Článek
Sedím v našem obýváku s výhledem na olomoucké sídliště a sleduju, jak tchyně opatrně rozbaluje takový ten starý, zašlý sametový pytlík. Jmenuje se Marie, je jí něco přes šedesát a na tenhle moment se klepala od chvíle, co jsem na rodinném obědě oznámila, že čekáme kluka.
„Tohle měl už pradědeček Josef, pak dědeček Josef, tvůj otec Josef a tys ho měl taky, Pepíčku,“ rozplývala se a vytáhla na světlo stříbrné chrastítko.
Bylo to hnusné, zoxidované a upřímně bych to nedala do ruky ani našemu kocourovi, natož svému dítěti. Ale usmála jsem se. Dokonce jsem vstala, došla k ní a láskyplně jí narovnala límeček u halenky, který měla ohnutý. Pak jsem jí přelila ten její oblíbený drahý sypaný čaj, co si kupuju jen pro ni, a naservírovala jí ho do parádního porcelánu po mojí babičce. Měla jsem takový ten nečekaně milý pocit, že se o ni v tu chvíli fakt hezky starám, když tu tak sedí s těmi svými dojatými slzami na krajíčku.
Pak jsem se podívala na to chrastítko, ten pocit mě hned přešel a já ho hodila za hlavu.
„To je ale krásná tradice, Maruško,“ řekla jsem sladce a opřela se o linku. „Hrozně si toho vážíme.“
Pepa vedle mě vypadal, že právě vyhrál v loterii. Byl stoprocentně přesvědčený, že se náš kluk bude jmenovat po něm. Pět generací Josefů. Ani náhodou. Nehodlám rodit starýho dědka, co bude mít už v porodnici zaděláno na to, že mu všichni budou říkat Pepo, čímž ho automaticky odsoudí k životu s pivem v ruce a pupkem přes pásek.
Pepa je tvárný, když se ví, kam zatlačit
Neříkám věci na rovinu, když vím, že by to znamenalo zbytečný řev a scény. Kdo by to dělal? Pepa je ajťák, hodnej kluk, ale strašně tvárnej. Stačí jen vědět, na jaké tlačítko zmáčknout.
Ten samý večer montoval postýlku z Ikei. Šlo mu to příšerně, každou chvíli mu spadl inbus a nadával u toho jak dlaždič. Stála jsem ve dveřích s hrnkem kakaa a sledovala ho.
„Lásko, já tak přemýšlela o tom jméně,“ začala jsem úplně nevinně a podala mu zapadnutý šroubek z koberce.
„No, vždyť je to jasný, bude to malej Pepík. Máma už mu plete deku s monogramem, říkala to,“ zafuněl zpod roštu, aniž by se na mě podíval.
Povzdechla jsem si, jako by na mě padla tíha celého světa. „Víš, mě to hrozně mrzí, ale já když slyším jméno Josef, tak se mi vybaví jen ten můj úchylný prastrýc, co nosil nátělník od hořčice, smrděl pivem a pořád mě na rodinných oslavách plácal po zadku. Já k tomu jménu mám prostě fyzický odpor.“
Pepa vylezl zpod postýlky, ve vlasech piliny, a tvářil se ublíženě. „Ale já jsem taky Josef. To ti nevadí?“
„Ty jsi můj Pepa. To je něco jiného,“ pohladila jsem ho po tváři. „Ale když si představím, že to jméno říkám na naše nevinné miminko… Úplně to ve mně zabíjí jakouiv přitažlivost. Fakt se bojím, že jak mu začnu říkat Pepíku, tak s tebou už nikdy nic nebudu mít, protože se mi to psychologicky spojí s tím slizkým strýcem. Úplně mi to zablokuje hlavu.“
To ho zarazilo. Pepa má svoje priority a manželský sex je u něj na předních příčkách. Nechala jsem to na něj působit. Nic víc jsem neřekla, jen jsem dopila kakao a šla spát.
