Článek
Můj byt v pražských Nuslích má jednu obrovskou architektonickou výhodu. Hned vedle zdi mého obýváku se nachází zhruba třicetimetrová společná terasa, která byla v původních plánech paneláku z osmdesátých let kolaudovaná jako venkovní sušárna. Desítky let na ni nikdo z celého vchodu nevstoupil, s výjimkou mé dvaaosmdesátileté sousedky Věry Vomáčkové.
Tato stará paní si z ohromného prostoru udělala v podstatě své vlastní soukromé vetešnictví. Měla tam naskládané prasklé plastové židle, zrezivělé sušáky na prádlo a zhruba čtyřicet hliněných květináčů s dávno mrtvými muškáty. Pracuji jako úplně obyčejný ajťák na podpoře v jedné softwarové firmě a nemám miliony na to, abych si kupoval střešní penthouse v novostavbě. Mám ale mozek a umím si věci spočítat.
Zabouchal jsem na její staré koženkové dveře jedno úterní odpoledne. Chodba voněla po starém fritovacím oleji a rozpuštěném kafru. Otevřela mi nejdřív jen na bezpečnostní řetízek a podezřívavě si mě měřila přes tlustá skla svých brýlí. Teprve když mě poznala, pustila mě dovnitř do svého obýváku, který vypadal jako dokonalý skanzen reálného socialismu.
„Dobrý večer, paní Vomáčková, nesu vám bohužel docela špatné zprávy ze včerejší schůze společenství vlastníků,“ řekl jsem tím nejvíc utrápeným a soucitným hlasem, jaký jsem ze sebe dokázal vykouzlit.
Posadil jsem se do hlubokého plyšového křesla s háčkovanou dečkou a vytáhl z desek úhledně vytištěnou excelovou tabulku. Byla to samozřejmě naprostá fikce, kterou jsem si vyrobil v práci o polední pauze. Začal jsem jí velmi vážně vysvětlovat, že „mladé rodiny“ ze spodních pater našeho vchodu zuří kvůli tomu, jak nespravedlivě zabírá společné prostory.
„Paní Nováková ze druhého patra dokonce sepsala petici,“ lhal jsem jí bez mrknutí oka přímo do obličeje a ukázal na vymyšlená čísla v papírech. „Navrhují, abyste za výhradní užívání té sušárny platila družstvu komerční nájem pět tisíc měsíčně, nebo to prý dají k soudu jako bezdůvodné obohacení.“
Stará paní se okamžitě začala třást a ztěžka dosedla na rozvrzanou pohovku. Z očí jí čišela čirá panika. Začala roztřeseným hlasem vyprávět, jak celý život dřela v továrně, jak tenhle dům pomáhala stavět v akci Z, a jak dnešní mládež umí jen zírat do mobilů a nenávidět staré lidi. Jen jsem empaticky přikyvoval a souhlasil s každým jejím slovem o tom, jak je dnešní doba zkažená a bezohledná.
Kdo dřív přijde, ten dřív bere
Nechal jsem ji se pořádně vyvztekat a pak jsem vytáhl z desek svůj mistrovský plán. Nabídl jsem jí nezištnou pomoc. Pokud mi podepíše oficiální papír, že se dobrovolně a navždy vzdává svých historických užívacích práv k sušárně v můj prospěch, vezmu celý ten konflikt na sebe.
Tvrdil jsem jí, že si prostor formálně připojím ke svému bytu, zaplatím ty nenasytné mladé rodiny ze svého a ji už nebude nikdo nikdy tahat po soudech. Podívala se na mě slzícíma očima a pomalu se zvedla. Odšourala se do své miniaturní kuchyňky a za chvíli se vrátila s malým porcelánovým talířkem.
Byl na něm obrovský kus čerstvě upečené mramorové bábovky, štědře posypané moučkovým cukrem. „Jste jediný slušný mladý člověk v tomhle domě, Kubíku,“ řekla naprosto dojatě a položila mi talířek na kolena. „Můj vlastní vnuk se tu neukázal už dva roky, jen občas napíše zprávu, když potřebuje půjčit peníze.“
Vzal jsem si kousek bábovky do pusy. Byla ještě teplá, nadýchaná a chutnala naprosto dokonale. Na nepatrný zlomek vteřiny se mi bolestivě stáhl žaludek a cítil jsem v krku těžký knedlík. Ta ženská byla jen vyděšená, osamělá babička, co mi právě upekla buchtu, zatímco já jí na stůl podsunul falešný papír, abych ji vyštípal z jejího oblíbeného prostoru. Ruka s propiskou mi na okamžik ztěžkla a málem jsem ty papíry nacpal zpátky do tašky.
Pak jsem se ale podíval přes její zašlé záclony ven, přímo na tu obrovskou, sluncem zalitou plochu. Úplně přesně jsem tam viděl svou novou vířivku a ratanový nábytek. Bleskově jsem spolkl to vynikající těsto, usmál se na ni tím nejvřelejším možným způsobem a posunul dokument po krajkovém ubrusu blíž k její ruce. Vzala si propisku a roztřeseně ho podepsala.
