Článek
Víkendová komunita u nás na chatě. Až do chvíle, kdy jsem našla jednu účtenku Bratr se švagrovou milovali sdílenou lednici. Tak jsem sbalila i toaleťák Já platila provoz, oni si do pokoje nosili delikatesy. Zastavila jsem to jedinou bednou Cizí nákup v naší popelnici mi ukázal, jakou roli v rodině doopravdy hraju Pro rodinu jsem dělala zásobovače. Výpověď jsem jim dala beze slova
Pátek, pět odpoledne. Zastavili jsme s Karlem před vráty naší rodinné chaty v Posázaví jako první. Než šel Karel nahodit pojistky a pustit vodu, otevřela jsem kufr auta a vytáhla dvě plné modré tašky z Ikey.
Lednice na chatě má takový specifický nasládlý pach, když ji po týdnu otevřete prázdnou. Vytřela jsem poličky octovou vodou a začala skládat: vajíčka, šunka, dva druhy sýra, máslo, mléko do kávy. Zelenina do spodního šuplíku, piva pro chlapy do dvířek. Do špajzky jsem narovnala těstoviny, rýži, slunečnicový olej, dvě balení Jihlavanky a pod dřez pět nových rolí toaletního papíru Zewa. Dělám to takhle už sedm let, od doby, co umřeli naši a chata připadla napůl mně a mému o devět let mladšímu bratrovi Davidovi. Jsem o dost starší, pracuju jako vedoucí lékárny, můj svět stojí na inventurách a přesném dávkování. Mám ráda, když věci fungují a když je jich dostatek.
Když o dvě hodiny později přijel David se svou novou manželkou Sabinou, nesli si od auta jen jednu malou plátěnou tašku a lahev vína. Sabina měla na sobě lněnou košili, vlasy stažené do ležérního uzlu a tvářila se, že ji ta cesta po D1 fyzicky vyčerpala.
„Ahoj! Ježíš, ten provoz, to je očistec,“ hlásila už od vrátek. Hned zamířila do kuchyně. „Já mám takový hlad, vy už jste jedli?“ Otevřela lednici, kterou jsem před chvílí naplnila. „Jé, prosciutto. To si s dovolením kousek vezmu, mně z toho cestování vždycky úplně spadne cukr.“
Vzala si víc než půlku balíčku, který jsem kupovala na nedělní společnou snídani. K tomu ukrojila obrovskou patku z čerstvého chleba, co jsem přivezla z naší pekárny. Karel se na mě od dřezu podíval, ale neřekl nic. Já taky ne. Jsem zvyklá.
V sobotu ráno jsem vstala v sedm. Karel už byl venku a štípal dřevo do zásoby. Udělala jsem si kávu a sedla si na verandu s knížkou. O půl desáté se ze schodů konečně vypotáceli mladí. Sabina si postavila na vodu a sáhla rovnou do horní poličky nad linkou. Záměrně ignorovala velkou zavařovačku s obyčejnou kávou, kterou tam sypu pro běžný provoz. Vzala ten malý stříbrný sáček výběrové zrnkové kávy, co jsem přivezla speciálně pro Karla. Otevřela ho, nasypala zrna do mlýnku a zapnula ho. Ten zvuk byl ve staré dřevěné kuchyni hrozně hlasitý.
„Dáte si taky?“ zeptala se s úsměvem, když káva překapávala do velkého hrnku.
„My už jsme měli, děkuju,“ řekla jsem od stolu.
„Moni, je strašně fajn, že se ta lednice a spíž tady tak nějak vždycky sama doplňuje,“ řekla Sabina, opřela se o linku a foukala do horkého hrnku. „My jsme včera vůbec nestihli nakoupit. David měl v práci call až do čtyř. Jsem ráda, že to tady funguje takhle komunitně.“
„Komunitně,“ zopakovala jsem to slovo. Bylo to úhledné.
„No jasně. Prostě se to tu točí. Příští víkend tu jsme s našima kamarádama ze squashe, to zas dovezeme zásoby my,“ usmála se a sedla si k telefonu.
Znělo to spravedlivě. Kdybych nevěděla, že jejich „dovezeme zásoby“ v praxi znamená, že si přivezou basu piva a speciální klobásy pro sebe a své hosty, zatímco olej, sůl, koření, toaletní papír, kávu, jar na nádobí a pytle do koše berou jako přirozený výskyt chatové přírody. Neřekla jsem na to nic. Vstala jsem, vzala rukavice a šla s Karlem plejt záhony. Hádky mě unavují. Brala jsem to jako daň za to, že na chatě je jinak klid.
V podvečer jsme grilovali maso, co jsem naložila už ve čtvrtek odpoledne doma. David mi po druhé skleničce vína položil ruku na rameno.
„Ségra, co ti dlužím za to maso? Ať to máme srovnaný.“
Vždycky se zeptá přesně takhle. Kdybych řekla konkrétní částku, tvářil by se, že ho chci u grilu úřednicky oškubat, nebo by mi dal stovku s tím, že to se přece v rodině nějak ztratí.
„To je dobrý, Davide. Ber to jako pozornost podniku,“ řekla jsem.
„Tak aspoň to víno je na nás,“ ukázal s velkým gestem na lahev, co včera přivezli. Stála v supermarketu asi sto padesát korun. Maso stálo šest stovek, vůbec nepočítám ten zbytek pátečního nákupu za dalších dvanáct set.
Zlomilo se to v neděli dopoledne. Mladí šli na procházku do lesa a Karel odjel do vesnice do železářství. Šla jsem vynést papír do tříděného odpadu. Doma mě štve, když Karel hází do modré popelnice krabice nesložené, tady to dělají úplně všichni.