Další dva týdny jsem mu pokaždé, když udělal nějakou trapnou chybu – třeba když rozbil talíř nebo zapomněl koupit vajíčka – řekla s povzdechem: „No jo, celej Josef.“ Postupně začal sám couvat. Našel si někde na internetu statistiky, že jméno Josef je na ústupu, že to zní stařecky a že děti s tradičními jmény jsou častěji obětí šikany. Jen jsem přikyvovala a tvářila se, jak moc mě mrzí, že tu jejich slavnou tradici asi budeme muset porušit.
Dostala jsem ho přesně tam, kam jsem potřebovala. Sám mi navrhl, že bychom měli zkusit něco modernějšího.
Válka o rodný list začíná
Všechno šlo naprosto hladce, dokud tchyně nenarazila na předvyplněné papíry do porodnice, co ležely na komodě v chodbě.
Byla u nás zrovna o víkendu hlídat, když jsme s Pepou jeli do Ikei pro zbytek věcí. Vrátili jsme se s taškami, odemkli a ona stála uprostřed obýváku, ty moje papíry v ruce, a celá se klepala vzteky. Byla rudá až za ušima.
„Tobiáš?! Vy ho chcete pojmenovat Tobiáš?!“ křičela, až jí přeskakoval hlas, a mávala těmi dotazníky ve vzduchu.
Pepa okamžitě pustil tašky na zem a sklopil uši jako zpráskaný pes. „Mami, my jsme si to s Klárou ještě chtěli probrat… to byl jen takový nástřel…“
„Tohle je konec naší rodiny! Pět generací, vy to prostě zahodíte kvůli nějakému… psímu jménu?!“ prskala Marie a ukázala na mě třesoucím se prstem. „To je tvoje práce, ty jsi ho zmanipulovala! Můj syn by tohle svému otci nikdy neudělal!“
Sundala jsem si kabát, pomalu ho pověsila na věšák, srovnala si boty do botníku a pak jsem se na ni otočila. „Maruško, my jsme se s manželem shodli, že to takhle bude pro malého lepší. Pepa sám říkal, že by chtěl něco modernějšího, viď, miláčku?“
Pepa zbledl, protože věděl, že to je trochu jinak, ale nechtěl mi před matkou odporovat. Zíral do země a mlčel.
Marie vytáhla svůj poslední trumf. Probodla mě pohledem a narovnala se. „Dobře. Jak myslíte. Ale jestli se ten kluk nebude jmenovat Josef, tak zapomeňte na těch dvě stě tisíc na novou kuchyň, co jsme vám s tátou slíbili. Ani korunu nedostanete, dokud neuvidím rodný list s naším rodinným jménem. Slibovali jsme to Josefovi šestému, ne nějakému cizímu Tobiášovi.“
Tohle byla ta chvíle, kdy se to mělo zlomit. Pepa se na mě zoufale podíval. Ta slíbená suma je dost peněz, zvlášť když už jsem měla v košíku na e-shopu vybranou tu krásnou, matně černou mramorovou desku a designové spotřebiče. Očekávala, že začnu brečet, nebo že ustoupím.
Jenže já se nedám vydírat od někoho, kdo si na nedělní oběd bere silonové ponožky do sandálů.
„To je mi hrozně líto, že si ceníte vztahu se svým prvním vnukem na pár stovek tisíc, Maruško,“ řekla jsem úplně klidným, vyrovnaným hlasem a došla si do kuchyně pro sklenici vody z kohoutku. „Samozřejmě si ty peníze nechte. My mu tu kuchyň nějak zařídíme sami, i když si na ni budeme muset půjčit. Ale docela mě děsí, že by malý vyrůstal v prostředí, kde se láska podmiňuje jménem v občance a penězi. Možná bychom ty vaše návštěvy po porodu měli trochu omezit, aby z toho dusna nebyl ve stresu. Miminka to vycítí.“
Marie zůstala stát s otevřenou pusou uprostřed koberce. Ruka s papíry jí klesla podél těla. Věděla, že prohrála. Že svého jediného vnuka chce vidět mnohem víc, než chce demonstrovat moc přes svoje úspory. Beze slova práskla dveřmi a odešla. Pepa zalezl do ložnice s tím, že ho rozbolela hlava a musí si lehnout.
