Článek
Když jsem Janě řekla, ať ho vezme s sebou, opravdu jsem si představovala, že to zvládnu. Dva dny ve třech a potom zase my dvě. Dokonce jsem si říkala, že jí tím udělám hezký dárek, přestože narozeniny jsem měla já. Dnes na té své velkorysosti vidím hlavně to, jak moc jsem chtěla, aby si jí všimla. Aby řekla, že ví, co mi tím bere, a třeba ho nakonec nechala doma sama od sebe. Jenže já jsem jí řekla, že budu ráda. Tak se zaradovala.
Pobyt jsme objednaly v lednu. Tři noci od pátku do pondělí v malém penzionu, dvě postele, snídaně a les hned za zahradou. Padesátiny mi vycházely na neděli a nechtěla jsem oslavu v restauraci, kde bych pak odnášela domů zbylé zákusky a přemýšlela, kdo přišel jen proto, že musel. Jana navrhla hory. Poslala mi fotografii pokoje se šikmým stropem a pod ni napsala, že tam budeme ležet a koukat, jak prší. Přesně to jsem ten večer potřebovala slyšet.
Zálohu jsem poslala za obě a Jana mi svou polovinu hned vrátila. Všechno jsme měly napůl, i cestu jsme plánovaly společně autobusem a vlakem. Nebyla jsem hostitelka, která sestře pobyt daruje. Přesto jsem ho postupně začala vnímat jako něco, co patří mně. Byly to moje narozeniny, moje představa klidu, moje vytoužené čtyři dny s člověkem, před kterým nemusím být zábavná. Jana se na ně těšila taky. Zpětně jí nechci připsat nezájem už od ledna jen proto, že později přišel někdo další.
Jsem šest let rozvedená. Většinou to uvádím jako údaj, který už nic nevysvětluje. Mám práci, byt, pár dobrých kamarádek a umím si udělat příjemný víkend. Jen některé věci se mi pořád říkají špatně. Třeba že v sobotu někdy nechám televizi puštěnou, i když ji nesleduju, protože se mi nechce poslouchat vlastní pohyb po bytě. Nebo že mě pozvání na oběd potěší víc, než dávám najevo. Není to tak každý den. Právě proto se mi zdálo nespravedlivé, když se mi to zničehonic připomnělo.
Jana byla od rozchodu se svým partnerem sama tři roky. Za tu dobu jsme si zvykly vídat se i bez velkého domlouvání. Ve čtvrtek přišla po práci, někdy jsme něco snědly, jindy jen seděly. Když zůstala do večera, šla jsem s ní k zastávce a ještě jsme tam dokončovaly rozhovor. Nechodila ke mně z povinnosti. Občas nemohla, občas jsem zase já měla jiný program. Přesto jsem si na její přítomnosti postavila víc, než jsem věděla.
O Pavlovi mi poprvé řekla v březnu. Poznali se na oslavě u známých a ona se při vyprávění usmívala ještě dřív, než vyslovila jeho jméno. Měla jsem radost. Ptala jsem se, jak vypadá, co dělá a jestli jí píše. Všechny ty otázky jsem myslela vážně. Jen když pak při jedné čtvrteční návštěvě odešla o hodinu dřív, protože ji měl vyzvednout, připadalo mi, že večer skončil uprostřed věty. Uklidila jsem druhý hrnek a byla na sebe naštvaná. Vždyť jsem jí tolikrát říkala, ať konečně někam jde.
Když se zeptala na Jeseníky, byli spolu necelé dva měsíce. Pavel mohl přijet autem jen na pátek a sobotu, v neděli ráno musel odjet. Jana si předem ověřila, že má penzion volný malý pokoj, který by si zaplatil sám. Nebyl to hotový plán oznámený jako laskavost. Zavolala mi a zeptala se, jestli by mi to vadilo. Dodala, že jestli ano, pojedeme podle původní domluvy. Měla jsem otevřená ústa a několik vteřin opravdu mohla říct ne.
Místo toho jsem řekla, že ho ráda poznám. Jana si úlevně oddechla a začala vyprávět, jak mu o mně mluvila. Nechala jsem ji. Nechtěla jsem, aby mi mladší sestra připomínala, že nemám žádného muže a ona teď ano. Jenže to mi nepřipomínala ona. To jsem si říkala sama. Potom jsem přidala žert, že aspoň někdo ponese do kopce můj batoh. Jana se zasmála. Tím to pro ni bylo vyřízené, zatímco já jsem ten rozhovor v hlavě vedla ještě několikrát.
