Článek
Karel stál na molu s odřenou taškou, kterou nosil k vodě už za našich učňovských let. Chtěl mi ji podat, ale nejdřív jsem mu ukázal přihrádku na boty a místo, kde se přezouvá. Potom jsem mu vysvětlil, kam může položit pruty, aby nepoškrábal bok. Smál se, že ještě ani nenastoupil a už má školení. Taky jsem se zasmál. Člun byl první drahá věc, kterou jsem si po třiceti letech práce pořídil jen pro radost. Těšil jsem se, až v něm budeme sedět spolu. Karel mě znal ještě v době, kdy jsem zákazníkům vozil materiál půjčenou dodávkou a neměl ani na vlastní dílnu.
Dřív jsme v pátek večer naložili jeho starou škodovku, u vody rozložili židličky a jedli chleba z jednoho sáčku. Někdy jsme skoro nic nechytili. Přesto jsme v neděli odjížděli neradi. Teď jsem měl čas, peníze i pohodlná sedadla. Vybral jsem přístav na Orlíku, zaplatil stání a poslal Karlovi termíny na celé léto. Odpověděl, že takhle dopředu neví. Zavolal jsem mu, že nemusí řešit peníze, benzin ani jídlo. Chvíli mlčel. Pak řekl, že peníze neřeší. Připomněl jsem mu tedy jen první sobotu a požádal ho, ať přijde přesně v sedm.
Vyjeli jsme za chladného rána. Karel ukázal ke břehu, kde jsme kdysi sedávali, ale já měl vyhlédnutou jinou zátoku. Tamto místo znal každý. Chtěl jsem mu ukázat, co všechno teď máme na dosah. Když vytáhl termosku, podal jsem mu kávu z přístavní kavárny. Na oběd jsem zamluvil stůl. Jeho chleby zůstaly v tašce. Cestou zpátky navrhl, že bychom ještě na hodinu zastavili. Nechtěl jsem přijet pozdě k domluvenému čištění člunu, takže jsem zavrtěl hlavou. Na molu mi poděkoval. Čekal jsem, že rovnou vybere další sobotu, ale řekl jen, že se ozve.
Podruhé přijel, potřetí už nemohl. Další termín odmítl kvůli práci na zahradě. Nabídl jsem mu, že mu někoho na tu zahradu zaplatím, a on se v telefonu krátce zasmál. Potom už nezvedal každý hovor. V červenci mi vyskočila na telefonu fotografie od společného známého. Karel na ní seděl v oprýskané pramici vedle Jirky z pneuservisu. Na kolenou měl rozbalený chleba a smál se přímo do objektivu. Díval jsem se na tu fotku déle, než bylo třeba. U mě měl polstrované sedadlo, studené pití a všechno zdarma. Kvůli mně si nenašel den. S Jirkou očividně ano.
Napsal jsem mu, že příště stačilo říct, pokud mu moje společnost nevoní. Odpověď nepřišla. Za dva dny zazvonil u branky a nesl vestu, kterou si po druhém výjezdu odvezl domů. Řekl, že si ji nechce nechávat, když už se mnou jezdit nebude. Podával mi ji přes plot. Neotevřel jsem. Začal jsem mu počítat, kolik mě všechno stálo, přestože jsem předtím tolikrát opakoval, že na penězích nezáleží. Karel vestu položil na sloupek. „Já s tebou chtěl jet na ryby. Ale ani jednou jsem si nemohl vybrat, kde zastavíme.“ Připomněl jsem mu, že je to moje loď. Přikývl. Právě proto prý posledně radši zůstal doma.
Chtěl jsem mu říct, že mohl něco navrhnout. Jenže jsem si vybavil jeho ruku ukazující ke břehu i tu hodinu navíc, kterou chtěl cestou zpátky. Místo toho jsem se zeptal, jestli mu snad vadí, že se mi daří. Narovnal se. „To ti přeju. Jen se s tebou nechci celý den vozit podle rozpisu.“ Zvedl vestu ze sloupku a já si ji přes plot převzal. Ještě chvíli jsme stáli proti sobě. Stačilo říct, že příště vybere místo on. Mně ale v hlavě pořád znělo, jak nevděčně mluví o něčem, co jsem pořizoval i kvůli němu. Rozloučil jsem se bez nabídky dalšího výjezdu.
V sobotu jsem vyrazil sám. Nikdo nepřišel pozdě, nikdo neodřel bok taškou. Zastavil jsem přesně tam, kde jsem chtěl, a oběd nechal být. Když se prut konečně prohnul, automaticky jsem zavolal Karlovo jméno. Otočil jsem se k prázdnému sedadlu. Jeho vestu jsem ráno nechal ve skříňce na molu, nebylo třeba ji vozit. Rybu jsem vytáhl, uvolnil háček a pustil ji zpátky. Ještě dlouho jsem seděl nad vodou. Domů jsem ten den mohl jet, kdykoli se mi zachtělo. Nakonec jsem odjel dřív než obvykle.
