Článek
Tak už mám klíče.
Od malého bytu v Přelouči, který mi do konce listopadu pronajala kolegyně. Včera jsem si je položila do kapsy vedle našich a cestou domů je od sebe nedokázala rozeznat po hmatu. Zkoušela jsem to celou cestu od zastávky.
Petr zatím zůstal v našem bytě v Pardubicích. Když o tom takhle píšu, vypadá to jako důsledek nějaké jeho nevěry, po které jsem se musela sbalit a odejít. Jenže celý ten nápad byl můj. S tím odchodem taky. A nejhorší je, že i teď mám občas chuť vyprávět to tak, aby tahle část nebyla moc slyšet.
Po patnácti letech manželství jsme se měli rádi. Nebyli jsme dva lidé, kteří už spolu jen splácejí byt. Dokázali jsme se spolu smát. Když jsem přišla unavená, Petr mi sundal brýle a promnul místo nad nosem, kde mě tlačily. Pořád jsem ho chtěla mít blízko.
Současně jsem si začala všímat, jak málo ho můžu překvapit. V restauraci věděl, co si objednám, ještě než jsem otevřela jídelní lístek. Dokončoval za mě historky, protože je znal. Nebyl v tom výsměch. Jen jsem vedle něj občas měla pocit, že už se mi nemůže stát nic, o čem by předem nevěděl, jak se u toho budu tvářit.
Loni na podzim jsem začala chodit s turistickým oddílem. Petr se přidal dvakrát a pak prohlásil, že mu nedává smysl vstávat v šest, aby se šel unavit. Nevadilo mi to. Vlastně mě těšilo mít něco, kam nemusíme chodit spolu. Tam jsem poznala Michala.
Nejdřív mi prostě nabídl mandarinku. Stáli jsme pod přístřeškem, mně teklo za krk a on se smál, že jsem si na výlet vybrala bundu podle barvy. Doma by to nebyla zvláštní chvíle. Ale Michal ještě nevěděl, že si všechno vybírám podle barvy. Mohla jsem mu to říct poprvé a on mě přitom pozoroval, jako by ho odpověď zajímala.
Začali jsme si psát i mezi výlety. Nic, co by se nedalo ukázat manželovi, říkala jsem si. Až na to, že jsem mu to neukazovala. Když mi telefon zabzučel při večeři, nechala jsem ho ležet displejem dolů a šla se na zprávu podívat až do koupelny. To už jsem dobře věděla, proč tam chodím.
Michal mě jednou pozval na pivo jen ve dvou. Řekla jsem mu, že jsem vdaná. On odpověděl, že to ví, a pozvání nestáhl. Celé odpoledne jsem se k té zprávě vracela. Líbilo se mi, že mě chce vidět, přestože mu nemám co slíbit. Takhle ušlechtile jsem si to tehdy dokázala formulovat.
S Petrem jsem o možnosti jiných vztahů mluvila už dřív, ale vždycky nad nějakým filmem nebo cizím příběhem. Tentokrát jsem večer odsunula talíř a zeptala se, jestli by si dokázal představit, že se můžeme s někým sejít, aniž bychom se kvůli tomu museli rozejít.
Přestal jíst. Nezeptal se, jestli jsem se zbláznila, jak jsem se trochu bála. Zeptal se, koho mám na mysli. Řekla jsem mu o Michalovi, i o tom pivu. Vynechala jsem koupelnu a čekání na zprávy. Petr si po chvíli přitáhl talíř zpátky, ale už nedojedl.
Hned nesouhlasil. Několik dní se vracel ke stejným otázkám: jestli ho ještě miluju, jestli si jen připravuju odchod, co se stane, když se zamiluju do někoho jiného. Na všechno jsem odpovídala s jistotou, kterou jsem neměla odkud brát. Že ho miluju. Že odejít nechci. Že přece není nutné kvůli jednomu člověku zahodit všechno ostatní.
Jednou se mě zeptal, co budu dělat, když si někoho najde on.
