Článek
Sedím v kuchyňce naší „cool“ agentury v Karlíně, v ruce držím výběrové flat white z kávovaru za dvě kila a sleduju Martinu, jak se snaží nesesypat. Je jí asi pětatřicet, v očích má ty červené žilky z nevyspání a prsty jí po klávesnici kmitají tak rychle, že to zní jako kulometná palba.
Právě dodělává kampaň pro klienta, kterou jsem měl původně odevzdat já včera v poledne. Jenže včera bylo venku hezky a mně se prostě nechtělo koukat do tabulek, tak jsem jí poslal Slackem zprávu, že se necítím „mentálně v kapacitě“ na takový objem dat.
„Lukáši, tohle jsme měli poslat už ráno, klient zuří a Karel se ptal, kde jsou ty vizuály,“ vydechla a ani se na mě nepodívala. Hlas se jí trochu třásl, což mě upřímně pobavilo, protože vypadala jako někdo, kdo se každou vteřinu rozpláče kvůli blbé reklamě na prací prášek.
Upil jsem kafe a hodil na ni ten svůj nacvičený pohled číslo tři – mírně ublížený, ale stoicky klidný. „Hele, Marti, já chápu, že jsi v presu, ale tlačit na mě v tuhle chvíli je fakt toxický, cítím z tebe hroznou agresi a to mi fakt nepomáhá se soustředit na recovery.“
Martina se konečně otočila, obličej měla v barvě přezrálého rajčete a v ruce křečovitě svírala propisku. „Jaký recovery? Vždyť jsi byl včera na Střeláku, viděla jsem tě na storkách u někoho jinýho, pil jsi pivo a vypadal jsi úplně v pohodě!“
Jen jsem pokrčil rameny a usmál se, protože tohle je ta jejich největší chyba – myslí si, že realita a to, co říkám v kanclu, musí být v nějakém souladu. „To byl terapeutický pobyt v přírodě, Marti, doporučení od mýho kouče, ale to ty asi nepochopíš, když jsi tak nastavená na ten svůj grindset.“
Práskla dveřmi tak, že se zatřásly i ty designové mechové stěny, co tu máme místo normálních zdí. Já jsem si nerušeně dopil kafe, vyhodil kelímek do koše na plasty a šel si sednout do relaxační zóny do jednoho z těch obřích vaků, abych si mohl v klidu projet Tinder.
Když se práce stane útokem na moji auru
Když mě Karel, náš šéf, před půl rokem přijímal, byl úplně nadšený, že má v týmu konečně někoho z té „mladé, uvědomělé generace“. Pořád mluvil o inkluzi, o tom, jak je důležité, aby se u nás lidi cítili bezpečně, a jak nechce být ten zlý kapitalista ze staré školy.
Vsadil jsem se sám se sebou, jak dlouho mu tohle nadšení vydrží, když mu budu každý týden vysvětlovat, že nemůžu pracovat v open spacu, protože mi šum kávovaru způsobuje senzorické přetížení. Teď už mi radši ani nepíše úkoly přímo, ale ptá se mě, jestli „mám prostor pro novou výzvu“.
„Mám pro tebe ty podklady pro ten tender na ty energetické tyčinky,“ řekl mi Karel o hodinu později a opatrně se zastavil u mého vaku. Skoro na mě mluvil šeptem, jako by se bál, že mě vyplaší nebo mi způsobí nějaké trauma tím, že po mně chce práci.
Podíval jsem se na něj přes displej mobilu a smutně jsem si povzdechl. „Karle, fakt mě mrzí, že to takhle musím říct, ale cítím, že mi teď chybí psychologické bezpečí, abych mohl být kreativní, ta atmosféra u stolu s Martinou je hrozně konfrontační.“
Karel si nervózně promnul čelo, podíval se směrem k Martině, která právě do telefonu někomu vysvětlovala, proč je všechno se zpožděním, a pak se zase otočil ke mně. „Já vím, ona je teď trochu ve stresu, promluvím s ní, aby na tebe tolik netlačila, Lukáši.“
„Díky, fakt si toho vážím, že se za mě postavíš,“ odvětil jsem a on mi s takovým tím otcovským, trochu zoufalým úsměvem poklepal na rameno. Jen co odešel, objednal jsem si přes Wolt oběd za pětikilo, samozřejmě na firemní kartu, protože „reprezentace týmového ducha“ se dá vyložit všelijak.
Když jsem šel dolů pro jídlo, potkal jsem u vchodu staršího chlápka v montérkách, co se snažil do dveří dostat s dvěma bednami plnými nářadí a kopal do nich, aby se mu neotevřely. Normálně bych ho obešel, ale měl jsem dobrou náladu, tak jsem mu ty dveře podržel a ještě mu jednu bednu poponesl k výtahu.
