Článek
Stojím v předsíni našeho pardubického bytu a pečlivě si do sportovní tašky skládám zablácené kopačky, které jsem před hodinou pro jistotu protáhl záhonem za barákem. Z kuchyně voní pečené kuře, které mi Lenka chystá k večeři, abych měl po tom „těžkém sportovním výkonu“ dostatečný přísun bílkovin.
Lenka se opírá o futra, v ruce drží utěrku a pátravě si mě prohlíží. Je jí pětatřicet, pracuje na přepážce v bance a poslední dobou má pocit, že musí auditovat i naše manželství.
„Kamile, fakt musíš chodit hrát každý čtvrtek? Minule jsi kulhal celý víkend a doktor ti ten meniskus zakázal namáhat,“ zkouší to s tou svou starostlivou intonací, která mě vždycky spolehlivě pobaví.
Hodím do tašky ještě ručník a nasadím ten nejodhodlanější výraz, jaký umím. „Leni, víš, že mi táhne na čtyřicet. Jestli se teď přestanu hýbat, tak dopadnu jako můj fotr. Chci tu pro tebe a pro malou být co nejdéle ve formě, tak mě v tom prosím tě podporuj.“
Dala mi pusu na tvář, vtiskla mi do ruky láhev s iontovým nápojem a popřála mi, ať mi to střílí. Jakmile se za mnou zaklaply dveře od bytu, tu modrou břečku jsem rovnou vylil do květináče na chodbě a prázdnou flašku hodil do kufru svého starého Passata. Nemám rád, když se mi tyhle chemické směsi míchají v žaludku s kvalitním rumem.
Cesta z Polabin na okraj města mi trvala asi deset minut. Zaparkoval jsem za rohem nenápadné budovy s blikajícím neonovým nápisem Cabaret Flamingo. Tašku s kopačkami jsem nechal v autě a bundu si přehodil přes rameno. Ten pocit, když člověk vezme za těžkou koženkovou kliku a vejde do toho přítmí vonícího po parfémech a dýmu, je stokrát lepší než zápach ze zpocených dresů.
Třetí poločas v Cabaretu Flamingo
Uvnitř už hrála hlasitá hudba a u baru sedělo pár unavených chlapů v oblecích. Já zamířil rovnou ke svému oblíbenému stolu v rohu. Obsluha mě tu už zná, takže mi přistála na stole sklenička dvanáctiletého Diplomatica dřív, než jsem si stihl sundat sako.
Zrovna když jsem si upil, všiml jsem si, jak nějaký opilý kravaťák hrubě tahá servírku za ruku, když mu nesla účet. Holka vypadala, že se každou vteřinu rozbrečí, pod očima měla tmavé kruhy a snažila se mu marně vysmeknout.
Zvedl jsem se, došel k nim a vzal toho chlapa za rameno. „Pusť ji, frajere. Nevidíš, že toho má plné brýle? Zaplať a neotravuj.“ Chlápek něco zablekotal, ale pustil ji. Servírce jsem pak do kapsy zástěry strčil pětistovku, co jsem měl nachystanou na dýško. Usmála se na mě, celá vděčná, a mně to udělalo hrozně dobře. Cítil jsem se jako ten největší formát v podniku.
Hned vzápětí jsem si ale mávl na Nikolu, černovlásku s potetovaným stehnem, a vytáhl z peněženky dva tisíce z našeho společného účtu, které jsme včera s Lenkou vybrali na zálohu za letní tábor pro dceru. Nikola se usmála, chytla mě za ruku a odtáhla mě do zadního salonku, kde červené žárovky milosrdně zakrývají všechny nedokonalosti. Ty peníze tam na recepci klidně můžu donést o týden později, nikdo se kvůli tomu nezblázní.
O dvě hodiny a tři rumy později jsem v koupelně klubu provedl svůj standardní rituál. Stříkl jsem si trochu vody do vlasů, abych vypadal zpoceně, a do podpaží jsem si nastříkal ten nejlevnější, nejvíc chemický deodorant, co se prodává v drogerii. Musí to smrdět jako opravdová chlapská šatna.
Když jsem odemkl dveře našeho bytu, bylo něco po jedenácté. Všude tma. Potichu jsem zul boty a chtěl se proplížit do koupelny, ale v kuchyni se najednou rozsvítila lampička.
