Článek
Když jsem se rozhodla, že k Marii přestanu chodit, chtěla jsem jí hlavně začít chybět. To se mi nepřiznává snadno. Měla jsem připravené rozumnější vysvětlení: potřebuju se odpoutat, nechci se nikomu vnucovat, po rozvodu musí některé věci skončit. Všechno to byla částečně pravda. Jen jsem si zároveň představovala, jak se Tomáš dozví, že už u jeho matky nebývám, a zeptá se proč.
Nevím, co přesně měl udělat potom. Snad zalitovat. Nechtěla jsem se k němu vrátit, aspoň tak jsem to říkala každému, kdo se zeptal. Ale přála jsem si mít nějaký význam i v jeho životě, do kterého už jsem nemohla nahlížet jinak než přes jeho matku.
Naše středy původně vznikly docela obyčejně. Tomáš míval trénink a já končila v práci dřív. Marie bydlela v Kolíně patnáct minut pěšky od kanceláře, kde jsem vyřizovala objednávky. Jednou mě pozvala na zbytek zapečených brambor a pak už jsme se další týden domluvily rovnou. Vaření nikdy nebylo slavnostní. Někdy jsme jedly chleba s vajíčky, jindy ohřívala oběd a přidala do něj vodu, abychom měly dost omáčky.
Měla jsem u jejího stolu své místo. To u okna, protože jsem ráda viděla do ulice. Když se začalo stmívat, rozsvěcela lampu na příborníku, stropní světlo jí připadalo ostré. Poznala jsem podle zvuku, jestli staví na sporák čaj, nebo dolévá vodu k bramborám. Po osmnácti letech manželství jsem její kuchyň znala skoro stejně jako vlastní.
Po rozchodu jsem první středu nepřišla. Nedomluvily jsme se na zrušení návštěvy, ale připadalo mi samozřejmé, že už nemůžu. Seděla jsem ve svém novém nájmu mezi krabicemi a jedla tvaroh přímo z kelímku. V půl sedmé zazvonila Marie. Přinesla kastrol v plátěné tašce a zeptala se, kam ho může postavit.
Ten večer jsem se rozplakala ještě předtím, než sundala poklici. Nevyptávala se. Jen mi našla hluboký talíř a řekla, že příští týden mám zase přijít, jestli chci. Že nemusím ztratit všechny najednou.
Tu větu jsem si pak dlouho opakovala.
Tomáš mě neopustil kvůli jiné ženě. Rozešli jsme se po několika letech hádek, odkladů a pokusů začít znovu. Nakonec jsme dokázali celý večer sedět ve stejném pokoji a říkat si jen praktické věci. Po odstěhování se mi ulevilo. Mohla jsem si pustit rádio, neuklidit hrnek a jít spát, aniž bych přemýšlela, co bude ráno špatně. Jen jsem netušila, jak moc mi bude chybět svět kolem našeho manželství.
Marie mi ho kousek ponechala. Nejdřív jsem k ní chodila s pocitem vděčnosti, později jsem středy začala brát jako jistotu. Při rozvodu už jsme měli oddělené účty a rozdělené věci, ale pořád jsem věděla, co kvete u jejího domu a že sousedka z druhého patra zase čeká na řemeslníka. Bylo příjemné někam přijít a nemuset vysvětlovat, kdo jsem.
O Tomášovi jsme zpočátku mluvily málo. Marie se snažila nevyptávat a já zdůrazňovala, že se nechci vracet k tomu, co bylo. Potom utrousila, že si natáhl kotník, a já položila vidličku. Jak se mu to stalo? Byl u lékaře? Chodí do práce? Všimla si mého zájmu a další týden mi sama řekla, že už kulhá míň.
Zprávy přibývaly po drobnostech. Rozbilo se mu auto, byl na školení, vyměnil doma světlo nad stolem. Uměla jsem si z nich sestavit jeho týden. Když Marie chvíli nic neřekla, zeptala jsem se, jestli u ní o víkendu byl. Snažila jsem se při tom vypadat zaměstnaně, krájela jsem chleba nebo sbírala drobky. Aby to nepůsobilo jako důvod, proč jsem přišla.
Někdy jsem jí nabídla zprávu o sobě skoro výměnou. Řekla jsem, že se chystám do kina, a hned mě napadlo, zda to Tomášovi poví. Když se zeptala, s kým půjdu, odpověděla jsem neurčitě. Ve skutečnosti jsem měla koupený jeden lístek. Nebyla to lež, jen jsem nechávala kolem obyčejné návštěvy kina místo pro něco zajímavějšího.
Jednou Marie poznamenala, že Tomáš vypadá spokojeněji. Myslela to dobře, mluvila o nás obou, ale mně zbytek jídla ztěžkl v žaludku. Cestou domů jsem si vyčítala, že mě to zranilo. Vždyť i já jsem přestala chodit do práce po probrečených nocích. Přesto jsem chtěla, aby jeho úleva byla menší než moje.
