Článek
Páteční odpoledne na pražském hlavním nádraží je vždycky zkouška nervů. Moje firemní Oktávka stála už třetí den v servisu s rozbitou převodovkou. Nezbylo mi nic jiného, než si koupit lístek na rychlík směr Ostrava a zařadit se mezi ten zpocený dav. Dělám obchoďáka s krmivem pro psy a pendlování přes půl republiky je moje denní rutina.
Místenky byly beznadějně vyprodané už od úterý. Znamenalo to klasický boj o přežití a ostré lokty hned při nástupu. Jakmile vlak s pískáním zastavil u nástupiště, narval jsem se ke dveřím jako první. Loktem jsem odstrčil nějakého studenta s obřím batohem a vpadl do chodbičky.
Zamířil jsem rovnou k prvnímu volnému kupé. Nad oknem sice svítila ta velká modrá nálepka s bílým křížem pro invalidy a seniory, ale to mě vážně nezajímalo. Hodil jsem svou koženou brašnu na sedadlo u okna, shodil ze sebe bundu a s úlevou se svalil do měkkého plyše. Vlak se začal bleskově plnit.
V uličce se udělala zácpa, protože nějaké malé holčičce vypadl z ruky plyšový pes a začala hystericky brečet. Její matka stála opodál a nemohla se přes lidi dostat zpátky. Sehnul jsem se, zvedl tu špinavou hračku z podlahy a podal ji přímo tomu dítěti do ruky. Holčička se přestala vztekat a matka na mě přes uličku vděčně kývla.
Na vteřinu mě napadlo, že bych to své pohodlné místo té ženské s dítětem přenechal, ať se tam nemačkají. Hned vzápětí jsem ten nesmyslný nápad ale zahnal. Čekaly mě tři hodiny cesty, bolely mě nohy a moje pohodlí je prostě na prvním místě. Zapnul jsem si tablet a začal hledat nějaký dobrý seriál.
Těsně před odjezdem se do vagonu dobelhal starší chlap. Mohlo mu být tak pětasedmdesát, na sobě měl kompletní turistickou výbavu od kostkované košile až po drahé pohorky. V jedné ruce svíral trekovou hůlku a zhluboka oddychoval. Rozhlédl se po naprosto narvaném vagonu, kde už lidé stáli i v uličce, a jeho pohled padl přímo na mě.
Kdo si nesedne, ten stojí
Došel k mému sedadlu a dost nevybíravě mi zaklepal tou svou hůlkou do špičky mojí boty. Sundal jsem si jedno sluchátko a otráveně k němu zvedl oči. „Mladý muži, uvolněte mi místo,“ zavelel tónem, jako by mu patřily České dráhy. „Tohle je vyhrazené pro seniory a já špatně chodím.“
Opřel jsem se pohodlněji do opěradla a založil si ruce na prsou. „Dobrý den. Já ale bohužel nikam nevstávám. Seděl jsem tu první a lístek mám normálně zaplacený.“ Dědek zrudnul v obličeji a z nosu mu zasyčel vzduch.
Začal mi tou holí klepat do podlahy jen centimetry od mých nohou. „Mám na to věk a mám na to nárok podle přepravního řádu! Okamžitě vstaňte, nebo zavolám vlakvedoucího.“ Klidně jsem si z batohu vytáhl plastovou lahev s vodou a pomalu se napil.
„Nárok máte maximálně na poloviční jízdné z mých daní,“ usmál jsem se na něj přes hrdlo lahve. „Na moji sedačku ne.“ Chlap se nadechl, jako by chtěl začít křičet, ale v tu chvíli se vlak s trhnutím rozjel. Musel se chytit madla, aby neupadl na tu paní s dítětem vedle něj.
Asi po deseti minutách cesty se uličkou začala prodírat průvodčí v modré uniformě. Byla to mladá, viditelně unavená holka s kleštičkami v ruce. Dědek po ní okamžitě vystartoval a začal jí hystericky vysvětlovat celou situaci. Ukazoval na mě prstem, máchal tou svou hůlkou směrem k nálepce na okně a dožadoval se spravedlnosti.
