Článek
„Pět jablek plus tři hrušky, Matyáši. Kolik to je kousků ovoce celkem?“ Lenka stála nad jídelním stolem a hlas se jí nepříjemně třásl. Náš osmiletý syn zíral do otevřeného sešitu, okusoval konec tužky a hlasitě popotahoval.
Seděl jsem na gauči sotva tři metry od nich, nohy natažené na konferenčním stolku a v ruce ovladač od PlayStationu. V televizi běžela pauznutá hra. Ten jejich ufňukaný tón mi začínal kazit páteční večer. Pracuju jako síťový administrátor, na čísla koukám celý den, a fakt nehodlám trávit volný čas tím, že budu někomu vysvětlovat základní počty ze druhé třídy.
„Pavle, prosím tě, pojď mu s tím pomoct,“ otočila se na mě Lenka. Oči měla zarudlé stresem. „Já už na to nemám nervy. Vždyť on nechápe ani tu číselnou osu.“
„Já nejsem placenej za to, abych dělal učitelku,“ odsekl jsem a palcem odškrtl pauzu na ovladači. „Je to tvoje dítě, tvoje odpoledne. Měli jste to udělat dřív.“
Lenka praštila dlaní do stolu, až Matyáš nadskočil. Začala na mě křičet něco o tom, že je to i můj syn a že rodina si má pomáhat. Zvedl jsem se, že si dojdu do kuchyně pro pivo, abych to nemusel poslouchat. Jak jsem procházel kolem okna, všiml jsem si, že sousedka odvedle, stará paní Vomáčková, bojuje venku s těžkou brankou, kterou jí zasekl vítr.
Bez přemýšlení jsem vklouzl do pantoflí, vyšel ven do sychravého večera a branku jí s úsměvem uvolnil a podržel. „Dobrý večer, sousedko, opatrně, ať neupadnete,“ řekl jsem mile, počkal, až projde, a popřál jí hezký víkend. Zpátky v domě mě přivítal další záchvat pláče mého syna, kterému Lenka právě vygumovala celý příklad. Otevřel jsem si lahváče, nasadil si na uši tlumící sluchátka a vrátil se ke hře.
Moje peněženka, moje pravidla
O dva dny později přišla Lenka s geniálním plánem. Čekala na mě v chodbě, hned jak jsem se vrátil z práce, a tvářila se nebezpečně odhodlaně. Ruce měla zkřížené na prsou a v ruce svírala nějaký leták.
„Našla jsem studentku z peďáku. Bude chodit dvakrát týdně Matyáše doučovat,“ oznámila mi tónem, který nepřipouštěl diskuzi. „Bere čtyři stovky na hodinu. Začíná zítra.“
Zul jsem si boty a pověsil bundu. „To je fajn, že jsi to vyřešila. Tvoje kadeřnice letos asi ostrouhá, co?“ ušklíbl jsem se a chtěl projít do obýváku.
Lenka mi zastoupila cestu. „Ne. Bude se to platit z našeho společného spořicího účtu. Je to pro našeho syna, Pavle. Ty mu nepomůžeš, tak to aspoň zaplatíš.“
Koukal jsem na ni asi tři vteřiny. Pak jsem beze slova sáhl do kapsy pro mobil. Odemkl jsem obrazovku, otevřel bankovní aplikaci a přímo před jejíma očima jsem jedním kliknutím převedl všech sto dvacet tisíc, co jsme měli na společném spořáku, na svůj osobní, kam ona neměla přístup. Displej jsem jí strčil před obličej.
„Takže to ani náhodou,“ řekl jsem naprosto klidně. „Z mejch peněz se tady žádná cizí holka živit nebude. Kdo neumí počítat, musí umět poslouchat. Je to tvůj projekt, tak si ho financuj.“
Druhá třída není kvantová fyzika
V obličeji Lenky nezbyla ani kapka krve. Ruce jí vyletěly k ústům a chvíli vypadala, že nemůže dýchat. „Tys nás normálně odstřihl od peněz?“ vydechla nevěřícně. „Kvůli osmi stovkám týně mi sebereš přístup ke všemu, co jsme ušetřili na dovolenou?!“
„Smlouva je smlouva, peníze jsou peníze,“ odvětil jsem a strčil mobil zpátky do kapsy. „Chtěla jsi utrácet zbytečně, tak jsem zakročil. Dovolenou zaplatím já, z mýho účtu, až přijde čas. Na doučování ti nedám ani korunu.“
To ji vytočilo natolik, že v mžiku vypěnila. Běžela do obýváku a s křikem vytrhla kabel od Wi-Fi routeru přímo ze zdi. Pak popadla můj notebook a zavřela ho tak prudce, až mu v pantech zlověstně zapraskalo. Myslela si, že když mi odsekne internet, tak se složím. S úsměvem jsem vytáhl z tašky firemní telefon, zapnul si neomezená data přes hotspot a posadil se na gauč.
„Tohle ti neprojde!“ ječela Lenka. Popadla svůj telefon a s třesoucími se prsty vytočila číslo. Dala to nahlas. Volala mojí matce. „Zdeno? Omlouvám se, že ruším, ale váš syn je naprostý psychopat. Odmítá pomoct Matyášovi s úkoly a teď mi sebral všechny peníze z účtu!“
Z telefonu se ozval zmatený hlas mojí mámy. „Lenko? Cože? Pavlíku, jsi tam?“
Natáhl jsem ruku, vzal Lence telefon z dlaně a promluvil do mikrofonu. „Ahoj mami. Lenka zase trochu hysterčí kvůli domácím úkolům, znáš to. Zavolám ti zítra v klidu, jo? Měj se.“ Zavěsil jsem a položil mobil na stůl.
Lenka tam stála s otevřenou pusou. Došlo jí, že proti mně prostě nemá žádnou páku. Mohla se vztekat, mohla volat komu chtěla, ale peníze jsem měl u sebe já a z klidu mě nedostala. Pomalu se sesunula na židli a schovala obličej do dlaní.
Následující dny u nás doma panovala tichá domácnost. Lenka se mnou nemluvila, jen občas zlostně práskla dveřmi od kuchyně. Ve středu odpoledne dorazila ta studentka. Seděla s Matyášem u stolu a vysvětlovala mu na barevných kostkách, jak funguje odčítání přes desítku. Lenka stála opřená o linku a počítala drobné v peněžence, aby měla pro tu holku na zaplacení.
Já jsem si lehl na gauč, propojil si firemní mobil s televizí a zapnul si aplikaci od Woltu. Měl jsem chuť na pořádnej burger s dvojitou slaninou a hranolky. Odklikl jsem objednávku za pět stovek, hodil si ruce za hlavu a sledoval, jak se ta vysokoškolačka marně snaží udržet klukovu pozornost.