Na jaře mi řekla o Zuzaně. Nenápadně, při loupání jablek. Tomáš někoho má a zdá se, že je mu s ní dobře. Přikývla jsem. Dokonce jsem se zeptala, co dělá. Marie odpověděla a já se pak cestou domů snažila vybavit každé její slovo, jestli náhodou neznělo obdivněji, než bylo nutné.
Další týdny o Zuzaně skoro nemluvila. Vyložila jsem si to jako ohleduplnost. A možná jsem v tom viděla i důkaz, že naše středy zůstávají něčím, co nové ženě nepatří. Byla jsem přece ta, která tu rodinu znala skoro dvacet let. Věděla jsem, kde má Marie náhradní žárovky a proč na Velikonoce nevytahuje modrý ubrus.
Tu středu jsem nesla jahody. Byly drahé a trochu tvrdé, ale chtěla jsem udělat radost. Marie mi otevřela v zástěře a hned převzala misku. V kuchyni voněl vývar. Na stole stály čtyři hluboké talíře, vedle každého složený ubrousek. U mého místa byla přisunutá další židle, ta skládací z ložnice.
Zeptala jsem se, jestli přijde její sestra. Marie zavrtěla hlavou a dál hledala ve skříňce sklenice. Přijdou Tomáš se Zuzanou. V sobotu je nemohla pozvat, tak se domluvili na dnešek. Myslela, že bychom se mohly konečně poznat, když sem obě chodíme.
„Tys jí řekla, že přijdu?“ zeptala jsem se.
„Ano. Tomášovi taky.“
„A mně ne.“
Teprve tehdy přestala rovnat sklenice. Řekla, že ji nenapadlo, že bych nechtěla. Připomněla mi, že jsem se na Zuzanu sama ptala a říkala, že jsem ráda, když je Tomáš spokojený. Vybavila jsem si tu větu. Opravdu jsem ji vyslovila. Ani teď jsem nevěděla, jestli bych dokázala říct opak.
Představila jsem si, jak zazvoní a já zůstanu sedět u okna, zatímco on jí pomůže z kabátu. Budu vědět, kde najít otvírák, ona bude vědět, s čím se ráno probudil. Marie nás bude obě pobízet, ať si přidáme. Nedokázala jsem tam čekat.
„Já půjdu,“ řekla jsem.
Marie položila sklenici na linku. Chtěla, abych zůstala aspoň na polévku. Když se natáhla pro naběračku, připadalo mi to skoro neuvěřitelné. Jak může mluvit o polévce? Jenže nic horšího se v té kuchyni právě nedělo. Byla tam večeře, na kterou mě neupozornila, a já, která se najednou nedokázala chovat tak velkoryse, jak o sobě mluvila.
Neřekla jsem nic hezkého. Zeptala jsem se, jestli potřebuje mít všechny najednou, aby nemusela vařit dvakrát. Marie zbledla a naběračku odložila. Vzápětí mi bylo jasné, jak nespravedlivé to bylo. Právě ona mi nosila jídlo, když jsem nebyla schopná ani vybalit talíře.
Omluvit jsem se v tu chvíli neuměla. Odešla jsem s prázdnou taškou a misku s jahodami nechala na lince. Před domem jsem se rozhlédla, jestli neuvidím Tomášovo auto. Nechtěla jsem ho potkat a současně jsem toužila, aby mě zahlédl odcházet.
Doma jsem se rozhodla, že další středa nebude. Nechtěla jsem se vracet do kuchyně, kde jsem si tak dlouho připadala nenahraditelná, jen abych zjistila, že pro někoho dalšího stačí přinést židli z ložnice. Věděla jsem, že to není celá pravda o Marii. Ten večer mi to bylo jedno.
Za dva dny mi zavolala. Omluvila se, že mi o společné večeři neřekla předem. Měla mi dát možnost rozhodnout se doma, ne až nad prostřeným stolem. Přijala jsem omluvu, ale odpověděla, že teď nějakou dobu chodit nebudu. Marie chvíli mlčela a pak řekla, že rozumí.
Zranilo mě, jak málo mě přemlouvala.
Následující středu jsem šla z práce rovnou domů. Koupila jsem si hotové jídlo, které mi nechutnalo, a jedla ho u počítače. Byla jsem na sebe pyšná asi deset minut. Pak jsem si uvědomila, že nevím, jak dopadla Mariina reklamace pračky, a chtěla jsem se jí zeptat. Ne kvůli Tomášovi. Aspoň v tu chvíli ne.
