Článek
„Mami, to je pro nás moc velké.“
Tuhle zprávu mi Klára poslala už potřetí. Tentokrát pod fotografií salonku s dveřmi do zahrady. Vešlo by se tam třicet lidí, obsluha by zařídila jídlo a děti mého bratra by se nemusely celé odpoledne nudit u stolu.
Odepsala jsem, že třicet je kapacita, ne povinnost. Pak jsem přidala ještě snímek menšího stolu u okna.
Na ten už nereagovala.
Kláře je devětadvacet a s Terezou žije čtyři roky. Tereza k nám chodí na narozeniny, zná místo na hrnky a můj muž jí schovává křížovky, které nestihl vyluštit. Když nám ukázaly prstýnky, objala jsem obě.
Pak jsem vytáhla diář.
Chtěly krátký obřad a potom oběd v osmi. Ony dvě, já s manželem a čtyři nejbližší přátelé. Žádné večerní tancování, žádné postupné zvaní dalších příbuzných.
„A babička?“ zeptala jsem se.
Klára se podívala na Terezu. Babičku prý navštíví zvlášť. Bydlí daleko, cestování ji unavuje a ony jí chtějí přivézt fotografie.
Mně to připadalo smutné. Věděla jsem, že Terezin otec na zprávu o zasnoubení odpověděl jen dotazem, jestli si to nemůže ještě rozmyslet. Její matka si s ní telefonovala, ale bez něj na obřad přijít nechtěla.
Nechtěla jsem, aby kvůli nim zmizela i naše rodina.
Při mytí nádobí jsem manželovi řekla, že bychom měli ukázat, jak moc je u nás Tereza vítaná. Zeptal se, jestli jim nestačilo, že jsme měli radost. Odpověděla jsem, že tentokrát jde o víc.
Nabídla jsem hostinu a čekala, že se jim uleví
Začala jsem hledat místo, kde by oslava nemusela být drahá. Kláře jsem posílala jen to, co mi připadalo opravdu vhodné. Jednou restauraci, podruhé zahradu u penzionu. Vždycky jsem připsala, že je to jen nápad.
Jenže když mi Klára napsala ne, hledala jsem dál.
Sestra se mě mezitím zeptala na termín. Řekla jsem jí datum a dodala, ať si raději zatím nic neplánuje. Nebyla to pozvánka. Přesto jsem věděla, že s ní už trochu počítá.
Klára mi večer zavolala.
„Teta se ptá, jestli má přijet už v pátek.“
„Já jí nic neslíbila.“
„Ale my ji nezveme. Prosím tě, nech to na nás.“
Urazilo mě, jak to řekla. Jako bych se jí pokoušela svatbu zabrat. Přitom jsem byla připravená zaplatit oběd i ubytování babičce, kdyby nakonec chtěla přijet.
Nabídku jsem si nechala na neděli, kdy měly obě přijít k nám. Uvařila jsem hovězí polévku, protože ji Tereza ráda jí, a při kávě jsem jim vysvětlila, že peníze řešit nemusí.
„Hostinu vezmeme na sebe. Vy si vyberete jídlo a všechno ostatní.“
Klára položila lžičku vedle hrnku.
„My ale neříkáme, že na ni nemáme.“
Podívala jsem se na Terezu. Celou dobu seděla tiše a uhlazovala si lem ubrousku. Napadlo mě, že před Klárou nechce přiznat, jak moc ji otcovo odmítnutí bolí.
„Terezko, nemusíte mít malou svatbu jen proto, že někdo neumí přijít a normálně se radovat.“
Přestala si rovnat ubrousek.
„Já bych ji chtěla malou, i kdyby táta přišel.“
Řekla jsem, že tomu rozumím, ale hned jsem začala vysvětlovat, koho by přece jen bylo hezké pozvat. Můj bratr je zná obě. Sestra se na ně těší. Nikdo by se nechoval nepříjemně.
„Já se vašich příbuzných nebojím,“ přerušila mě Tereza. „Jen před nimi nechci celý den stát a být dojatá z toho, že mě přijali.“
Zůstala jsem s konvicí nad svým hrnkem.
„To po tobě nikdo nechce.“
„Vy jste už dvakrát říkala, jak byste chtěla všem poděkovat, že při nás stojí.“
O proslovu jsem opravdu mluvila. Měla jsem dokonce pár vět napsaných v telefonu. Chtěla jsem říct, že u našeho stolu budou mít vždycky místo.
„Táta dělá, jako by se nic nechystalo,“ pokračovala Tereza. „A tady se zase chystá něco mnohem většího, než chceme. Já bych se ten den ráda věnovala Kláře.“
Na svatbě jsem neměla co zařizovat
Neodpověděla jsem hned. Nejdřív jsem dolila kávu, přestože ji už nikdo nechtěl. Pak jsem řekla, že hostinu tedy domlouvat nebudu.
Klára mě vzala za ruku. Tereza se omluvila, jestli to řekla tvrdě. Zavrtěla jsem hlavou, ale snadné to pro mě nebylo. Měla jsem chuť připomenout, že jsem se na rozdíl od jejích rodičů snažila.
Naštěstí jsem to neřekla.
Sestře jsem ještě ten večer zavolala sama. Vysvětlila jsem, že jsem jí termín neměla podávat tak, jako by následovala pozvánka. Byla zklamaná. Neodkazovala jsem ji s tím za Klárou.
Proslov jsem z telefonu nesmazala, ale už jsem ho neotvírala. Když se mě dcera ptala, jestli jim přinesu svatební koláčky, objednala jsem množství pro osm lidí.
Ráno před obřadem jsem přišla k nim do bytu s koláčky v tašce. Tereza se v koupelně česala a Klára stála před zrcadlem v jednoduchých šatech. Vzadu měla nedotažený zip.
„Zapneš mě, prosím?“
Položila jsem tašku na zem a srovnala látku, aby se nezachytila. Klára si přidržela vlasy nahoře. Bylo slyšet, jak v koupelně spadla sponka a Tereza se zasmála, že jich raději vzala celé balení.
Chtělo se mi brečet. Klára si mě prohlédla v zrcadle a podala mi kapesník ještě dřív, než jsem si o něj řekla.
U oběda nás opravdu sedělo osm. Nikdo nepronášel proslov. Tereza si s Klárou vyměnila část jídla, protože chtěly ochutnat obě porce, a můj muž vyprávěl jejich kamarádce o cestě do restaurace. Po kávě jsme se rozešli.
Pořád bych si ráda zatančila na dceřině svatbě. Když se mě sestra později zeptala, jestli mi ta oslava nepřipadala krátká, řekla jsem, že ano. Nemusím předstírat, že jsem si ji vždycky představovala právě takhle.
Pak se zeptala, jestli jsem aspoň mohla nevěstám popřát. Začala jsem jí vyprávět, jak jsem ráno zapínala Kláře šaty a jak jsme se obě snažily nerozmazat si oči. Sestra se zasmála a já s ní. K tomu proslovu už jsme se nevrátily.
