Článek
Ten druhý iPhone schovávala v horní polici šatní skříně, zapadlý ve staré krabici od zimních kozaček. Hledala jsem tam svůj ztracený cestovní pas, protože jsme se chystaly na prodloužený víkend do Říma. Když jsem tu malou černou placku nahmatala, byla zrovna vybitá. Zvědavost mi samozřejmě nedala, tak jsem ji píchla na nabíječku u sebe v pracovně.
Jako heslo měla nastavený můj rok narození, což od ní bylo vlastně docela sladké. Jakmile displej naskočil, začaly se na něj sypat notifikace z Telegramu a WhatsAppu. Žádné zprávy od kamarádek nebo rodiny z Moravy. Jen desítky konverzací s muži, kteří měli místo jmen uložené přezdívky jako „Karel – Praha 6“ nebo „Ing. Novák – hotel“.
Sedla jsem si do křesla, otevřela si k tomu plechovku coly a začala číst. Silvie, moje krásná čtyřiadvacetiletá přítelkyně s nevinnýma očima, si neúčtovala zrovna málo. Za dvě hodiny v hotelovém pokoji brala patnáct tisíc v hotovosti. Podle kalendáře, který tam měla pečlivě vedený, zvládala zhruba tři až čtyři tyhle „schůzky“ týdně.
Rychle jsem si to v hlavě spočítala. Vydělávala zhruba dvě stě tisíc měsíčně nezdaněných peněz, zatímco já jako event manažerka dřela dvanáctky za padesát čistého. A přitom jsme náš předražený nájem za byt v Karlíně platily celou dobu napůl. Vzala jsem ten telefon, hodila ho na skleněný konferenční stolek v obýváku a šla si do kuchyně namíchat silný Aperol.
Silvie dorazila domů kolem šesté večer. Měla na sobě elegantní trenčkot, dokonalý make-up a v ruce držela papírovou tašku s novým svetrem od Ralpha Laurena. Zula si lodičky, usmála se na mě a začala vyprávět, jak měla dneska v kanceláři hrozně náročný den a šéf ji nechal dělat tabulky až do odpoledne.
Opřela jsem se o rám dveří do kuchyně, usrkla oranžového drinku a bradou kývla směrem ke konferenčnímu stolku. Její pohled sjel k tomu černému iPhonu. Okamžitě zbledla, taška se svetrem jí vypadla z ruky na podlahu a v bytě bylo najednou slyšet jen tiché hučení naší americké lednice.
„Lindo, já ti to můžu vysvětlit,“ vykoktala a začaly se jí klepat ruce. „Je to jen dočasný, přísahám. Chtěla jsem nám našetřit na hypotéku, abychom se nemusely pořád s někým dohadovat o nájmu.“
Přešla jsem k ní, sebrala ze země ten luxusní svetr a položila ho na opěradlo gauče. Žádné křičení, žádné scény o zlomeném srdci a zrazené důvěře se z mojí strany nekonaly. Byla by naprostá hloupost vyhodit z bytu někoho, kdo má takovýhle skrytý příjem a cítí se provinile.
„Mě vůbec nezajímá, komu ho v těch hotelech kouříš, Silvi,“ řekla jsem naprosto klidným, věcným tónem a podívala se jí přímo do těch uslzených očí. „Zajímá mě, že tu celou dobu hraješ divadlo a necháš mě platit půlku poplatků z mýho ubohýho platu. Od příštího měsíce táhneš nájem i energie ty. A ty letenky do Říma upgraduješ na byznys třídu.“
Zírala na mě s otevřenou pusou, jako by přede mnou najednou stál úplně cizí člověk. Zkusila trochu couvnout směrem do předsíně a začala něco mumlat o tom, že jsem bezcitná mrcha a že s někým takovým v jednom bytě žít rozhodně nebude. Stačilo mi jen ležérně poznamenat, co by na její kariéru asi řekl její otec, zarytý katolík, který dělá starostu v jedné malé vesnici u Zlína. Okamžitě zmlkla, sklopila zrak a šla do koupelny.
Následující měsíce jsme najely na docela slušný režim. Silvie dál odcházela na své „večerní směny“ a mně na účet pravidelně přistávalo čtyřicet tisíc na pokrytí všech našich společných nákladů. Můj vlastní plat mi tak zůstával čistě na moje koníčky, oblečení a drahou kosmetiku. Žily jsme si jako v pohádce, jen ona byla poslední dobou čím dál víc unavená a podrážděná.