Zvedla jsem plastové víko od popelnice za kůlnou. Úplně nahoře ležela zmuchlaná papírová taška. Byla tvrdší, taková ta z lepších obchodů, se silnými uchy. Narovnala jsem ji, abych ji mohla přeložit.
Z tašky vypadl na trávu zmačkaný kousek účtenky a prázdný vakuový obal.
Zvedla jsem ten igelit. Sýr s lanýži. Cena na etiketě 320 Kč. Potom jsem vzala tu účtenku. Byla ze včerejšího odpoledne. Z té italské prodejny s delikatesami ve městě, co je pět kilometrů od chaty.
Četla jsem položky, jednu po druhé. Sušená rajčata. Čerstvé fíky. Dvě lahve Prosecca, jedna za čtyři stovky. Lanýžový sýr. Olivy. Řemeslný chléb. Celkem 1850 korun.
Stála jsem tam u popelnice s tím papírkem v ruce. Datum a čas přesně seděly na dobu, kdy v sobotu odpoledne odjeli „na otočku pro zmrzlinu“, jak říkala Sabina, když nastupovala do auta.
Takže oni si nakoupili.
Nekoupili chleba, který nám všem ráno dojedli, nekoupili mléko do kafe, nedovezli balík vod, nekoupili vůbec nic z toho, co chybělo pro společný provoz. Koupili si čistě delikatesy pro sebe, které si vynesli nahoru do své ložnice a včera večer, když jsme my s Karlem usnuli u televize, si je tam nahoře sami snědli. A na společné grilování dole, na snídaně a na ten běžný víkendový provoz používali bez mrknutí oka moje věci, abychom udrželi tu „komunitu“.
Zmačkala jsem účtenku, hodila ji do koše, zaklapla víko a šla zpátky do kuchyně.
Otevřela jsem špajzku.
Můj letitý zvyk byl takový, že v neděli odpoledne před odjezdem jsem dovezla domů jen zbytky šunky a sýra, co by se zkazily. Zbytek – těstoviny, rýži, mouku, cukr, kávu, koření, čaje, velkou lahev oleje, nový jar a role toaletního papíru – jsem automaticky nechávala v policích. Vždycky jsem si říkala, že jsme přece rodina. Že David na to zásobování nemá buňky. Že nebudu za protivnou starší sestru, co si počítá každou lžičku cukru.
Vytáhla jsem z kufru auta prázdnou plastovou přepravku na zeleninu a postavila ji doprostřed kuchyně.
Otevřela jsem horní skříňku. Vzala jsem velkou zavařovačku s Jihlavankou i ten zbytek Karlovy zrnkové kávy. Hodila jsem je do bedny.
Vzala jsem velký slunečnicový olej. Bedna.
Vzala jsem cukr, sůl, pytlíky s kořením. Roli papírových utěrek. Celý jar na nádobí i tu novou houbičku. Z lednice jsem vyndala nejen to otevřené mléko, ale i dvě úplně zavřená másla, hořčici, kečup a neotevřené balení eidamu. Nakonec jsem došla do koupelny a z dřevěné ruličky pod umyvadlem jsem vzala ty čtyři zbývající role toaleťáku, co tam ležely do zásoby.
Když se Karel vrátil z vesnice a viděl mě, jak do té zelené přepravky strkám i napůl prázdnou krabičku s ovocným čajem, jen překvapeně zvedl obočí.
„Děláme velkou inventuru?“ zeptal se potichu od dveří.
„Jenom si beru, co jsem v pátek přivezla. Místa v autě máme dost,“ řekla jsem úplně stejným tónem. Pochopil to okamžitě. Na nic se nevyptával, prostě zvedl tu těžkou přepravku a odnesl ji do kufru našeho auta.
Ve dvanáct přišli mladí z lesa. Sabina byla vysmátá, David si oprašoval zablácené boty na rohožce. Měla jsem už svoje tašky nachystané v předsíni.
„Vy už jedete?“ divil se David. „Vždyť je oběd.“
„My si radši zastavíme po cestě někde na polívku,“ zapnula jsem si lehkou bundu. „Zítra mám ranní směnu, musím doma ještě něco zařídit.“
Sabina si mezitím šla do kuchyně k dřezu umýt ruce. Slyšela jsem, jak naprázdno zavrzala dvířka od lednice. Pak se otevřela a zavřela špajzka. Vrátila se do předsíně, utírala si ruce do papírového kapesníku a tvářila se trochu zmateně.
„Moni, vy jste něco stěhovali z té spíže?“ zeptala se.
„Jenom jsem si sbalila svoje věci,“ usmála jsem se na ni. „Jak jsi ráno říkala o té sdílené ekonomice. Nám už doma vlastně došel jar a kafe, tak to aspoň nebudu muset zítra složitě kupovat po směně.“
David přišel o krok blíž. „Počkej, ty jsi vážně sbalila i ten zbytek toaleťáku a olej? Vždyť my sem přijedeme hned ve středu s tou partou ze squashe.“
Koukala jsem se přímo na něj. Nemrkla jsem. Cítila jsem se vlastně hrozně svobodně.
„No vidíš,“ řekla jsem pomalu, naprosto klidným lékárnickým hlasem. „Tak aspoň máte úplně prázdné poličky na to, co přivezete z města vy.“
Sáhla jsem pro klíče od auta, které ležely na botníku. Otevřela jsem domovní dveře dokořán. Z prázdné kuchyně bylo slabě slyšet, jak v té tiché, vybílené lednici naskočil kompresor.
„Zavřete pak okenice a nezapomeňte zamknout,“ řekla jsem Davidovi a vyšla ven k autu.