Průvodčí si povzdechla, došla až ke mně a slušně mě požádala o jízdenku. Ukázal jsem jí QR kód v mobilu. „Pane, tohle místo je skutečně přednostně určené pro osoby se sníženou pohyblivostí,“ řekla mi potichu. „Nemohl byste pána pustit? Stojí tu celou cestu.“
Zavrtěl jsem hlavou a dál koukal do displeje tabletu. „Nemohl. Mám po plastice křížového vazu a nemůžu dlouho stát. Bolí mě koleno.“ Byla to naprostá lež, kolena mám zdravá jako profesionální sportovec. Průvodčí se zarazila a podívala se na dědka.
„Slyšela jste ho? Vždyť si vymýšlí! Ať ukáže průkaz ZTP!“ zařval ten starý pán na celý vagon. Lidé kolem nás začali zvědavě natahovat krky. „Průkaz ZTP mít nemusím a lékařskou zprávu vám rozhodně ukazovat nebudu,“ odsekl jsem klidně. „Zákon nic takového nenařizuje.“
Moje sedačka, můj hrad
Průvodčí moc dobře věděla, že se mnou nehne. Neměla vůbec žádnou pravomoc mě ze sedadla fyzicky zvednout, natož abych jí dokazoval svůj zdravotní stav. Omluvně se na starého pána podívala a řekla mu, že s tím bohužel nic nezmůže. Nabídla mu, že se může opřít o sklopnou sedačku u toalet na konci vagonu.
Dědek to ale nechtěl vzdát. Postavil se přímo nade mě a začal mi schválně narušovat osobní prostor. Funěl mi na vlasy, smrděl nějakou silnou mentolovou mastí a hlasitě vzdychal při každém zhoupnutí vlaku. Snažil se mě vyštípat tím, že mi znepříjemní vzduch i cestu.
Nenechal jsem se vůbec rozhodit. Schválně jsem roztáhl nohy do široka, abych zabral co nejvíc místa. Pak jsem si z tašky vybalil velký sýrový bagetový sendvič z benzínky a začal ho s chutí žvýkat. Drobky mi padaly na stehna, ale bylo mi to úplně jedno.
Paní ze sedadla naproti se na mě znechuceně podívala. „Vy jste teda neskutečně drzej. To se na něj dokážete klidně dívat a cpát se?“ Spolknul jsem velké sousto a utřel si pusu ubrouskem. „Ano, dokážu. A vy jste nezaplatila místenku ani jemu, ani sobě, tak mě laskavě nechte jíst.“
Ženská naštvaně odvrátila zrak k oknu a začala něco nahlas šeptat své sousedce o zkažené generaci. Dědek nade mnou vydržel stát ještě asi čtvrt hodiny. Když pochopil, že si ten svůj seriál v klidu dokoukám i s jeho břichem nalepeným na mém rameni, konečně rezignoval.
S hlasitým nadáváním se otočil a pomalu odkulhal uličkou směrem k těm záchodkům. Zbytek cesty proběhl v naprostém klidu. Koupil jsem si od vozíku s občerstvením předraženou kávu a dal si nohy křížem. Vlak plynule ukrajoval kilometry a já měl pro sebe královský prostor.
Do Ostravy jsme dorazili s drobným zpožděním. Hodil jsem si batoh přes rameno a vyrazil ke dveřím. Na chodbičce jsem minul toho starého pána, který celou cestu proseděl na svém vlastním kufru hned vedle odpadkového koše. Vypadal naprosto zničeně.
Pevným krokem jsem sešel schůdky na perón a zhluboka se nadechl studeného večerního vzduchu. Prošel jsem nádražní halou rovnou k hlavnímu východu. Na rohu ulice jsem si u okénka koupil pálivý kebab do ruky a v aplikaci si objednal černý Uber.