Řekla jsem, že mu to budu přát. Byla jsem na sebe za tu odpověď skoro pyšná. Petr nikam moc nechodil, s cizími lidmi mluvil nerad a po práci byl nejspokojenější v křesle. Jeho případná známost pro mě tehdy existovala asi stejně jako možnost, že vyhraje zájezd do Japonska. Mohlo se to stát. Nebyl důvod se tím zabývat.
Domluvili jsme se po třech týdnech. Měli jsme si předem říkat, když půjdeme na schůzku. Nikoho nezvat domů. Nerušit kvůli tomu společné plány. A pokud by se něco změnilo v tom, co od sebe potřebujeme, mluvit o tom. Petr se ještě ujistil, že to platí pro oba. Přitakala jsem a vzala ho za ruku.
Ten večer se mi strašně ulevilo. Jeho souhlas jsem prožívala jako další důkaz, že mě má rád a věří mi. Ani na okamžik jsem si nepřipustila, že možná právě zkouší něco, co sám chce. V mé představě mi především něco umožnil.
S Michalem jsme se poprvé sešli v malé hospodě u nádraží. Byla jsem nervózní tak, že jsem mu málem podala ruku. Dvě hodiny jsme mluvili, pak mě na chodníku políbil a já se cestou domů usmívala do šály. Petrovi jsem řekla, že to bylo hezké. Přikývl a posunul mi na stole hrnek s čajem.
Tehdy mě jeho klid dojal. Dnes si vzpomínám hlavně na to, že jsem se ho nezeptala, jak se měl on. Začala jsem vyprávět, jak Michal popletl jméno servírky. Petr se dokonce zasmál. Vyložila jsem si to jako potvrzení, že jsme se rozhodli dobře.
Následující dva měsíce jsem žila zvláštně lehce. S Michalem jsem se viděla několikrát, s Petrem jsme odjeli na plánovaný víkend do Litomyšle a já měla pocit, že mi doma přibylo něhy. Častěji jsem ho objímala. Část té radosti patřila tomu, že jsem se těšila jinam, a část tomu, že se nemusím bát návratu. Nechtěla jsem je od sebe rozlišovat.
Pak začal Michal rušit schůzky. Jednou kvůli práci, podruhé se mu nechtělo do města. Když jsme se konečně sešli, mluvil skoro celý večer o ženě, se kterou se poznal na běžkách. Nebyl ke mně hrubý. Jen už se na mě nedíval tak pozorně a já zjistila, jak velkou část svého nadšení jsem postavila právě na tom pohledu.
Přestali jsme si psát bez nějakého pořádného konce. Na poslední zprávu mi odpověděl smajlíkem a já už další neposlala. Petrovi jsem to oznámila při skládání prádla. Řekl, že ho mrzí, jestli jsem zklamaná, a já rychle odpověděla, že o nic velkého nešlo. Chtěla jsem, aby to byla pravda, a trochu jsem se styděla.
Asi o měsíc později přišel Petr s tím, že má ve čtvrtek schůzku. Utrousil to opatrně, když jsme uklízeli nákup. Držela jsem v ruce sáček rohlíků a zeptala se, s kým. S Evou. Poznali se přes seznamku, kterou si založil už před časem. Nevěděla jsem ani, že ji má.
První, co ze mě vypadlo, bylo: „A tos mi nemohl říct?“
Petr se na mě podíval a já si okamžitě vzpomněla, co jsme si skutečně slíbili. Oznamovat schůzky. Ne hlásit každý rozhovor, který by k nějaké mohl vést. Zkusila jsem se usmát a zeptala se, kam půjdou. Odpověděl, že ještě nevědí. Sáček jsem uložila do chlebníku tak prudce, že jeden rohlík praskl.
Ve čtvrtek jsem si všímala všeho. Oholil se, vyčistil si boty a třikrát se vracel do koupelny. Chtěla jsem mu urovnat límec, jak jsem to dělala vždycky, ale tentokrát mi přišlo nesnesitelné pomáhat mu vypadat hezky. Seděla jsem na posteli a dělala, že hledám něco v telefonu. Před odchodem mě políbil. Uhnula jsem až potom, co se jeho ústa dotkla mých.