Pavel nás v pátek vyzvedl. Vystoupil z auta, podal mi ruku a vzal tašku, než jsem stačila protestovat. Byl příjemný, trochu nervózní a snažil se nezabrat všechen prostor. Nabídl mi přední sedadlo. Odmítla jsem ho, protože jsem nechtěla vypadat jako oslavenkyně, kolem které se musí všechno točit. Jana si tedy sedla vedle něj. Cestou jsem se dívala na jejich ramena a občas se naklonila dopředu, abych slyšela, čemu se smějí. Rádio hrálo tiše, přesto jsem se dvakrát musela zeptat, co říkali.
První zastávka byla úplně nevinná. Pavel šel pro kávu, Jana na toaletu a já zůstala u auta. Když se vrátili, nesl jí kelímek a ona mu automaticky sáhla do kapsy pro klíče. Takové malé gesto. Viděla jsem ho a najednou se mi vybavilo, jak dlouho jsem nikomu nemohla sáhnout do kapsy, aniž bych se předem zeptala. Bylo mi do pláče kvůli věci, která s narozeninami vůbec nesouvisela. Místo toho jsem poznamenala, že bychom měli jet, jestli chceme stihnout procházku před večeří.
V penzionu jsme s Janou dostaly náš pokoj se dvěma postelemi. Pavel bydlel o patro níž. Když jsem si vybalovala, sestra seděla na kraji matrace a psala mu, že už máme hotovo. Chtěla jsem jí ukázat ponožky s bláznivým vzorem, které jsem si koupila speciálně na cestu. Vytáhla jsem je z tašky a zase zastrčila. Přitom by se podívala, kdybych ji oslovila.
Na procházce jsme šli většinu času všichni vedle sebe. Když se cesta zúžila, ustoupila jsem dozadu. Pavel po chvíli počkal a pustil mě před sebe, jenže mně už připadalo, že to dělá z ohleduplnosti k někomu navíc. Vpředu jsem měla pocit, že je vedu. Vzadu, že je doháním. Když mě Jana vzala pod paží, potěšilo mě to tak silně, až jsem si přála, aby si toho nikdo nevšiml.
Večeřeli jsme v penzionu. Jana mi přes stůl připomněla, jak jsme kdysi na výletě zabloudily k zavřené hájovně, a já se konečně rozpovídala. Pavel se smál a ptal se. Chvíli to bylo hezké. Pak Jana doplnila, že od té doby všechno plánuju, a on řekl, že se to bude hodit, protože s ním je to naopak. Položila mu dlaň na zápěstí. Věděla jsem, že mě nevylučují. Jen vedle našeho starého příběhu právě vznikal další, do kterého jsem nepatřila.
Po večeři jsem chtěla nahoru. Jana šla se mnou, ale u dveří pokoje řekla, že si s Pavlem ještě sednou dole na terasu. Zeptala se, jestli nechci taky. Odpověděla jsem, že jsem unavená. Byla jsem, jenže hlavně jsem chtěla, aby zůstala. V koupelně jsem si dlouho čistila zuby a potom se rozbrečela. Když se vrátila, dělala jsem, že spím. Slyšela jsem, jak se opatrně převléká a pokládá telefon na stolek. Mohla jsem na ni promluvit. Neudělala jsem to.
Ráno mě vzbudil její tichý smích. Pavel jí něco napsal a ona seděla pod peřinou s rozcuchanými vlasy, najednou podobná holce, která se mnou kdysi sdílela pokoj u rodičů. Vzpomněla jsem si, jak za mnou v noci lezla do postele, když se bála bouřky. Tehdy mi vadilo, že nemám místo. Teď jsem sledovala, jak se těší na člověka o patro níž, a chtěla ji mít zase jen pro sebe.
U snídaně Pavel navrhl delší trasu. Já měla z domu vybraný kratší okruh a kavárnu, kde jsem si chtěla dát něco teplého. Jana se zeptala, jestli bychom to nemohli spojit. Hned jsem řekla, že klidně půjdu s nimi. Po hodině mě bolely nohy a byla jsem protivná. Když Pavel nabídl, že se vrátíme, odmítla jsem tak ostře, až se Jana zastavila. Potom jsme několik minut šli mlčky.
