělivě mladík.
„To ty musíš vědět, jestli chceš doopravdy poznat své srdce. Jestli máš odvahu je poznat. Pokud ano, pak slezeš dolů a přiblížíš se k nejjedovatějšímu z hadů. Pokud ne, pak zůstaneš v bezpečí tady nahoře a až do konce života budeš žít jen z představy o sobě samém,“ Quishpe zmlknul a nijak na prince nenaléhal. Věděl, že by to nebylo správné.
Atahualpa setrval chvilku zcela nehybně a přemýšlel. Quishpe ho nerušil. Věděl, že princ před sebou nemá snadné rozhodnutí. Nakonec Atahualpa odtrhl pohled od černé nicoty pod sebou.
„Půjdu dolů,“ řekl a hlas se mu ani nezachvěl.
Ani Quishpe na sobě nedal znát, jak moc na něj princova slova zapůsobila. Jenom krátce přikývl.
„Pak budete, pane, potřebovat provaz, po kterém se spustíte na dno,“ během řeči Quishpe vytáhl z tlumoku dlouhé lano z pevných lián, uvázal je Atahualpovi okolo pasu a pečlivě zkontroloval, že udělal dost pevný uzel, který prince udrží.
Oba muži společně poodtáhli bambusovou mříž a Atahualpa se pomalu začal spouštět do temné jámy. Čím níž se dostával, tím byl sestup složitější, protože v houstnoucí tmě neviděl, koho nebo čeho se dotýká. Věděl ale, že na rozdíl od nešťastníků, které míjí, jemu stačí trhnout provazem a věrný Quishpe se postará, aby se dostal bez úhony zpět na denní světlo.
Když sestoupil až na samé dno, neviděl už vůbec nic. V jednu chvíli sebou s leknutím škubl, protože se dotkl těla některého z těch, kteří jámu živí neopustili. Čím hustší tma ho obklopovala, tím více napínal sluch. Pak to uslyšel. Tiché šustění a syčení.
Atahualpa hned věděl, co slyší. Zvuky se pomalu přibližovaly. Princ stál jako přikovaný na místě a čekal, až se had doplazí až k němu.
Quishpe zatím nahoře naslouchal stejně napjatě. Poznal by hlas svého pána mezi stovkami dalších. Ale z jámy se dál ozývalo jen tlumené naříkání několika vězňů a provaz, na které se Atahualpa spustil do hlubin, zůstával nehybný, nic nenasvědčovalo tomu, že na druhém konci je přivázaný mladý princ.
Had se doplazil až k Atahualpovým nohám. Princ cítil, jak se šupinaté hadí tělo okolo nich obtáčí, jak plaz syčí. Téměř si dokázal představit, jak jeho rozeklaný jazyk vystřeluje z tlamy a hledá vhodný terč k zásahu. Princ zadržel dech. Věděl, že několik dalších vteřin bude rozhodujících. Co když se on sám v mínění o sobě samotném mýlí? Co když jej had uštkne a on zahyne na dně jámy, kterou nechal vybudovat jeho vlastní otec?
Téměř na to samé myslel v tu chvíli i Quishpe. Co když se v princi mýlil a jeho srdce není tak čisté a had jej usmrtí? Jak vysvětlí svému králi a princovu otci, Huayna Cápacovi, co učinil? Nezbývalo mu ale než jen čekat.
Atahualpa najednou ucítil, jak se had na chvilku zastavil, jeho tělo jako by ztuhlo… a pak se začal plížit pryč. Šustění a syčení se vzdalovalo. Atahualpa ještě chvilku vyčkával a pak s úlevou vydechl. Obstál ve zkoušce. Had v něm poznal čisté srdce. Princ cítil, že se mu chvějí ruce, ale ovládl je a prudce trhnul za provaz. Chtěl zase vidět denní světlo.
Quishpe nahoře pomáhal, seč mohl, aby se Atahualpa dostal rychle zpět z jámy. Ruce měl rozedřené téměř do krve, ale nepolevoval. Konečně byl princ v pořádku venku. Quishpe svého svěřence s upřímnou radostí objal.
„Jsem rád, že jsem se v tobě nemýlil, princi,“ řekl pak starý muž dojatě. „Jednou z tebe bude dobrý panovník právě proto, že máš čisté a upřímné srdce. Navíc jsi dokázal i to, že jsi statečný.“
Atahualpa se na něj unaveně pousmál.
„Pak se raduj i nad sebou, Quishpe. Protože takový, jaký jsem, jsem z velké části právě díky tobě,“ řekl tiše.
Žádné zlato ani drahé kamení z bohatství Huayna Cápaca by nedokázalo pro Quishpeho znamenat víc, než slova jeho svěřence. Oba muži se pak pustili na cestu zpátky, aby je noc nezastihla daleko od domova.
Z prince, který se podrobil těžké zkoušce, se o léta později stal mocný panovník Inků. A byl to právě on, kdo za svého panování zrušil Samka Kanchu a snažil se provinilce trestat tak, aby trest byl opravdu poučením a ne bolestnou zkouškou, která zatvrdí, ale nepolepší.
Hmyz ze Samka Kancha