Eva nebyla vdaná. Pracovala v obchodě s podlahami, měla dospělou dceru a ráda chodila po kopcích. Tolik jsem z něj během dalších týdnů postupně dostala. Jednou jsem se zeptala, jestli vůbec ví o mně. Petr řekl, že jí o našem manželství i dohodě napsal ještě před první schůzkou. „Nechtěl jsem, aby přišla a teprve tam zjistila, že mám ženu.“
Ptal se mě, kolik toho chci vědět. Odpověď byla pokaždé jiná. Chtěla jsem všechno, pokud by z toho vyplývalo, že pro něj není důležitá. Ostatní podrobnosti jsem nesnášela.
Po prvním společném výletu se vrátil s červeným nosem a dobrou náladou. Na botách měl bláto, které si hned u dveří otíral starou utěrkou. Smála jsem se mu, že si zase nevzal návleky. Chvíli to bylo úplně normální. Pak řekl, že Eva cestou uklouzla do potoka, a začal se smát taky. Zmlkla jsem uprostřed věty.
Později jsem mu připomněla, jak nerad chodil s oddílem. Pokrčil rameny. S Evou prý vyrazili až po desáté a u rybníka hodinu seděli. Nemuseli nikoho dohánět. Napadlo mě, že tohle mohl dělat i se mnou. Jenže já jsem po těch dvou společných výletech přijala, že Petr zůstává doma, a už se ho neptala.
Nevadilo mi jen, že se jí dotýká. Představovala jsem si, jak spolu stojí u rozcestníku, jak mu ona podává pití, jak se smějí něčemu, co mi nedokáže převyprávět. Petr byl doma pořád pozorný. Nakupoval, poslouchal mě, večer si ke mně sedal. Jen už jsem neměla přístup ke všemu, co ho ten den potěšilo. Přitom jsem o ten přístup dřív ani tolik nestála.
Přes léto se jejich výlety staly pravidelnými. Začala jsem plánovat soboty. Výstavu, návštěvu u jeho sestry, nákup nových závěsů. Petr několikrát souhlasil, pak se zeptal, proč musí být všechno zrovna v sobotu. Řekla jsem, že snad chci trávit čas se svým manželem.
Jednou mi ukázal kalendář. Dva poslední víkendy jsme měli společné a na třetí už byl domluvený s Evou. Nic přede mnou neskrýval a žádný náš plán nezrušil. To mě rozčílilo ještě víc. Přála jsem si konkrétní porušení, něco, na co bych mohla ukázat. Místo toho jsem stála u lednice a připadala si opuštěná vedle člověka, který nechápal, proč na něj křičím kvůli jedné sobotě.
O zrušení dohody jsem požádala v neděli večer. Nejdřív jsem to podala skoro mile: že jsme si to vyzkoušeli a teď už bych chtěla zase jen nás dva. Petr chvíli mlčel. Pak řekl, že on s Evou skončit nechce. Čekala jsem rozpaky, možná prosbu o poslední setkání. Jeho prostá odpověď mě zastihla úplně nepřipravenou.
„Takže ji máš radši než mě?“ zeptala jsem se.
Řekl, že takhle se rozhodovat nechce. Že jsem mu před měsíci sama vysvětlovala, proč nemusí jeden vztah rušit druhý, a on tomu teď věří. Nedokázala jsem mu na to odpovědět. Jen jsem opakovala, že jsem jeho žena. Jako by to bylo nové zjištění, které mu uniklo při zakládání seznamky.
Tu noc jsme spali každý na své straně postele. Ráno mi udělal kávu a já ji nechala vystydnout. Několik dní jsem čekala, že přijde a oznámí mi, že to vyřešil. Při každém jeho telefonování na chodbě jsem doufala, že se právě loučí. Když si potom začal prohlížet trasu dalšího výletu, rozplakala jsem se tak prudce, až zavřel notebook.
