Článek
Občas na internetu narazím na články o roztroušené skleróze, případně o demyelinizačních onemocněních obecně. Lidé, kteří takto onemocněli, v nich mluví o tom, jaká nemoc je, co dělá s jejich tělem, s jakými překážkami se proto potkávají a jak se s nimi vyrovnávají, aby i s nemocí mohli dál žít plnohodnotný život.
Možná je to nedostatečném prostorem, který je jejich vyprávění věnován, ale v článcích, ke kterým se dostávám, mi chybí trochu širší sdílení toho, jak se tito lidé vyrovnávají s nemocí jako takovou, jak ji nesou.
Jak zvládají to, že nemoc mění jejich život kousek po kousku každý den, i když to není navenek poznat? A co přesně jsou ty jejich, jen jejich, jedinečné kousky?
Pro mě jsou to totiž většinou právě maličkosti, které jsou na nemoci nejtěžší.
Co nemoc bere
Lidé kolem mě např. vidí, že skoro nechodím, a říkají, že mi nemoc vzala pohyblivost nohou a že to nemám lehké. Vidí to tak, že nemoc prostě přišla, suverénně si vzala balík nějakých schopností a hodila ho do skartovačky.
Nejsou v mé kůži. Nemůžou vědět, že nemoc tímhle způsobem sice shrábla skoro všechno, to ano, ale to byla jen taková, sice hodně objemná, ale jen taková svrchní vrstva té pohyblivosti; co bylo pod ní, že nemoci propadlo mezi prsty.
A že se i pro to později nenápadně vrátila a ve vší tichosti mi ukradla.
Na začátku byl pohyb…
Kdysi jsem závodně sportovala. Závody jsem nenáviděla, ale sport byl fajn; i když byl celkem náročný.
Začala jsem v první třídě a od prvního kroku v tělocvičně jsem se učila, kde přesně jsem v prostoru, kde mám kterou ruku nebo nohu, jak udělám, že je přesunu z jedné pozice do druhé, jak do toho udělám poskok… Každý prvek, každý cvik jsem musela pochopit, představit si, jak ho budu dělat, zkusit, stokrát zopakovat a vypilovat. Všechno se mi zapisovalo do mysli a do svalů. A něco snad i do duše ve chvílích, když mě cvičení opravdu těšilo.
Možná je to podobné, když se člověk učí hrát na hudební nástroj; a potom každou jednotlivou skladbu. Když musí znát prstoklad, číst noty a „slyšet“ v nich skladbu, kterou bude hrát; a potom cvičit tak dlouho, dokud ji prsty nebudou hrát „samy“ a v interpretaci nezazní i kus z hudebníka samotného.
Samozřejmě v běžném životě je to totéž… člověk se naučí dělat tisíce pohybů automaticky, bez přemýšlení a přitom správně a přesně. Stovky věcí, které pak dokáže „i když ho vzbudí o půlnoci“. Věci, u kterých nemá problém představit si, jak je dělá, popsat nebo napodobit, jak je dělá…
Co bylo, bylo…
Nemoc mi vzala dovednosti a pohyby, které jsou pro okolí viditelné na první pohled – jako třeba zmíněnou chůzi, méně jsou pak vidět takové jakoby zbytné činnosti a pohyby, které lidi kolem hned nenapadnou – nevylezu na žebřík, nevyskočím ani na tu nejnižší zídku… o dost nepříjemnější pak je, že si ani nestoupnu na špičky, abych se natáhla pro něco na skříni apod.
Jak že to bylo?
V souvislosti se sportem jsem psala, a omlouvám se, že to opakuji, že jsem se cviky učila po jednotlivých krocích. Řádně ho pochopit, pak si jej dokonale představit, nejprve v mysli a pak v těle, potom byl nácvik a nakonec přesné provedení. Každý článek pomyslného řetězu jsem si prošla několikrát, protože jsem se s každou chybou musela vracet a zjistit, odkud je. Neporozuměla jsem dobře? Špatně jsem si to představila? Při nácviku jsem přidala něco, co tam nepatří, nebo něco neudělala?… S každým přezkoumáním a pokusem se mi vše vrývalo hlouběji a hlouběji do paměti, do mysli i těla.
Venku, mimo tělocvičnu, třeba u výše zmíněného lezení na žebřík nebo vyskakování na zídku, bylo učení podstatně jednodušší. Podívala jsem se, jak to dělá někdo jiný, párkrát jsem to zkusila, velmi rychle zjistila, kudy to jde a kudy ne, a bylo hotovo. Řetěz učení byl krátký a nebyl důvod jeho články nikterak zkoumat. Bez potíží jsem stokrát lezla po žebříku a skoků na zídku nebo přes nějakou palisádu bylo pětkrát tolik. Zapsaly se mi „přímo do nohou“…
Tři zlaté vlasy… totiž vrstvy…
Pak jsem onemocněla, brzy jsem skoro nechodila, natož abych si jen tak někam vylezla nebo si na něco vyskočila. Nemoc shrábla svrchní vrstvu z mé pohyblivosti.
Pořád ale… i tak… když jsem třeba na výskok na zídku myslela nebo viděla dělat někoho jiného, ještě stále jsem jej v jakési ozvěně ve svém těle cítila. To, jaké svaly se zapojovaly, v jaké souslednosti a jakou silou se napínaly nebo uvolňovaly; vybavovalo se mi držení těla, chvíle, kdy jsem se zhluboka nadechla a kdy vydechla…
A pak jednoho dne tělo ztichlo.
Nemoc mi ukradla echo výskoku. Vrátila se pro vrstvu, kterou předtím, když si sebevědomě brala tu nejviditelnější z povrchu, přehlédla.
Pohyb mi zůstal už jen v mysli. Ale pořád to byl „ten“ pohyb – výskok. Dokázala jsem si s naprostou přesností představit, jak jsem ho dělala, a když jsem zavřela oči, znovu jsem ho cítila. Sice už ne ve svalech, ale pořád kdesi uvnitř sebe, jako součást sebe samé. Vrstva pohybu, kterou jsem si myslela, že mi nikdo nemůže vzít. Přesto to nemoc dokázala. Bez povšimnutí ji ukradla.
Zůstalo mi jen něco, co snad ani nejde nazvat vzpomínkou. Možná tak připomínkou.
Co zbývá mi ještě…
Kdyby mě nějaký animátor požádal, abych mu pro jeho film popsala deset cviků, výsledek by byl snad tak přesný, že by mohl sloužit jako tréninkový materiál. Skoro stejně přesně bych popsala, jak hrubý byl kdysi koberec v tělocvičně a při tom bych ho cítila na dlaních… a hned by mě štíplo na chodidle, protože bych si vzpomněla na místo, kde mě skříply prasklé parkety…
Ale nepamatuji si, jaké je cítit pod chodidlem příčku žebříku nebo jaký zvuk má člověk v hlavě, když seskočí natvrdo na beton z metrové zídky… Měla bych si to pamatovat, protože vím, že jsem po žebříku lezla a ze zídky skákala. A ne jednou. Ale „nepamatuji“ si to.
Zbylo mi něco jako stará vybledlá fotka z pouti. Vím, že tam byla spousta křiku, že tam voněla cukrová vata a jak chutnala. Teď držím jenom vybledlý obrázek– bez zvuku, bez chuti, bez zápachu.
Jeden výskok. Taková maličkost…