Měla jsem doma její svetr. Půjčila mi ho začátkem dubna, když mě při návštěvě roztřásla zimnice. Ležel vypraný na horní polici, protože jsem ho opakovaně zapomínala vzít. Teď mi připadal jako poslední věc, kterou je třeba vrátit. Mohla bych ho zabalit, předat mezi dveřmi a mít to vyřízené.
Přišla jsem další úterý. Marie mi otevřela a hned se podívala na tašku. Podala jsem jí svetr a řekla, že se omlouvám za poznámku o vaření. Nechtěla jsem ji trestat za to, že má ráda svého syna. Marie přikývla a přejela rukou po složeném úpletu. Potom se zeptala, jestli na ni mám deset minut.
Sedly jsme si do kuchyně bez jídla. Na stole měla rozloženou křížovku a talířek s oloupaným pomerančem. Poprvé po dlouhé době mi nepřipadalo, že se na mou návštěvu připravovala. Nechala jsem tašku na kolenou, aby bylo vidět, že se nezdržím.
„Já bych tě ještě ráda pozvala,“ řekla. „Ale zkusily bychom se nebavit o Tomášovi. Aspoň jednou.“
Nejdřív jsem se urazila. Copak o něm mluvím pořád? Pak jsem si začala vybavovat své otázky a přestala hledat vhodnou odpověď. Marie dodala, že mi ho také často nabízela jako první téma. Nevěděla, co mi může říct, aby mě to nebolelo, a někdy raději vyprávěla o opravě jeho auta než o tom, jak mi je.
„Já nechci být mezi vámi,“ řekla. „Ale tebe vidět chci.“
Podívala jsem se na ni. Připomněla mi večer, kdy jsme spolu přetíraly její starý botník a já namíchala tak příšernou barvu, že jsme ho musely obrousit znovu. Tomáš tehdy nebyl doma a ani jedna jsme ho nepostrádaly. Marie se pousmála. „S tebou jsem se nemusela tvářit, že vím, co dělám.“
Chtěla jsem se zeptat, jestli jí Tomáš něco říkal o té večeři. Ta otázka přišla tak samozřejmě, až mě to polekalo. Místo ní jsem se zeptala, co budeme dělat, když bez něj nebudeme mít o čem mluvit. Marie se nesnažila tvářit, že je to nesmysl. Řekla, že se to asi dozvíme.
Přišla jsem hned následující den, ve středu. Předem mi řekla, že budeme samy. Byla jsem ráda, i když jsem se za tu úlevu trochu styděla. Když jsem si sedala k oknu, skoro jsem se zeptala, kdo kde seděl minule. Zajímalo mě to naléhavě a úplně zbytečně. Přitáhla jsem si talíř.
Prvních pár minut jsme mluvily o počasí. Potom o pračce. Reklamaci neuznali a Marie si nechala spotřebič opravit jinde. Ulevilo se mi, že odpověď na tu starou otázku konečně znám. Jenže pak jsme obě zmlkly a bylo slyšet, jak venku někdo zavírá kontejner.
Marie mi podala mísu s bramborami. Zeptala se, jak se mi bydlí. Málem jsem odpověděla, že dobře, a ze zvyku bych pokračovala zprávou o někom jiném. Místo toho jsem jí řekla o stole, který jsem si koupila z druhé ruky. Je moc velký, v kuchyni se kolem něj protahuju bokem, ale líbil se mi a nechtěla jsem se radit.
Začala jsem se při tom smát. Marie se smála taky. Chtěla vědět, jak jsem ho dostala do patra. Vyprávěla jsem o sousedovi, který mi pomáhal, i o tom, že jsem pak skoro hodinu odkládala pozvání na kávu, protože jsem nevěděla, jestli by v tom nehledal něco dalšího. Marie mi hned neporadila, co mám udělat. Jen se zeptala, jestli jsem tu kávu chtěla já.
Po jídle jsem vstala k nádobí. Marie řekla, ať to nechám, že má ještě čaj. Dřív jsem při jeho pití čekala na poslední drobnost o Tomášovi, kterou třeba zapomněla říct. Tentokrát jsem se vrátila na židli a začala jí vyprávět o víkendu, na který pojedu sama. Ještě jsem se bála, že ho na poslední chvíli zruším. Nahlas to znělo hůř i líp zároveň.
Jsou to teď tři středy od té společné večeře. Nebyla jsem u Marie pokaždé a nechci z našich návštěv znovu udělat něco, co musí trvat za každou cenu. Tomáš mi pořád někdy přijde na mysl už u jejího zvonku. Zuzanu nechci poznat u večeře, na kterou nebudu připravená. To jsem Marii řekla a ona to přijala.
Neumím ještě oddělit všechno, co jsem u jejího stolu dostávala. Vím ale, že mi chyběla i ona. Minule jsem zůstala déle, než jsem měla v plánu, protože jsme nedokončily rozhovor o mém víkendu. Měla jsem co vyprávět i bez něj.