O čtrnáct dní později už začala tvrdá fyzická proměna. Najal jsem si dva urostlé ukrajinské dělníky, aby všechny ty její staré krámy, rezavé sušáky a hlínu bez milosti vyházeli do přistaveného kontejneru. Rány kovu o plech se rozléhaly celým vnitroblokem. Zrovna jsem na vyklizené betonové ploše měřil rozestupy pro pokládku nové dřevěné podlahy, když u mých dveří někdo začal zuřivě zvonit a bouchat pěstmi.
Nebyla to stará paní. Byl to její syn, zhruba padesátiletý, zavalitý chlap v laciném polyesterovém obleku. Tváře měl rudé vzteky, těžce oddechoval a potil se.
„Ty hajzle, co to tam venku vyvádíš?“ zařval na mě hned ve dveřích a zkusil mě agresivně odstrčit ramenem, aby viděl skrz můj byt ven na terasu. „Máma mi zrovna s brekem volala, že jí vyhazuješ všechny věci z balkonu. Okamžitě to zastav a vrať to zpátky, nebo volám policii!“
Vůbec jsem se nehnul z místa. Jen jsem se ležérně opřel o zárubně dveří a pomalu si lokl svého studeného energetického drinku z plechovky.
Generační obměna v praxi
„Dobrý den, pane Vomáčko,“ odpověděl jsem mu naprosto ledově a vyrovnaně. „Vaše paní matka mi před dvěma týdny dobrovolně přenechala užívací právo k přilehlé sušárně. Máte to tam u ní na stole černé na bílém, plně při smyslech a s jejím vlastnoručním podpisem.“
Syn vytáhl z kapsy saka mobilní telefon a začal s ním divoce šermovat těsně před mým obličejem. Ječel, že už mluvil se svým právníkem. Tvrdil, že ten podpis je absolutně neplatný, protože jeho matka byla zmanipulovaná, má začínající demenci a hlavně že společné prostory patří celému družstvu, ne nějaké staré paní, která by je mohla jen tak někomu darovat. Měl pravdu a moc dobře věděl, že v tomhle bodě má docela silné právní karty.
„Právník mi jasně vysvětlil, že ten tvůj cár papíru je k ničemu,“ prskal mi vztekle sliny na tričko a ukazoval ven na dělníky. „Zítra ráno sem nakluše předseda výboru a nechá to všechno strhnout na tvoje vlastní náklady. Budeš platit jako mourovatej.“
Pobaveně jsem se zasmál, sáhl do zadní kapsy džínů a podal mu úplně jiný dokument. Tento měl nahoře obrovské, oficiální kulaté razítko bytového družstva.
„Předseda výboru byl u mě včera večer na rumu, Karle,“ usmál jsem se a s požitkem sledoval, jak jeho rozzuřené oči začínají těkat po úředních odstavcích. „Ten papír od vaší mámy byl jen taková pojistka, aby nedělala zbytečný hysterický scény na chodbě. Skutečná realita je taková, že jsem si ten nevyužitý prostor od družstva exkluzivně pronajal na dalších deset let dopředu.“
V klidu jsem mu dovysvětlil, že představenstvo družstva bylo naprosto nadšené, když se konečně zbavilo zbytečné a chátrající sušárny, kterou museli udržovat. Nabídl jsem jim slušný měsíční poplatek rovnou do fondu oprav a všichni to jednohlasně odklepli. Jeho matka tam po právní stránce nevlastnila ani centimetr. Prostě to tam jen desítky let drze okupovala ze zvyku a teď její neoficiální squatting definitivně skončil.
Zíral na ten orazítkovaný papír s povolením ke stavebním úpravám. Otevřel pusu, ale nevyšla z ní ani hláska. Zkusil vymyslet nějakou další výhružku, něco potichu zamumlal o hyenismu a novinářích, ale úplně z něj vyprchala všechna ta původní agresivita. Došlo mu, že je naprosto zahnanej do kouta a nemá se o co opřít.
„Takže jestli nemáte nic dalšího, zrovna mi přišli kluci montovat tu novou dřevěnou podlahu,“ řekl jsem suše, vytrhl mu družstevní smlouvu z ruky a zabouchl dveře přímo před tím jeho rudým, zpoceným obličejem.
Teď tu sedím na svém novém, drahém ratanovém křesle přesně uprostřed té nádherně zrekonstruované terasy. Jarní slunce mi pálí do obličeje, dřevěná podlaha voní po čerstvém ochranném oleji a celý ten prostor vypadá jako vystřižený z luxusního lifestylového magazínu. Jen tiše pozoruju, jak kurýři opatrně pronášejí mým obývákem obrovskou krabici s novým plynovým grilem Weber. Palcem zrovna odcvakávám uzávěr další vychlazené dvanáctky, zatímco přes tenkou panelovou zeď slabě slyším, jak si u sousedky nahlas hraje stará televize.
