Článek
Začalo to vlastně jako v každé z těch hloupých romantických komedií. Jakub hrál první lajnu v extralize a já na něj narazila ve VIP zóně jednoho pražského klubu. Já zrovna fotila plavky pro nějaký bezejmenný e-shop s módou a on platil drinky celému stolu. Slovo dalo slovo, zaplatil mi taxíka a za necelý měsíc už jsem si stěhovala krabice do jeho obrovského mezonetu na Vinohradech.
První týdny byly úžasné. Zahrnoval mě kabelkami od Diora, tahal mě po večeřích v Alcronu a já měla plný Instagram fotek, ze kterých moje bývalé spolužačky na Moravě praskaly závistí. Idylka. Jenže pak začala tvrdá sezóna a u Jakuba konečně vylezlo na povrch, co je zač.
Byl to totální pošuk. Magor přes rituály. V den zápasu jedl přesně ve 14:15 suché kuře s rýží a já u toho musela sedět na barové stoličce a mlčet, aby se mohl soustředit. Když jsem jednou omylem zavadila o stůl a rozsypala sůl, vyhodil celý talíř do koše a donutil mě uvařit mu novou porci. Vadilo mu i to, jak dýchám.
To nejhorší ale přicházelo v noci. Jakub, ten téměř dvoumetrový obránce, co na ledě s úsměvem lámal protihráčům klíční kosti, měl panický strach ze tmy. Spal s rozsvícenou designovou lampičkou. A co bylo úplně nejvíc psycho – měl pod polštářem schovaný ortodontický dudlík pro dospělé. Prý ho to uklidňovalo po obrovském stresu z ledu.
Když jsem ho s tím viděla poprvé, málem jsem se udusila smíchy do peřiny. Vypadal jako přerostlé mimino s plnovousem. Na vteřinu mi ho bylo vlastně docela líto. Působil zranitelně, jako ztracený kluk, který vůbec neví, co se sebou. Chtěla jsem ho pohladit po vlasech a uvařit mu kakao. Pak mi ale pohled sjel na noční stolek, kde ležely pohozené klíčky od jeho nového Mercedesu G, a lítost mě okamžitě přešla.
Vydržela jsem tenhle cirkus půl roku. V únoru mu ale začalo hodně špatné období, tým prohrával jeden zápas za druhým a Jakub byl doma nesnesitelný. Jednoho večera mi sprostě sebral moji zlatou kreditku, kterou mi předtím sám dal k Vánocům. Prý moc utrácím za nesmysly a on potřebuje klid na blížící se play-off, ne neustále řešit pípající výpisy z banky v mobilu.
To přehnal. Já nejsem nějaká poslušná puťka, co bude sedět doma na zadku a čekat, až jí pan hokejista milostivě koupí kávu.
Kdo dřív přijde, ten dřív bere
Začala jsem jednat. Jakub měl v šatně obrovskou prosklenou vitrínu a v ní sbírku luxusních hodinek. Bylo jich tam asi patnáct, všechny se točily v těch drahých natahovacích boxech. Vyhlédla jsem si jedny masivní zlaté Rolexky Day-Date, které už přes dva měsíce nenosil, protože prý měly špatnou karmu z nějakého prohraného finále. Rovnou jsem je vyndala a hodila si je do kabelky mezi lesky na rty.
Plán byl úplně jednoduchý. Večer mu oznámím, že se vracím k matce, sbalím si kufry a ty hodinky hned zítra střelím v Pařížské přes jednoho spolehlivého známého. Jenže Jakub se vrátil z tréninku o dvě hodiny dřív a překvapil mě.
Když jsem si zrovna cpala drahé lodičky do kufru v ložnici, rozrazily se dveře. Stál tam ve zpocené teplákovce a tvářil se, jako by právě objevil mrtvolu. V ruce svíral ten prázdný box od hodinek.
„Kde jsou?“ zasyčel na mě. Hlas měl hluboký a nebezpečně klidný.
„Nemám absolutně tušení, o čem mluvíš, miláčku,“ odsekla jsem mu a dál pečlivě skládala svoje hedvábné košilky do zavazadla. „Asi je vzala ta nová uklízečka. Říkala jsem ti už minulý týden, že ta paní je mi nesympatická a krade nám jídlo z lednice.“
Přistoupil ke mně dvěma dlouhými kroky, chytil moji koženou kabelku, obrátil ji dnem vzhůru a vysypal celý obsah na postel. Zlaté hodinky s těžkým žuchnutím dopadly přímo na bílou matraci. Jakub zrudnul vzteky tak, že mu naběhla žíla na čele.