Na lavičce před obchodem mi Jana podala vodu a zeptala se, jestli jsem v pořádku. Pavel byl uvnitř a kupoval pečivo. Řekla jsem jí, že bychom mohly jet domů už dnes. On by nás odvezl, nemusely bychom nic řešit. Sestra se na mě dívala a já začala mluvit o únavě, počasí a tom, že ten pobyt vlastně nestál tolik. Ani jednou jsem neřekla, že mě bolí dívat se na ně spolu. Přála jsem si, aby to sama pochopila a nemusela jsem se před ní takhle odhalit.
„Já domů nechci,“ řekla. „Těšila jsem se sem.“ Vysvětlila jsem jí, že já taky, jen jsem si to představovala jinak. Přikývla, ale neřekla, že udělala chybu. „Leni, ptala jsem se tě.“ Byla to pravda a já ji v tu chvíli nemohla vystát. Kdyby přijel bez ohlášení, mohla bych se aspoň zlobit čistě. Takhle jsem seděla na lavičce, držela její láhev a měla pocit, že ze sebe za chvíli dostanu něco ošklivého, co už nepůjde vzít zpátky.
Řekla jsem, že se nehodlám celé narozeniny dívat na jejich líbání. Jana stáhla ruku, kterou měla položenou vedle mé. Věděla jsem, že přeháním. Nepředváděli se, jen se občas dotkli, ale já měla ty okamžiky posbírané všechny. Sestra chvíli mlčela. Potom řekla, že Pavel zítra po snídani odjede a celý narozeninový den můžeme mít spolu. Měla to v plánu od začátku. Neřekla mi to jako ústupek, spíš mi připomínala něco, co jsem už přestala vidět.
„A co mám dělat dneska?“ zeptala jsem se. Ta věta zněla hůř než všechno před ní. Jana se nadechla a pak řekla, že může jít kratší cestou se mnou, ale že nechce Pavla poslat pryč ani ukončit pobyt. Poprvé jsem viděla, že se taky musí držet. Její zamilovanost nebyla neprůstřelná. Dokázala jsem jí ten den zkazit a na okamžik jsem to skutečně chtěla.
Pavel se vrátil s taškou a poznal, že se něco stalo. Jana mu řekla, že si potřebujeme promluvit. Odešel o kus dál a začal prohlížet vývěsku u obchodu. Nezachránil situaci vtipem ani se na mě uraženě nedíval. To mi skoro vadilo. Neměla jsem na koho přenést vlastní vztek. Janě jsem nakonec řekla, že jsem včera večer brečela v koupelně. Zeptala se proč a já odpověděla jen: „Připadala jsem si tam navíc.“ Pak už se to nedalo schovat za bolavé nohy.
Neobjala mě. Seděla vedle mě a řekla, že mě tam chce, ale nedokáže zařídit, abych při každém jejich doteku netrpěla. Zabolelo to. Byla unavená z toho, že má hádat, co znamená moje ano, ticho i poznámky. Řekla jsem jí, že jsem měla chtít ty první dva dny bez něj. Přikývla. Tentokrát jsem se neurazila, že mi nevyvrací vlastní podíl.
Odpoledne jsme se rozdělili. Oni šli ještě kousek lesem a já se vrátila kratší cestou. V kavárně jsem si objednala čaj a koláč, který jsem původně chtěla jíst s Janou. Nebyl to vítězný okamžik samostatné ženy. První minuty jsem měla sevřené hrdlo a sledovala každé otevření dveří, přestože jsem věděla, že nepřijde. Potom jsem vytáhla telefon a koupila si na nedělní večer jízdenku domů. Chtěla jsem mít rozhodnuté aspoň něco a nečekat, jak dopadne pondělní ráno.
Při večeři jsem jim to řekla. Jana se zeptala, jestli s ní tedy nechci strávit neděli. Odpověděla jsem, že chci, jen odjedu večer. Pokoj byl zaplacený do pondělí a peníze za svou část poslední noci jsem nechtěla zpátky. Jana si pobyt zkracovat nemusela. Pavel chvíli poslouchal a potom nabídl, že odjede hned po snídani, abychom měly dost času. Poděkovala jsem mu. Bylo to první poděkování toho dne, ve kterém jsem neměla schovanou výčitku.
V neděli ráno mi Jana položila k talíři malý balíček. Uvnitř byly náušnice, které jsem si před měsícem zkoušela v obchodě a pak prohlásila, že je nemám kam nosit. Pavel mi popřál a podal ruku. Nevymýšlel žádný proslov. U auta jsem je nechala rozloučit o samotě, ale jejich polibek jsem zahlédla přes sklo dveří. Pořád mě to píchlo. Dárek ani narozeniny ze mě neudělaly člověka, kterému už nic nevadí.