„Díky, mladej, dneska už se moc takovejch ochotnejch nevidí,“ utrousil a otřel si pot z čela. Jen jsem na něj kývnul, vzal si od kurýra svůj poke bowl s lososem a cestou nahoru jsem přemýšlel o tom, jaká je sranda, že tenhle chlap bude makat do sedmdesáti, zatímco já budu v důchodu ve třiceti, pokud to budu hrát správně.
Válka v zasedačce The Cloud
Vypadalo to na klidné odpoledne, dokud mě Martina s Karlem nepozvali do prosklené zasedačky, které říkáme „The Cloud“. Martina tam seděla s otevřeným notebookem a na stole měla vyrovnané vytištěné screenshoty mých příspěvků z Instagramu a exporty z našeho interního systému.
„Tady je jasně vidět, Lukáši, že za poslední měsíc jsi odpracoval čistého času dvanáct hodin, i když ti platíme plný úvazek,“ začala Martina a hlas se jí tentokrát netřásl, zněla jako soudce u Norimberského procesu. „A tady na těch fotkách jsi v časech, kdy jsi nahlásil migrénu, na paddleboardu.“
Karel se díval do stolu, vypadal, že by se nejradši vypařil, ale Martina na něj hodila takový pohled, že musel něco říct. „No, Lukáši, tohle vypadá docela vážně, musíme si promluvit o tvém setrvání ve firmě, protože tohle už není jen o work-life balance.“
Nasadil jsem svůj nejtěžší kalibr – pomalu jsem si sundal stylové brýle, položil je na stůl a nechal oči mírně zvlhnout, což mi vždycky šlo, stačí jen chvíli nemrkat a myslet na to, jak je v Thajsku drahé ubytování.
„Já nemůžu věřit, že mě tady špehujete, Marti,“ řekl jsem tiše a nechal hlas mírně přeskočit. „Ty fotky… to byly starý fotky, který jsem postoval, abych se cítil aspoň trochu naživu, zatímco jsem ležel doma v depresi v zatemněným pokoji.“
Martina vyprskla smíchy, ale byl to takový ten zlý, hysterický smích. „Vždyť máš na tý fotce v ruce včerejší vydání novin, Lukáši, jsi úplně marnej lhář a já už za tebe ty sračky prostě žehlit nebudu, buď půjde on, nebo já, Karle!“
Podíval jsem se na Karla, který se potil víc než ten instalatér u výtahu, a pak jsem vytáhl trumf, který jsem si šetřil na nejhorší časy. „Karle, jestli mě vyhodíte na základě toho, že Martina monitoruje moje soukromý sociální sítě a diskriminuje mě za můj zdravotní stav, tak tohle půjde rovnou na inspekci práce a k mýmu právníkovi, co se specializuje na bullying na pracovišti.“
V zasedačce nastalo ticho, ale nebylo to takové to ticho z filmů, Martina prostě jen naprázdno otvírala pusu a Karel vypadal, že se každou chvíli pozvrací z té představy, že by musel řešit nějaký právní spor nebo nedejbože špatné PR na LinkedInu.
„Lukáši, nikdo nikoho nevyhazuje,“ vyhrkl Karel a začal zběsile gestikulovat rukama. „Marti, ty se prosím tě uklidni, asi jsi to jen špatně pochopila, Lukáš má teď těžký období a my mu musíme být oporou, ne ho ještě víc srážet.“
Martina zaklapla notebook tak silně, že to muselo odrovnat displej, beze slova vstala a vyběhla ze zasedačky, přičemž do dveří vrazila ramenem tak, že to zadunělo. Já jsem jen nehybně seděl, otřel si tu jednu neexistující slzu a podíval se na Karla s výrazem trpícího světce.
„Je mi jí líto, Karle, fakt, ona je hrozně zahořklá, asi by potřebovala nějaký ty free dny na terapii, co máme v benefitu,“ pronesl jsem soucitně. Karel jen kýval hlavou, úplně zlomený, a slíbil mi, že mi na zbytek týdne napíše „home office na zotavenou“, abych se nemusel s Martinou potkávat.
Sbalil jsem si svůj MacBook do koženého pouzdra, v kuchyňce si ještě do batohu přibalil pár těch BIO tyčinek, co tam máme pro návštěvy, a vyrazil jsem k východu. Venku svítilo slunce, v kapse mě hřála firemní karta a v hlavě už jsem si plánoval, na který festival vyrazím o víkendu, když teď mám to placené volno.
Zastavil jsem se u showroomu s drahými koly, co máme hned vedle kanclu, a chvíli jsem si prohlížel ten karbonový gravel, na který jsem si minulej měsíc vybrečel mimořádný bonus za „zvládání extrémního stresu“. Vypadá fakt skvěle, hlavně v té matné černé, a s tou slevou pro zaměstnance, kterou jsem si vyškemral u Karla jako kompenzaci za tu dnešní scénu v zasedačce, ho budu mít skoro zadarmo.
Právě teď si na něj nechávám namontovat ty nejlepší pedály a pak pojedu rovnou na Náplavku, protože tam dneska hraje ten novej DJ a já se cítím mentálně úplně fresh.