Lenka tam seděla u stolu. Před sebou měla otevřený tablet, hrnek s vystydlým čajem a výraz, jako by právě odhalila mezinárodní spiknutí.
„Jaký byl fotbal, Kamile?“ zeptala se. Hlas měla nepřirozeně klidný.
„Super, Leni, sice jsme prohráli o dva góly, ale já dal jednu tyčku,“ řekl jsem uvolněně a začal si rozepínat mikinu. „Jdu se osprchovat, jsem úplně hotový.“
Lekce z moderního gaslightingu
Lenka prstem poklepala na displej tabletu. „To je zajímavý. Protože tvoje chytré hodinky Garmin, co máš synchronizované s naším rodinným tabletem, ukazují, že tvůj tep za celý večer nepřekročil osmdesát úderů za minutu.“
Zastavil jsem se v pohybu. Sakra. Úplně jsem zapomněl, že tu aplikaci na jaře propojila, když jsme si dělali tu společnou fitness výzvu.
„A to není všechno,“ pokračovala a prsty zabořila do stolu, až jí zbělely klouby. „GPS lokace ukazuje, že jsi od sedmi do desíti večer neseděl na stadionu, ale v průmyslové zóně za nádražím. Co jsi tam dělal, Kamile? S kým tam jsi?“
Dívala se na mě, oči se jí nebezpečně leskly a čišela z ní naštvanost. Zhluboka se nadechla, jako by se chystala spustit křik a začít mi balit kufry. Měla to perfektně připravené. Běžný chlap by se v tu chvíli začal potit, koktat a vymýšlet si něco o pracovní schůzce nebo by se rovnou přiznal.
Já jsem si ale pomalu zapnul mikinu zpátky, došel k lednici, vytáhl si plechovku piva a s naprostým klidem si ji s hlasitým syčením otevřel.
„Ty mě sleduješ, Lenko?“ zeptal jsem se zklamaně, hlasem plným hlubokého, zrazeného smutku. „Ty fakt sedíš doma ve tmě a trackuješ moje zdravotní data, abys mě mohla kontrolovat?“
Zarazila se. Tohle nečekala. „Neodváděj pozornost! Ptala jsem se tě, kdes byl!“
Opřel jsem se o linku a podíval se na ni, jako by mě právě podrazila před celou kabinou. „Hodinky jsem nechal v tašce v kufru auta, protože mě od rána tahalo zápěstí a ten pásek mě dřel. A auto jsem musel nechat za nádražím u haly, protože u stadionu zase rozkopali příjezdovou cestu a nedalo se tam píchnout ani kolo. Na hřiště jsem došel pěšky. Hrál jsem asi deset minut, pak mě píchlo v tom koleni, tak jsem si zbytek zápasu sedl na střídačku a jen jsem se díval, abych si to nezhoršil, přesně jak jsi mi radila.“
Lenka otevřela pusu, ale nevyšla z ní ani hláska. Dívala se na tablet, pak na mě, a v očích jí začala hlodat ta nádherná, čistá nejistota.
„Chtěl jsem ti ušetřit nervy s mým kolenem, tak jsem ti to radši neřekl,“ pokračoval jsem a zavrtěl hlavou. „Ale to, že nedokážeš přežít jeden můj večer s klukama, aniž bys mě lustrovala přes GPS jako nějakýho kriminálníka… To je fakt toxický, Leni. Upřímně, dost mě to děsí. Takhle si naše manželství fakt nepředstavuju.“
„Kamile, já… já jsem tě nechtěla špehovat, mně to jen vyskočilo jako notifikace,“ začala couvat a hlas se jí najednou třásl úplně jinak. Už to nebyla soudkyně, byla to provinilá holka, co sáhla na cizí věc.
„Nech to být. Nemám na tohle energii,“ odbyl jsem ji mávnutím ruky. Postavil jsem nedopité pivo na stůl, vzal si svou tašku a nechal ji tam sedět.
Zavřel jsem se v koupelně a pustil horkou sprchu naplno. Zatímco voda narážela do kachliček, sedl jsem si na okraj vany a vytáhl z kapsy mobil. Na WhatsAppu svítila zpráva od Nikoly s poděkováním za velkorysý večer a srdíčkem. Odepsal jsem jí, ať mi na příští čtvrtek rezervuje ten zadní salonek rovnou na tři hodiny, a začal jsem si pomalu rozvazovat tkaničky.