S Janou jsme šly kousek podél potoka. Nevybraly jsme trasu proto, abychom si něco dokazovaly, jen se nám nechtělo do kopce. U spadlého stromu vytáhla z batohu dvě jablka a zeptala se, jestli chci to menší. Přesně takhle jsme se kdysi dělily. Rozplakala jsem se, přestože se zrovna nic špatného nedělo. Jana si sedla vedle mě. Řekla jsem jí, že jsem si představovala padesátiny jinak. Ne tenhle výlet. Život kolem nich.
Myslela jsem, že v tom věku už se nebudu stydět, když nemám komu napsat, že jsem přišla domů. Že budu mít nějakou pevnou podobu života a nebudu závidět vlastní sestře, jak někomu bere z ruky kelímek s kávou. Jana chvíli otáčela jablko v dlani. Pak řekla, že jsem s Pavlem skoro nepromluvila a on si celou sobotu myslel, že mě něčím urazil. Zase jsem začala vysvětlovat, že proti němu nic nemám. Tentokrát mě přerušila: „Tak proč ho nechceš ani poznat?“
Nevěděla jsem, co odpovědět. Pavel mohl být milý i protivný a já bych se na něj stejně dívala především jako na člověka, se kterým Jana po čtvrteční návštěvě odjede. Nakonec jsem jí řekla, že někdy nemůžu snést, jak snadno se teď raduje. Dívala jsem se při tom na vodu. Sestra si ukousla jablka a dlouho žvýkala, než odpověděla.
„Ono to není vždycky snadný. Jen ti teď vyprávím hlavně hezký věci.“ Nezačala mi vypočítávat potíže, abych se cítila líp. Byla jsem ráda. Jen jsem nevěděla, jestli dokážu poslouchat další čtvrtek o Pavlovi a necítit u toho ztrátu. To jsem jí řekla taky. Neodpověděla, že si zvyknu. Podala mi ubrousek a chvíli jsme seděly.
Zbytek dne nebyl nepřetržitě dojemný. V restauraci nám přinesli jinou přílohu a Jana si potřísnila rukáv omáčkou. Snažila se skvrnu setřít z opačné strany látky, než jsem ji na to upozornila. Smály jsme se a já měla na několik minut sestru zase celou pro sebe. Pak jí přišla zpráva a ona se podívala na telefon. Vrátilo se to malé sevření. Tentokrát jsem ale počkala, až odpoví, a pokračovala v tom, co jsem říkala.
Odpoledne jsme se vrátily pro moje věci. Jana si chtěla zbývající noc nechat a v pondělí se projít, než odjede. Zeptala jsem se, jestli se nebude sama bát. Podívala se na mě a řekla, že ne. Při balení jsem si všímala, jak jednoduše si už rozložila knížku na posteli. Moje prázdné místo pro ni znamenalo i volný večer. To se mi nepřijímalo hezky.
Na zastávku šla se mnou. Řekla, že kdybych chtěla zůstat, můžeme zkusit změnit jízdenku. Odpověděla jsem, že dnes pojedu. Nebyla jsem si jistá, jestli je to nejlepší rozhodnutí, ale nechtěla jsem po ní, aby mi ho schválila. Objaly jsme se a já jí poděkovala za neděli. Taky se omluvila za větu o jejich líbání. Jana mě stiskla ještě jednou a pak ustoupila, abych mohla nastoupit.
Doma jsem si náušnice nesundala hned. Vybalila jsem jen kartáček a mokrý ručník. Potom jsem Janě zavolala, že jsem dorazila. Zeptala se, jestli cesta byla v pořádku, a začala jsem jí vyprávět o muži, který si spletl sedadlo a celou dobu se mi omlouval. Nemusela jsem zjišťovat, jestli jí chybím, ani naznačovat, že u mě v bytě je teď ticho. Ticho tam bylo. Pořád tam je.
Od návratu uplynulo šest dní. Jana mi poslala fotografii z pondělní procházky a já ji zatím otevřela jen jednou. Příští čtvrtek se ještě nedomlouvá. Včera jsem koupila dvě balení kávy, druhé ze zvyku pro ni. Zůstalo na lince vedle toho mého. Ještě nevím, jestli jí zavolám, ať se pro něj cestou z práce zastaví.
