Článek
Sedím u svého malého kosmetického stolku, který mám nacpaný v rohu našeho obýváku mezi sušákem na prádlo a klecí s křečkem. Vzduchem voní jahodový olejíček na kůžičky, z televize křičí nějaká nekonečná turecká telenovela a já si pečlivě piluju palec do dokonalé mandle.
Radek zrovna dorazil z odpolední šichty ve skladu. Práskl taškou s montérkami do chodby, vyzul si ty svoje smradlavé pracovní boty a těžce se svalil na gauč vedle hromady nevyžehlených triček. Vypadal úplně vyšťaveně, pod očima měl kruhy a pleš se mu leskla potem.
„Tak jsem včera hodila plato s práškama do koše, Radouši,“ prohodila jsem jen tak mimochodem a sfoukla si prach z nehtu. „Pátý by se nám do toho dětskýho pokoje k těm třem mladším ještě s přehledem vlezlo, když koupíme trojpatrovou postel.“
Radek vykulil oči, až mu z nich málem vypadly kontaktní čočky. Okamžitě se posadil a chytil se za hlavu. „Simono, ty ses úplně zbláznila! Vždyť sotva poplatíme zálohy na plyn a ty zimní boty pro kluky stály minulý týden trojku! Já už nemůžu brát další přesčasy, vždyť mi praskne cévka.“
Jen jsem se zasmála a sáhla po broskvovém gellaku. Otevřela jsem lahvičku a začala si natírat první vrstvu. „Nebuď takovej cíťa. Na další dítě dostaneme vyšší přídavky, mateřská se mi zase pěkně prodlouží a město nám třeba konečně přidělí ten větší byt, co o něj už dva roky žádám.“
Radek začal hysterčit, šermoval rukama ve vzduchu a stěžoval si, že on to živit prostě nebude. Já ho nechala vyvztekat. On absolutně nechápe ty dlouhodobé horizonty, vidí jen složenky na další měsíc a cenu rohlíků v Kauflandu.
Čím víc dětí, tím větší jistota
Když máte jedno nebo dvě děti, je to obrovský risk. Co když z nich vyrostou nějací pobudové s dluhy? Nebo se odstěhují do Austrálie a pošlou vám k Vánocům leda pohled s klokanem? Já jich plánuju mít šest. To je čistá matematika.
Dvě budou průměrný a budou rády, když poplatí vlastní hypotéku, jedno se třeba nepovede vůbec. Ale minimálně dvě nebo tři se dostanou na nějakou slušnou školu, udělají kariéru a ten pocit viny, že se musí postarat o chudou, obětavou matku, jim prostě vštípím včas.
Z kuchyně najednou vyběhl náš pětiletý Míša, zakopl o pohozený dřevěný vláček a rozplácl se nosem přímo na hranu konferenčního stolu. Spustil strašlivý, uši drásající řev. Radek se ani nezvedl, jen si unaveně promnul obličej rukama, tak jsem musela já.
Dřepla jsem si k němu a vzala ho do náruče. Cítila jsem, jak se mi to malé, ubrečené tělíčko tiskne k hrudníku. V hrudi se jí na vteřinu sevřelo něco, co vzdáleně připomínalo svědomí, ale hned to bylo pryč. Pohladila jsem ho po vlasech, ofoukla mu červené čelo a pevně ho objala.
„Vidíš, jak se o tebe maminka stará a zachraňuje tě, když to bolí?“ zašeptala jsem mu do ucha, zatímco mi fňukal do ramene. „Za tohle mi jednou koupíš vilu s bazénem někde v teple, viď, že jo?“ Plácla jsem ho po zadku, posadila ho zpátky na koberec a moje chvilková slabost byla ta tam. Zase to byla jen investice.