„Ty jsi normální zlodějka, Sabino. Obyčejná, sprostá dívka se zájmem o jeho portfolio,“ křičel na celý byt a ukazoval na mě tlustým prstem. „Okamžitě vypadni z mýho bytu! Nic si nevezmeš. Ty hadry, boty i šminky jsem platil já ze svýho, takže to tu všechno zůstane. A jestli se jenom pokusíš něco z toho odnést, volám policii a zničím tě. Skončíš s igelitkou v ubytovně.“
Postavila jsem se přímo proti němu. Byl o hlavu vyšší a mohl by mě rozmáčknout jednou ranou, ale já moc dobře věděla, že to neudělá. Profesionální sportovci s lukrativními smlouvami si na tyhle věci dávají sakra velký pozor.
Usmála jsem se, došla k jeho nočnímu stolku a vytáhla ze šuplíku jeho soukromý telefon. Odemkla jsem ho jeho obličejem dřív, než vůbec stihl uhnout.
Kompromitující materiál má svou cenu
„Voláme poldy hned teď, nebo jim chceš nejdřív pustit to tvoje noční video?“ zeptala jsem se sladce a ustoupila o krok dozadu.
Jakub zmateně zamrkal. „Jaký video?“
Sáhla jsem do kapsy kalhot, vytáhla svůj mobil a pustila mu ten nádherný záznam z minulé středy. Byly tři hodiny ráno. Jakub ležel v posteli, pevně objímal svůj péřový polštář a v puse měl narvaný ten dětský dudlík. K tomu všemu si ze spaní potichu broukal znělku z nějaké pohádky. Byla to čistá potupa v nejostřejším detailu.
Jeho výraz se změnil z agresivního na vyděšený během zlomku vteřiny. Zbledl tak, že mu pod tmavými vousy prosvítala kůže.
„Smaž to,“ vyhrkl zoufale a natáhl obrovskou ruku po mém displeji.
Rychle jsem ucukla. „Ale no tak, nedělej scény. Víš, jak by tohle zajímalo kluky v kabině? Kapitán drsňáků z extraligy spí s dudlíkem a zpívá si u toho. A co by na to řekl bulvár? Myslím, že za tenhle exkluzivní materiál by mi v redakci zaplatili mnohem víc než za ty tvoje hodinky.“
Stál tam úplně strnulý. Zhluboka, trhaně dýchal a očima těkal mezi mým obličejem a mým telefonem. Moc dobře mu došlo, že v tvrdé hokejové kabině by tohle znamenalo okamžitý konec. Spoluhráči by ho rozcupovali na kousky a fanoušci by mu to při každém nástupu na led připomínali.
„Co přesně chceš?“ zeptala jsem se nakonec zlomeným šeptem. Vypadal u toho přesně tak uboze, jako když po nocích cucal ten svůj plastový nesmysl.
Přešla jsem klidně zpátky k posteli a sebrala z matrace ty zlaté Rolexky. Pomalým pohybem jsem si je zapnula na zápěstí. Byly mi samozřejmě obrovské, klouzaly mi až k lokti, ale i tak vypadaly fantasticky.
„Tyhle si nechám jako malé odstupné za svůj ztracený čas s tebou,“ oznámila jsem mu vyrovnaným tónem a pohladila ciferník. „Kufry si v klidu dobalím zítra ráno, dneska spím v hostinském pokoji na konci chodby. A ty mi rovnou teď převedeš na účet sto tisíc korun jako kauci na můj novej byt. Když ty prachy do oběda dorazí, to video smažu. Slibuju.“
Chtěl něco říct, otvíral pusu, chtěl se hádat o peníze, ale zmohl se nakonec jen na tiché, odevzdané přikývnutí. Pak se pomalu otočil a vypadal, jako by mu právě vypustili všechen vzduch. Za chvíli jsem slyšela cinknutí skleničky a šplouchání něčeho tvrdého.
Dneska brzy ráno mě probudilo hlasité pípnutí bankovní aplikace v telefonu. Částka sto tisíc korun byla úspěšně připsána na můj běžný účet. Zabalila jsem si pečlivě všechny svoje luxusní věci, boty i drahé kosmetické taštičky a zavolala si Uber Black. To video jsem z mobilu samozřejmě vůbec nesmazala. Uložila jsem si ho do zaheslované složky na soukromém cloudu. Člověk nikdy neví, kdy bude znovu potřebovat rychlou finanční injekci na horší časy.
Právě teď sedím v prosklené kavárně v Pařížské ulici a piju předražené flat white. Přede mnou na mramorovém stole leží lesklá červená krabička s novým diamantovým náramkem od Cartier, který jsem si před pěti minutami koupila za peníze utržené z těch jeho hodinek. Tlačily mě na ruce a vážně se blbě nosily.