Objal mě. Neodtáhla jsem se. Bylo v tom všechno známé, jeho dlaň mezi lopatkami i způsob, jak mi přidržel hlavu u ramene. Chtěla jsem v tom objetí zůstat a současně jsem se styděla, že je mi v něm dobře. Za chvíli jsem se zeptala, jestli s ní tedy přestane chodit. Ruku nechal na mých zádech, ale odpověděl, že ne.
Myslím, že až tehdy jsem mu začala věřit. Že opravdu nezamýšlí udělat to, na co čekám.
Napadlo mě napsat Evě. Od Petra jsem znala její příjmení a našla ji. Dívala jsem se na její obyčejnou fotografii před nějakým penzionem a připravovala si větu, že ničí manželství. Potom jsem si představila její odpověď. Mohla by se mě zeptat, proč jí píšu, když o nás věděla od začátku. Okno se zprávou jsem zavřela.
Petr se mě následující večer zeptal, jestli jsem si tehdy myslela, že on nikoho chtít nebude. Chtěla jsem říct, že to přece nemůže vědět nikdo předem. Místo toho jsem přikývla. Seděl proti mně a vypadal unaveně. „Já jsem ti říkal ano i za sebe,“ řekl. Vzpomněla jsem si, jak jsem mu při tom rozhovoru stiskla ruku.
To přiznání ale mou žárlivost nespravilo. V pátek jsem v práci brečela na záchodě, protože mi Petr napsal, že v sobotu přijede až večer. Bylo jedno, že jsem přesně věděla odkud. Možná to bylo ještě horší.
Kolegyni jsem nejdřív řekla, že doma opravujeme koupelnu, a proto se ptám na její prázdný byt. Naštěstí se zeptala, jestli potřebujeme bydlet oba. Už jsem neměla sílu vymýšlet pokračování. Řekla jsem, že jen já. Netvářila se překvapeně. Domluvily jsme se na nájmu do konce listopadu a slíbila, že mi přinese klíče.
V sobotu Petr balil batoh na kuchyňském stole. Stála jsem u linky a sledovala, jak zasouvá pláštěnku do boční kapsy. Koupila jsem mu ji před lety. Na jazyku jsem měla prosbu, aby tentokrát zůstal doma. Kdyby souhlasil, zase bych několik dní čekala, co bude příští týden. Řekla jsem mu místo toho, že se na čas odstěhuju.
Batoh nechal otevřený. Zeptal se, jestli to říkám proto, aby zrušil výlet. Odpověděla jsem, že nevím, co všechno bych si přála, ale že se stěhováním počítám i tak. Měla jsem domluvený byt na dva měsíce a peníze na nájem. Petr se zeptal, jestli už jsem ho viděla. Řekla jsem, že se tam půjdu podívat v neděli.
Domluvili jsme se, že si pak odvezu oblečení a věci do práce. O našem bytě ani o rozvodu jsme ten den nerozhodovali. Petr se zeptal, jestli má zavolat Evě a sobotu odložit. Ta nabídka mě skoro zlomila. Nechtěla jsem už další odklad, na který bych se upnula. Řekla jsem, ať jde, a odešla si do ložnice lehnout. Slyšela jsem ho ještě dlouho chodit po kuchyni.
Včera mi kolegyně ukázala byt a předala klíče. Potom jsem se vrátila do Pardubic pro tašky. Petr mi je pomáhal odnést do auta. U dveří si všiml, že nemám nabíječku, a vrátil se pro ni. Čekala jsem dole u otevřeného kufru a skoro se rozesmála. Pořád to byl muž, který věděl, co zapomenu.
Když mi ji podal, rozplakala jsem se. Neříkal mi, že to bude dobré. Jen chvíli stál vedle mě, než jsem si mohla sednout za volant.
Nevím, jestli se k sobě vrátíme. Zatím neumím být jeho ženou za podmínek, které jsem sama navrhla, a on mi neslíbil jejich změnu. Dnes ráno jsem mu chtěla poslat fotografii připáleného toustu. Takové věci jsme si posílali patnáct let. Nakonec jsem mu napsala, že si zítra přijedu pro zimní kabát. Odpověděl, že bude doma. Ještě chvíli jsem držela telefon a čekala, jestli něco připíše.