Pod mojí střechou platí moje pravidla
V tu chvíli do obýváku vpadla moje sedmnáctiletá dcera Nela. Měla na sobě zástěru z místní kavárny, voněla po přepáleném mléce a tvářila se, jako by právě vyhrála v loterii. V ruce vítězoslavně držela naditou obálku s první výplatou z víkendové brigády.
„Mami, tati, vydělala jsem si skoro pět tisíc,“ oznámila hrdě a hodila obálku na jídelní stůl, kde ležely nezaplacené účty. „Koupím si za to ten přípravný kurz na vejšku do Prahy. A rovnou říkám, že o víkendu už ty dva malý smrady hlídat nebudu, zapsala jsem si další směny, abych si našetřila na kauci za intr.“
Přestala jsem si lakovat nehty. Ruku jsem dala do UV lampy a podívala se na ni. Byla tak dojemně naivní.
„To je od tebe moc hezký, Nelinko, ale ty peníze půjdou do rodinného rozpočtu,“ řekla jsem úplně klidně. „Bydlíš tu, svítíš, topíš, jíš jídlo z naší lednice. Dokud žiješ pod mojí střechou, budeš přispívat.“
Nela ztuhla. Úsměv jí okamžitě spadl z tváře. „Cože? To jsou moje vydřený peníze z brigády! Já si chci šetřit, abych odsud mohla v osmnácti vypadnout a nehrát tady bezplatnou chůvu tvým dalším harantům!“
Otočila se na Radka s naprostou zoufalostí v očích. „Tati, řekni jí něco! Vždyť to není normální, ona mi chce sebrat to jediný, co jsem si sama vydělala!“
Radek jen sklopil zrak na svoje propocené ponožky a zamumlal něco neurčitého o tom, že by aspoň tisícovku pustit mohla, když je teď všechno drahý. Byl úplně k ničemu, přesně jako vždycky.
„Pěkně mě poslouchej, holčičko,“ řekla jsem tvrdě a vytáhla ruku z lampy, abych zkontrolovala vytvrdnutí laku. „Zákon mluví jasně. Dokud studuješ, musíme tě živit, ale jakmile začneš vydělávat, máš povinnost se podílet na chodu domácnosti. Můžeš si vybrat. Buď mi dáš půlku výplaty na ruku, nebo zítra odhlásím ty tvoje obědy ve školní jídelně a můžeš si jídlo platit z vlastního.“
Nela zrudla vzteky. Popadla obálku a křečovitě ji zmáčkla v pěsti. „To mě spíš vyhoďte rovnou na ulici! Nenechám se od tebe dojit! Zdrhnu hned po maturitě a už mě v životě neuvidíte. Nečekej, že ti v budoucnu dám byť jen korunu!“
Opřela jsem se do polštářů na gauči a sladce se na ni usmála. „Jasně, běž. Běž do Prahy a užij si to. Ale pamatuj si, že vyživovací povinnost platí i obousměrně. Jakmile já půjdu do důchodu a moje penze mi nebude stačit na slušný život, stát si to vezme rovnou z tvýho doktorskýho platu. O to se už postarám.“
Zírala na mě s otevřenou pusou, jako bych na ni mluvila čínsky. Zkusila se ještě chvíli hádat, křičela něco o tom, že mě udá na sociálku za psychické vydírání, ale hlas se jí už třásl a po tvářích jí tekly slzy. Já jsem jen pokrčila rameny a ukázal na stůl.
„Můžeš mě zkusit zažalovat. Ale do tý doby dej na stůl dva a půl tisíce, nebo jdu hned teď zrušit tu drahou wifinu, přes které si stahuješ ty svoje materiály do školy,“ ukončila jsem debatu.
Nela se nahlas rozbrečela. Hodila zmuchlané bankovky na stolek takovou silou, až se rozsypaly křupky z nedaleké misky, a práskla dveřmi od svého pokoje tak silně, že ze zdi spadl kalendář. Radek si s těžkým povzdechem otevřel plechovku levného piva a dělal, že hrozně zaujatě sleduje reklamu na prací prášek.
