Článek
„Tak mi příště napište, já chvilku počkám.“
Soused stál na balkoně vedle mého a ruku s cigaretou držel nataženou přes zábradlí. Mezi námi byla neprůhledná přepážka, ale když jsme se oba naklonili dopředu, viděli jsme na sebe. Po našem rozhovoru cigaretu uhasil a nadiktoval mi číslo. Uložila jsem si ho a poděkovala.
Připadalo mi, že jsme se domluvili.
V bytě bydlím jedenáct let. Balkon dlouho sloužil hlavně na sušení prádla a na věci, které jsem nechtěla mít doma, ale ještě je nedokázala vyhodit. Letos jsem odvezla starou skříňku, vydrhla dlažbu a pověsila dva truhlíky.
Soused Radek se přistěhoval v zimě s partnerkou a malým synem. Zdravili jsme se, jednou mi podržel výtah, když jsem táhla zeminu. Že kouří, jsem zjistila až s prvními teplými večery.
Zpočátku jsem jen zavírala dveře.
Pak jsem si všimla, jak často odnáším rozečtenou knihu zpátky dovnitř. Kouř se u nás nedržel pořád. Někdy šel jinam, jindy jsem ho cítila dřív, než jsem za přepážkou zahlédla Radkovu ruku.
Proto jsem ho tehdy přes zábradlí oslovila.
„Dovnitř s tím nemůžu. Máme tam malýho,“ vysvětloval mi.
To jsem chápala. Nenavrhovala jsem, aby kouřil u dítěte. Zeptala jsem se, jestli by mohl večer občas sejít před dům. Řekl, že když je se synem sám, nemůže ho nechávat nahoře. Právě místo toho navrhl zprávy.
Poprvé jsem napsala v půl sedmé. Odpověděl, že právě dokouřil a půl hodiny ven nepůjde. Seděla jsem venku, dojedla chleba a měla radost, že to šlo bez hádky.
Podruhé zprávu otevřel až za hodinu.
Se sestrou jsme nakonec odnesly talíře dovnitř
Brzy jsem začala u dveří na balkon hledat telefon. Napsala jsem, čekala a mezitím si doma něco udělala. Někdy jsem si sedla i bez odpovědi. Když pak Radek vyšel s cigaretou, ozvala jsem se přes přepážku.
„Já vám psala.“
„Promiňte, já telefon nemám pořád u sebe.“
Jednou se vrátil dovnitř, podruhé řekl, že už ji má zapálenou a bude to jen pár minut. Nechtěla jsem stát u zábradlí a hlídat, kdy skončí. Vzala jsem si hrnek do kuchyně.
Když jsme se potkali u schránek, navrhla jsem, jestli bychom nemohli mít nějakou klidnou hodinu večer. Třeba od sedmi do osmi.
„Každý den to máme jinak,“ odpověděl. „Zkuste prostě napsat. Já vám přece nechci dělat naschvály.“
Ani já si nemyslela, že vychází kouřit kvůli mně. Jen už mě unavovalo pokaždé žádat, aby na chvíli nevyšel.
V červnu přijela sestra. Chtěla jsem jí ukázat truhlíky, které mi pomáhala vybírat, a poprvé jsme měly večeřet venku obě. Radkovi jsem odpoledne napsala, že přijede sestra a kolem šesté si sedneme na balkon.
Poslal mi: „Jasně.“
Rozložila jsem malý stolek, sestra přinesla salát a skoro tři čtvrtě hodiny jsme si povídaly venku. Potom cvakly vedlejší dveře. Za přepážkou se ozvalo škrtání zapalovače.
„Pane Radku, my tady ještě jíme.“
Vyklonil se k nám.
„Já myslel, že už budete hotové.“
„Vždyť jsem vám psala, že přijede sestra.“
„No ale celý večer se sem snad můžu taky podívat.“
Na celé odpoledne ani večer mi nic neslíbil. Kdy skončíme, jsme si nenapsali. Přesto jsem čekala, že nás nechá alespoň dojíst, když nás slyší mluvit hned vedle.
Sestra držela vidličku nad talířem a dívala se do dvora. Když navrhla, že si sedneme dovnitř, naštvala jsem se i na ni. Jako by tím potvrdila, že nejjednodušší bude zase uklidit mě.
Talíře jsem nakonec odnesla sama.
„Ty taky hned ustoupíš,“ vyjela jsem na ni v kuchyni.
Hned jsem slyšela, jak nespravedlivě to zní. Přijela za mnou na večeři, ne vyjednávat se sousedem. Omluvila jsem se jí, ale zbytek večera už jsem poslouchala hlavně dveře vedlejšího balkonu.
Rádio jsem vypnula, kouř tím ale nezmizel
O pár dní později jsem vytáhla malé rádio. Postavila jsem ho ven na stolek u zábradlí a natočila šikmo kolem přepážky k Radkovým otevřeným balkonovým dveřím. Přidala jsem hlasitost a sama si sedla do kuchyně.
Ani jsem ten pořad nechtěla poslouchat.
Když Radek zavolal, jestli bych to mohla ztišit, vyšla jsem ven a řekla, že svůj balkon přece taky můžu používat. Tu větu jsem si předtím několikrát opakovala. Nahlas mi přinesla uspokojení asi na deset vteřin.
Pak zazvonil zvonek.
Za dveřmi stála paní Dvořáková z bytu na druhé straně. Měla otevřená okna, protože bylo horko, a z televize prý neslyšela skoro nic. Zeptala se, jestli to rádio musím mít tak nahlas.
„Já to pouštím kvůli sousedovi,“ začala jsem.
Podívala se na mě a čekala, co bude dál. Žádné vysvětlení, které by jí vrátilo ticho, jsem neměla. Řekla jsem, že ho vypnu.
Udělala jsem to hned. Potom jsem rádio odnesla do skříně. Radkovi jsem přes balkon oznámila, že už ho tam pouštět nebudu, ale že s kouřem pořád potřebuju něco udělat.
„Já vám přece říkal, ať napíšete.“
„Jenže to nám nefunguje.“
Pokrčil rameny. Zopakoval, že doma má dítě a před dům pokaždé nemůže. Řekla jsem, že bych ráda mohla vyjít ven bez předchozí domluvy. Chvíli jsme stáli každý u svého zábradlí a potom jsme oba zalezli.
Žádnou další dohodu jsme neudělali.
Teď je říjen a truhlíky už mám skoro prázdné. Podsedáky jsem odnesla dovnitř, protože vlhnou. Mohla bych si říct, že na sezení venku už stejně není počasí, ale některá odpoledne ještě bývají pěkná.
Radek kouří dál. Když mě venku uvidí, někdy si nezapálí. Jindy jen pozdraví, zapálí si a zůstane. U výtahu se zdravíme taky, o balkoně už nemluvíme.
Sestře jsem při další návštěvě prostřela v kuchyni. Na židle venku se neptala a mně se ulevilo, že nemusím předvádět, jestli tentokrát vydržíme až do kávy.
Pořád je mi líto místa, které jsem si konečně upravila. Přestat s rádiem bylo správné vůči paní Dvořákové, ale můj problém se tím nevyřešil. Jen už kvůli němu nemusí zavírat okna ještě ona.