Jedno úterní odpoledne se vrátila z nějaké denní schůzky úplně vyřízená. Měla rozmazanou řasenku, třásla se zimou a rovnou se svalila na postel v ložnici. Když jsem za ní přišla, měla regulérní horečku a potila se. Bylo mi jí v tu chvíli vlastně strašně líto. Vypadala tak drobná, zranitelná a zničená.
Šla jsem do koupelny, napustila jí plnou vanu horké vody a nasypala do ní tu nejdražší levandulovou sůl, co jsme měly. Udělala jsem jí silný zázvorový čaj s medem a když jsem jí ho nesla do postele, jemně jsem ji pohladila po vlasech. Vzpomněla jsem si na naše první rande, jak byla vtipná a bezstarostná, a na vteřinu mě píchlo u srdce, že ji vlastně nechávám dělat takovou špínu. Chtěla jsem jí říct, ať se na to všechno vykašle a zůstane doma.
Pak jsem si ale všimla tlusté bílé obálky, která jí vypadla z kabelky na noční stolek. Vykukovaly z ní dvoutisícovky, muselo tam být minimálně třicet tisíc. Ten chvilkový záblesk lítosti byl najednou pryč. Vzala jsem obálku do ruky, strčila si ji do zadní kapsy džínů a oznámila jí, že si jdu do města koupit ty kožené kozačky, co jsem jí včera ukazovala v katalogu. Vana ať jí nevystydne.
V polovině listopadu se ale Silvie rozhodla, že už toho má dost. Vrátila jsem se z jedné firemní akce o dvě hodiny dřív, než jsem původně plánovala. V ložnici byl roztažený obrovský stříbrný kufr Samsonite a ona do něj zběsile házela svoje oblečení. Na komodě ležel její normální telefon, zapnutý na hlasitý odposlech, a z něj se ozýval mužský hlas.
„Lindo, já odcházím a ty mi v tom nezabráníš,“ vyštěkla na mě, hned jak mě uviděla ve dveřích. Narovnala se a ukázala na ten svítící displej. „Tohle je můj kamarád Adam, je to právník. Všechno jsem mu řekla. Paragraf 175 trestního zákoníku, vydírání. Jestli se mě pokusíš zastavit nebo mi budeš vyhrožovat otcem, jdeme okamžitě na policii a já tě potopím.“
Ten Adam na hlasitém odposlechu si důležitě odkašlal a začal něco recitovat o sazbách za omezování osobní svobody a finanční nátlak. Silvie stála u kufru, ruce založené na prsou a v očích měla takový ten falešný pocit triumfu, jako by mě právě zahnala do kouta.
Vůbec jsem nezvýšila hlas. Přešla jsem k naší velké manželské posteli, sedla si na ni a vytáhla z kabelky svůj vlastní telefon. Otevřela jsem si aplikaci Facebooku a najela na profil jejího otce, který tam měl vyfocený nějaký obecní traktor. Do zpráv jsem mu nahrála předem připravený screenshot jejího profilu z jedné escortové stránky, včetně fotek ve spodním prádle a ceníku služeb.
„Zlato, ty si fakt myslíš, že česká policie bude s nadšením řešit hádku dvou ženských o to, kdo komu platil nájem?“ usmála jsem se na ni a otočila displej svého telefonu tak, aby na něj dobře viděla. „A mimochodem, ten tvůj šikovný právník určitě ví, co to znamená, když někdo dluží finančnímu úřadu daň z příjmu za miliony korun. Mám všechny tvoje sešity nafocené. Takže kliknu na odeslat, nebo ten kufr vybalíš?“
Právník na lince najednou ztichl. Silvie zírala na můj prst, který visel milimetr nad modrým tlačítkem odeslat. Pomalu jí došlo, že ona má co ztratit úplně všechno – rodinu, pověst i svobodu – zatímco já jsem riskovala maximálně to, že se budu muset přestěhovat do menšího bytu. Její ramena klesla, z očí jí zmizel ten bojovný vzdor a bez jediného slova típla hovor s Adamem. Pak se pomalu sehnula k tomu kufru a začala z něj vyndávat poskládaná trička.
Teď tu sedím u rohového stolu v jedné z nejdražších kaváren na Pařížské ulici a piju své šampaňské. Na svém MacBooku mám otevřené stránky luxusní cestovní kanceláře a vybírám nám pětihvězdičkový resort v Dubaji na konec ledna. Zrovna zadávám její CVV kód k prémiové kartě, abych zaplatila letenky do první třídy, a už se těším, až mi zítra ráno přinese čerstvou kávu rovnou do postele.
