Článek
Sedím na terase z masivního modřínu, v ruce držím sklenici vychlazeného řemeslného piva a přes okraj bazénu koukám na ten dlouhý, dvoumetrový neprůhledný plot. Stál mě víc než ojeté auto, ale ten pohled na něj mě naplňuje absolutním klidem.
Když jsem před rokem prodal byt na Vinohradech a koupil tenhle obrovský starý statek v jedné zapadlé díře kousek za Benešovem, všichni známí mi říkali, jaká to bude změna. Těšil jsem se na to ticho, čistý vzduch a to, že už nebudu muset poslouchat tramvaje. Jenže realita českého venkova je taková, že místní absolutně nerespektují koncept soukromého vlastnictví.
Hned první víkend, co jsem se nastěhoval a seděl v obýváku u notebooku, mi pod oknem prošel nějaký chlap v holínkách s košíkem v ruce. Prostě si to kráčel přes můj dvůr, jako by se nechumelilo.
Vylítl jsem ven v pantoflích a křikl na něj z verandy. „Haló, pane! Zabloudil jste? Tady jste na soukromém pozemku.“
Chlap se zastavil, pomalu se na mě otočil a narovnal si rádiovku na hlavě. Byl to soused odnaproti, nějakej pan Vacek. „Ale jděte, mladej. Tudy se chodí do lesa už čtyřicet let. Váš předchůdce s tím nikdy neměl problém, to je zvykový právo.“
Opřel jsem se o zárubeň a pobaveně jsem se usmál. „Zvykový právo možná platilo, když to tu vlastnil ten zkrachovalej alkoholik předtím. Ale teď to patří mně, v katastru žádné věcné břemeno není, takže se otočte a běžte hezky po silnici.“
Vacek zrudl, zamumlal něco o pražácích, co si myslí, že jim patří svět, a demonstrativně dupal přes můj trávník celou cestu zpátky. Bylo mi jasné, že s těmahle lidmi se po dobrém nedomluvím.
Plot dělá dobré sousedy
Další dny to zkoušeli další. Sem tam nějaká babka s taškou, sem tam děcka na kolech. Všichni byli zvyklí si přes moji zahradu zkracovat cestu na náves nebo k rybníku. Ignoroval jsem jejich naštvané pohledy, prostě jsem si na internetu našel firmu a objednal ten nejvyšší a nejmasivnější plot, co místní vyhláška povolovala.
Zrovna když jsem šel do místního malého Coopu pro čerstvý chleba, potkal jsem Vackovu manželku. Nesla v obou rukách obrovské narvané tašky, a jak se snažila otevřít dveře od obchodu, jedna se jí protrhla a cibule se rozkutálely po celých schodech.
Automaticky jsem se sehnul, začal jí to sbírat a hodil jí to do své prázdné plátěnky. „Dobrý den, paní Vacková, nechte to na mně, já vám to donesu až k brance, stejně mám cestu,“ řekl jsem s tím nejmilejším úsměvem, co umím vykouzlit.
Stará paní byla úplně zaskočená. Celou cestu mi vyprávěla, jak ji bolí kolena a jak je ten její starý k ničemu. Když jsme došli k jejich rozpadlému plotu, dokonce mi chtěla dát vajíčka jako poděkování. Odmítl jsem to s tím, že sousedská výpomoc je přece samozřejmost, a rozloučil se.
Hned jak jsem zabouchl dveře svého domu, vytočil jsem číslo na dodavatele plotu a připlatil si dvacet tisíc za expresní montáž už na tenhle víkend, abych ty její blbý slepice už nikdy nemusel z okna vidět.
V sobotu ráno přijela parta Ukrajinců s bagrem a začali vrtat díry pro sloupky. Řev motorů se rozléhal po celé vesnici. Stál jsem s kávou na zápraží a sledoval, jak se u hranice mého pozemku začínají srocovat místní.
Vacek tam stál, opíral se o vidle a něco řval přes hluk bagru. Nechal jsem je makat až do večera, kdy stála pevná dřevěná hradba, která tu vesnici definitivně rozřízla napůl. Cesta do lesa, která trvala pět minut, se jim najednou protáhla na dva kilometry po prašné silnici kolem kravína.
Dron jako pádný argument
V pondělí večer na mě někdo zazvonil u nové kované brány s videotelefonem. Byl to starosta. Zavalitý chlap v manšestrákách, co se pořád potil na čele. Pustil jsem ho na dvůr, ale do domu jsem ho nezval, nechal jsem ho stát na příjezdové cestě z čerstvě položené zámkové dlažby.
„Pane inženýre, máme tu takový nemilý problém,“ začal a otíral si čelo kapesníkem. „Ta vaše hradba… Lidi si stěžují. Víte, my tady na vesnici držíme při sobě. Nechceme to hrotit, ale pokud ten plot trochu neposunete a nenecháte nám tam průchod, zastupitelstvo by mohlo mít velký problém schválit vám stavební povolení na tu přístavbu garáže. A víte, jak to je se zimní údržbou. Ten pluh k vám do kopce občas prostě nedojede.“
Koukal na mě s takovým tím sebevědomým úšklebkem vesnického bose, který má pocit, že má všechny karty v rukávu.
Vytáhl jsem z kapsy svůj iPad, pomalu ho odemkl a otevřel si složku s fotkami. O víkendu jsem si totiž jen tak pro zábavu lítal s dronem nad vesnicí a mapoval si okolí.
„Podívejte se na tohle, pane starosto,“ otočil jsem obrazovku k němu. Byla na ní detailní fotka jeho pozemku z ptačí perspektivy. „Katastrální mapa ukazuje, že ta vaše nová pergola a kůlna na dřevo stojí asi metr na obecním. A ta černá trubka, co vede od vašeho septiku přímo do toho potoka za vaším domem… to by inspekci životního prostředí asi docela zajímalo. Nemyslíte?“
Starostovi úšklebek zmizel z tváře tempem, které vyráželo dech i úředníkům. Kapesník, který předtím žmoulal v ruce, mu najednou zůstal nehybně viset ve vzduchu. Zrudl tak, že to bylo vidět i v šeru nastupujícího večera.
„Vy… vy jste mě špehoval?“ vykoktal a udělal krok dozadu.
„Já si jen fotil krajinu ze vzduchu, pane starosto. Nádherná příroda tady. Byla by škoda, kdyby ji nějaký nelegální odpad zničil,“ usmál jsem se a iPad zase zamkl. „Takže k té garáži. Předpokládám, že na nejbližším zasedání to projde bez zbytečných průtahů. A ten pluh letos v zimě přijede až k mojí bráně. Nebo se pletu?“
Stál tam, těžce oddychoval a díval se střídavě na mě a na ten můj nový dvoumetrový plot. Pak beze slova bez pozdravu vypadl z brány. Když za ním zapadla západka elektronického zámku, spokojeně jsem si protáhl záda.
Od toho dne je ve vesnici naprostý klid. Moje garáž se už vesele staví, povolení prošlo rychlostí, kterou by mi v Praze mohli jen závidět. Sousedé se na mě na ulici mračí, když projíždím ve svém SUV, a Vacek občas z dálky zlostně máchne rukou, když musí jít na houby tou dvoukilometrovou oklikou kolem smrdutého kravína.
Zrovna teď na mobilu dálkově zapínám vyhřívání bazénu, nastavuju teplotu na krásných devětadvacet stupňů a jdu si k baru namíchat gin s tonikem.
